tisk-hlavicka

Žádné dítě nezlobí samo od sebe, říká ředitelka roku

V soutěži Ředitel roku se umístila i Iveta Marušáková, ředitelka Základní a mateřské školy Plavsko.

Povídaly jsme si spolu o tom, jaká je její škola a co s celým týmem dělají pro to, aby děti byly ve škole co nejspokojenější.

Stala jste se ředitelkou roku v kategorii malotřídek. Jak se řídí malotřídní škola? Jaká jsou její specifika?

V malotřídní škole je podle mého názoru velmi důležitý kolektiv lidí, kteří spolu jsou ochotni a schopni spolupracovat. Ředitel musí jasně určovat směřování a ostatní s ním musí být v souladu. V malém kolektivu je jediný chybný článek hodně vidět. Velká výhoda je v tom, že malý kolektiv dokáže velmi pružně reagovat na jakékoli změny, dokáže se jim rychle přizpůsobit. Když říkám kolektiv, myslím tím i domovnice, uklízečky a kuchařky, protože ti všichni mají vliv na chod, jméno a fungování malotřídky.

Můžete školu, kde působíte, více popsat? Čím je specifická?

Naše škola je zatím dvoutřídní s pěti postupnými ročníky a kapacitou 40 dětí, patří k nám ještě dvoutřídní mateřská škola. Jsme školou v malé vesničce v docházkové vzdálenosti od střediskové obce a v dojezdové vzdálenosti od „trojkové“ obce. Jsme státní škola, která se snaží nabídnout vše, co by mohlo být dětem užitečné – učíme „Hejného matematiku“, čteme hláskováním i slabikováním, píšeme vázaným i nevázaným písmem, v prvním ročníku používáme slovní hodnocení, jež používáme i v dalších ročnících spolu se známkami, hodnotíme nejen znalosti, ale i všechny kompetence obsažené v RVP, využíváme k hodnocení celoškolní hru a nejrůznější motivační plány, vzděláváme se v metodách a postupech práce s dětmi, které potřebují podpůrná opatření. Prostě se snažíme každému dítěti dát to, co v tu chvíli potřebuje.

Nominující i porotu zaujalo například to, že přistupujete k dětem pozitivně, hledáte u nich klady a nemluvíte o nich negativně. A mě to zaujalo také. Jak to děláte?

Tak, že o nich nemluvím negativně. Každý přece máme své silné a slabé stránky, není nic jednoduššího než silné stránky najít a přes ně se pokusit vylepšovat ty slabé. Žádné dítě nezlobí samo od sebe, vždycky má pro své chování a jednání nějaký důvod. Když se přestanu rozčilovat a dítě neustále napomínat a začnu přemýšlet nad tím, proč a kdy to dělá, třeba přijdu na to, jak takovému chování předejít. Je potřeba ale začít u sebe.

Dalším zajímavým postřehem byly týdenní plány, které jste ve škole zavedla. Co si pod tím můžeme představit?

Týdenní plán je papír velikosti A4. Na přední straně je kolonka, která se jmenuje Informace pro rodiče. Tady rodiče dostanou informace o tom, kam se následující týden jede, kdo přijede k nám, kdy jsou konzultace, kdy je posezení, kolik stál výlet, kdy jsou v daném týdnu volné dny… Dál následuje samotný plán, kde je napsáno, co se ve kterém předmětu budou žáci učit a na které straně učebnice či pracovního sešitu to mohou najít. Poslední kolonka je věnovaná domácím úkolům. Hned v pondělí se děti dozvědí, jaké úkoly bude potřeba během týdne vypracovat a kdy je mají odevzdat. Mohou si tak svou domácí práci samy podle potřeby rozvrhnout. Na druhé straně je sebehodnocení žáků, děti sami píšou, jak moc dosáhly toho, co po nich pedagogové chtěli. Neméně důležitá je i kolonka, kam píšou učitelé, jak moc byli s chováním a vzdělávacími aktivitami toho kterého žáka spokojeni. Plán dostanou děti v pondělí a v pátek si ho vyplněný s hodnocením učitele odnáší domů. Plány dostávají všichni rodiče i mailem a jsou vyvěšeny na webových stránkách školy.

I když porota ocenila vás jako ředitelku, jistě to je ocenění pro celý tým pedagogů, že? Podle čeho si učitele vybíráte a jak s nimi pracujete?

