Láska nebo sobectví?

Je mi 27 let, bydlím s rodiči a sním o několika malých broučcích s prima chlapem. Protože je můj otec závislý na své matce a jeho nová rodina byla vždy až na druhém místě, už od puberty jsem měla jasno, že moje vlastní nová rodina bude pro mne to nejdůležitější, ale že samozřejmě budu stále milovat své rodiče. Moje maminka mne má moc ráda, jsem pořád její malá holčička a chápu, že tak pro ni už zůstanu. Jenže problém je v tom, že jsem jiná než je ona a rozdíly mezi námi ona těžce nese. Mám za sebou několik nevydařených vztahů a maminku ty moje rozchody trápily snad ještě víc než mě.Vysnila si, kdo by se jí ke mně líbil a že bych určitě měla bydlet nedaleko od domova.

Jenže já jsem se seznámila s někým, s kým mi je dobře, máme podobné zájmy, cíle a většinou i názory, můžu si s ním povídat o čemkoli a necítím se před ním trapně i když se mi stane nějaký trapas atd, prostě moc fajn. Začali jsme se spolu bavit jako kamarádi, opravdu dobří kamarádi, ale pak se to zkomplikovalo a zamilovali jsme se. Bylo by to idylické, kdyby nežil za oceánem. Ale přijel za mnou. Doma bylo peklo, že se to ani nedá popsat. A nesměl k nám ani přijít i když o to hodně to stál. Výhrůžky, slzy, mrazivé mlčení, odpojený internet atd. Vždycky když jsem za ním ráno přijela do Prahy, probrečela jsm půl dne, obdivuji ho, že to všechno „skousnul“ a jsme spolu dál. Známe se už něco přes rok, víc než rok každodenního povídání přes internet. On by v Evropě žít nemohl, musela bych za ním jít já a nejdříve tam zkusit bydlet, jak sám navrhl, a pak by se vidělo. Práci bych pravděpodbně našla, protože on pracuje ve stejném oboru jako já. Trápilo ho jaké drama doma mi způsobil, i když tomu nerozuměl, chtěl se alespoň představit přes webkameru. Ale to jsem se doma po tom všem neodvážila ani navrhnout. Řekl mi, že mě podpoří v čemkoli, co budu dělat a tak taky udělal a stále dělá.

Jenže to je cizinec a to znamená podle mojí maminky nejkatastrofičtější scénář mé budoucnosti. Hlavně by si neužila vnoučata a podle ní by mě ztratila. Já ji chápu, byl by to risk, ale v životě se přihodí tolik věcí, které mohou zkomplikovat vztah atˇ je kdekoli a „o zítřku předem nikdo nic neví...“ Jenže s jejím „požehnáním“, které je pro mě moc důležité, nemohu počítat ani pro tu zkoušku bydlení tam za mořem. Nejsem hrdinka z románů pro ženy a romantických filmů, nedokážu spálit mosty a jít za svou láskou. Já takový vztah nechtěla, tušila jsem komplikace, ale stalo se, lásku nejde zakázat, tahle přišla pomalu a nenápadně a je nám spolu moc fajn i když vlastně v reálu spolu nejsme.

Vím, že mne moje maminka miluje a chápu ji, chce mi všemi možnými prostředky zabránit udělat krok, který podle ní bude chybný. Není možné se jí přiznat, že ho mám ráda. Ale ona jej odsuzuje, i když jej téměř nezná a já už nemám odvahu o něm mluvit. Když to zkusím, je hned v opozici nebo má tak ztrápený výraz, že toho raději nechám. Já jí ale nechci ublížit. Nikomu nechci ublížit. Trápí mě, že se pravděpodobně budu muset rozhodnout mezi dvěma lidmi, které mám moc ráda, i když každého jinak. Moc mě trápí, kdo by se postaral o mé rodiče až zestárnou. Můj přítel by chtěl být jako jejich syn, ale z Kanady by jim asi nešlo pomáhat tak jak by potřebovali. A bojím se, že už bych si s nikým nerozuměla tak jako s ním, opravdu se bojím, že mě maminka donutí najít si někoho tady a já budu žít její život.

Jsem sobecká já, že myslím na to žít daleko od mých rodičů a založit rodinu s někým, s kým si, jak se zdá, moc rozumím? Nebo je sobecké od mojí maminky chtít mě u sebe? A bohužel za každou cenu? Nevím a neorientuji se v tom, co je správné, ale začínám nabývat jistoty, že v každé lásce je více či méně sobectví, které ubližuje...