24.8.2006 11:03:51 Juri
Je to těžké
Ahojky, nečetla jsem zatím ostatní příspěvky, tak nevím jestli se nebudu opakovat. Myslím si, že bys měla začít žít svůj život. Dvacet sedm let je už dost na to abys mohla své věci vzít do svých rukou. Z tvého příběhu mám pocit, že rodičům by se nelíbilo nic z toho co uděláš jen sama za sebe a je úplně jedno, jestli budeš žít na druhé straně města, republiky, nebo až za oceánem. Problém je asi v tom, že maminka v Tobě stále vidí malou holčičku, ale je to její problém a bude se s ním muset vyrovnat - jinak si myslím, že mezi sebou nebudete mít zdravý vztah - je normální, že děti odcházejí od rodičů a zakládají vlastní rodinu, je to jedním ze základních úkolů každého z nás (psychologicky vzato), je potřebné se odpoutat od rodičů (také dle psychologů). Já jsem řešila ne příliš podobnou situaci, ale šlo o to, že moje máma také měla stále pocit, že mi musí organizovat život, protože jsem se poměrně mladá hodně spálila (rozvod v 25 letech a dvě maličné děti na krku). Hodně jsem se kvůli tomu trápila, měla jsem pocit, že mi rodiče nevěří, že nejsem kompetentní dělat rozhodnutí (když už jsem jednou tak zklamala - vybrala jsem si špatného partnera), že mě rodiče musí pořád hlídat a kontrolovat (jestli se dobře starám o děti, jestli si vybírám "správné" přátele, jestli mám v bytě všechno tak jak si představují a tak podobně)- trvalo to několik let než jsem pochopila, že to není můj problém, ale jejich (spíš ale mámin, než tátův). Dnes jsem podruhé vdaná, mám dalšího prcka, úžasného manžela ( je o devět let mladší a nenechala jsem si už prostě do toho mluvit) se kterým jsme sedmý rok, dva správné puberťáky a dvě kočky (máma kočky nesnáší). Rodiče si zvykli a teprve teď mám pocit, že se mnou jednají jako s dospělou (je mi 36 let). Chci Ti jenom říct aby ses nebála žít svůj vlastní život, člověk většinou lituje toho co neudělal, než toho co udělal.
Odpovědět