Bez učitelů, asistentek, vychovatelek, uklízeček a kuchařek bych nesvedla vůbec nic. Ti všichni jsou pro školu důležití a nezastupitelní. Zatím jsem měla při výběru lidí všech těchto profesí veliké štěstí. Je pravda, že zatím jsem přijímala takové lidi, které jsem již znala z dřívějška. Na naší škole je veliká spousta práce a vůbec na to nestačí pracovní doba. Proto jsem velmi opatrná při výběru kolegů. Nestačí mi ti, co chodí do práce, já potřebuji ty, co si práci vymýšlí, práce je motivuje k další činnosti a jejich chuť je neutuchající. Nabízím jim za to profesní růst a možnost být tvořivý, novátorský a neustále objevovat.

A jak s nimi pracuji? Vždy jednou za rok si připomeneme, že my jsme tady díky dětem, když nebudou děti, nebude práce. Protože je kolem nás spousta plně organizovaných škol, musíme pracovat tak, aby rodiče děti dovedli k nám, lépe než ty okolní školy. Není nic jednoduššího.

Co je podle vás důležité pro to, aby se z pedagogů stal dobrý tým?

Musíme mít všichni jeden jasný cíl, se kterým se všichni ztotožní. Musíme umět odhadnout své hranice a požádat o pomoc, musíme umět odhadnout hranice ostatních a pomoc nabídnout. To všechno se ale může stát jenom v atmosféře důvěry, kde si můžeme dovolit si říci, co je dobře a co je špatně, beze strachu z nějakých sankcí, nepříjemných řečí a soudů a pak spolu dále spolupracovat. O to se stále moc snažíme a snažit budeme.

Motivaci potřebují samozřejmě i žáci. Čím u vás ve škole děti motivujete? Pořádáte pro ně nějaké akce, zapojujete se do soutěží…?

Nejvíce se snažíme žáky motivovat rozmanitostí práce, střídáním metod a forem práce s nimi. Již léta využíváme celoškolní hru, která má letos téma „Strážci lesa“ (dříve byli např. Indiáni, Cesta do pravěku, Cesta kolem světa za 80 dní, Slavný lovec Pampalini, Čarodějnická škola…). Téma je vždy rozpracováno do několika projektových dnů, které prolínají celým rokem, během nichž žáci získávají body a jejich prostřednictvím potom obyvatele svého stromu. Ocenění získávají za školní práci, za její provedení v rámci svých možností, za dobré skutky, za vše možné i nemožné, co nás napadne a co může toho kterého žáka namotivovat k další práci. Motivační plány jsou naším novým velkým objevem a prolínají celým rokem a všemi ročníky v nejrůznějších formách.

Samozřejmě že k motivaci patří i výuka mimo školu, využíváme nejrůznější organizace v okolí k doplnění výuky, vždy tak, aby témata zapadala do naší celoškolní hry.

Pro celoškolní týmovou práci jsou velmi důležití i rodiče. Jak se vám daří spolupracovat s nimi?

Díky rodičům jsem vlastně získala titul Ředitele roku. Je to jejich aktivita, které si nesmírně vážím. Mít tým, který si navzájem důvěřuje, a pracovat s rodiči, kteří důvěřují našemu týmu, je velmi osvobozující. Momentálně z většiny rodičů cítím podporu naší práce a chuť pomoci. To se mi za 25 let, co učím, stalo asi poprvé. Možná je to tím, že většina rodičů si pro své děti naši školu vybrala a jsou ochotni do ní své děti vozit, protože dopravní spojení do naší vesnice není nejlepší (hlavně ranní spoje). Když už takové rozhodnutí učiní, vědí proč. A my se je snažíme nezklamat a nabídnout vše, co umíme.

Co pro vás ocenění v anketě Ředitel roku znamená?

Zjištění, že cesta, kterou jsem se v roce 1989, kdy jsem do školství nastoupila, byla správná. Sice nebyla nejkratší a leckdy jsem při ní při prosazování svých způsobů práce s dětmi narážela, ale nakonec vedla ke škole, kde se najdou lidé, kterým stojí za to zmobilizovat okolí, protože se jim jejich škola líbí.

Jaké plány máte ve škole do budoucna?

Stále se intenzivně zabýváme hodnocením, které je pro naše učitelky pořád největším problémem. Intenzivně pracujeme na tom, abychom dětem, které k nám přicházejí s podpůrnými opatřeními, měli co nabídnout a uměli je posouvat. Momentálně pracuji na vytváření nového týmu, protože paní učitelky budou mít miminka, z čehož máme samozřejmě velikou radost. Čeká nás velká rekonstrukce mateřské školy, snad i nová fasáda na škole a tak stále dál a stále dokola.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Článek se vztahuje k období asi

Podobné články


Další od autora Mgr. Těthalová Marie >>


Vyhledávání článků podle věku

Seriály


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.