Rozhodnutí je na Tobě

Měla jsem podobný problém s maminkou. Rozdíl byl jen v tom, že jsem neodjížděla nijak daleko (30 km), ale vybrala jsem si muže, který pro mě podle mojí maminky nebyl vhodný. Bydlela jsem s rodiči do svých 26 let a nutno dodat, že moje maminka je "generál", takže si dost dlouho myslela, že ji všichni tři děti musíme poslouchat. Moji starší sourozenci toto víceméně splňovali, jen já jsem se chtěla vymanit, když jsem si našla někoho, s kým jsem si moc rozuměla a měla jsem pocit, že je ten pravý pro společný život. Podle mojí maminky to ten pravý nebyl, protože měl rozštěp rtu. Bála se, že naše děti to budou mít taky, takže mi ho všemožně rozmlouvala. Došlo i na citové vydírání, vyčítala mi, že ji chci trápit, že v noci vůbec nespí, má z toho všeho vysoký tlak apod. Mně bylo strašně, připadala jsem si, že jsem úplná stvůra, která ničí své rodiče. Pak jsem si ale uvědomila, že to takhle nejde, a řekla jsem si, že se musím rozhodnout sama: jestli si myslím, že to je ten pravý, tak si ho prostě vezmu a maminka se s tím musí smířit. Oznámila jsem jí to jako hotovou věc a ona poznala, že jsem rozhodnutá a nemá smysl mi to dále rozmlouvat. Nebyla z toho nadšená, byla celou dobu k manželovi chladná, a úplně se s tím vyrovnala, až když se nám narodilo miminko, které bylo naprosto v pořádku. Teď už máme 2. dítě, které je úplně zdravé, a maminka je šťastná, že já jsem šťastná, a manžela má moc ráda.
Takže, jestli Ty to tak cítíš, jeď do Kanady a zkus to. Třeba zjistíš, že to není ono a vrátíš se, ale třeba taky zjištíš, že jenom takhle jsi šťastná. Když to nezkusíš, budeš si to možná celý život vyčítat. A maminka? Když uvidí, že Ty jsi šťastná, tak, jestli Tě má opravdu, ráda, se s tím smíří.
Přeju hodně štěstí a držím pěsti.