24.8.2006 9:53:37 Jana
Můj život
Milá Alatničko! Jak dobře tohle znám. Obětovat svůj život rodičům, protože tak je to správné, co všechno oni pro mě udělali, jak já se jim musím odvděčit apod.
Já si myslím, že všechno má své meze, i vděčnost a závazky vůči rodičům. Oni nám dali život, ale nepatříme jim, patříme sami sobě a náš život je jen náš.
Já celou svou pubertu až do 22 let byla poslušná dcera, která nesmí udělat nic s čím by její matka nesouhlasila, chtěla ze mě mít služku, která bude celý život vedle ní a obětuje se jí( můj tatínek mi umřel v pubertě). A pak jsem potkala svoji životní lásku a jedině ta mi dala sílu se vzepřít její nadvládě. A odešla jsem a vzali jsme se, ještě rok po svatbě se s námi nebavila, ale teď co se narodil malý se občas navštěvujeme. Není to bůhvíco, ale vycházíme spolu vrámci možností.
Teprve teď mám svoji kásnou rodinu, kterou jsem nikdy neměla. Můžu svobodně dýchat a jsem šťastná, ale pokud bych neřekla před 3 roky a dost, nechci žít život někoho jiného, byla bych nešťastná a sama. Nikdy bych neměla to obrovské štěstí, svého syna n a manžela.
Takže si myslím, že každý má svůj život. I tvoje maminka. Nemůže ti nutit svoje představy štěstí. Držím ti palce ať máš sílu rozetnout tuhle situaci, ale podle sebe ne podle maminky.
Odpovědět