Příroda se mění každou chvilku

Hana Doležalová byla ve své domácí pracovně, Dana Firchová právě opatrovala koně ve stáji a já jsem nastydlá seděla doma. Povídaly jsme si po telefonu, ze kterého se tu a tam ozývali i koně a ptáci.

Budeme si povídat o dětech a přírodě. Co je na přírodě tak zajímavého?

Hana Doležalová: Příroda je přirozené prostředí a ukazuje se, že se v něm děti cítí nejlépe a že jim nabízí strašně moc podnětů, které my dospělí už často nejsme schopni vnímat. V lese nebo na zahradě máme všechno, co s dětmi potřebujeme.

Dana Firchová: Už mnoho let trávím každý den spoustu času v přírodě. Fascinuje mě, jak se nejen každý den, ale i každou chvilku mění.

¨

A proč a čím je příroda důležitá pro děti?

Hana Doležalová: Julia Robertson nám na jedné přednášce říkala, že když se podíváte na zahradu, kde je skluzavka a další prefabrikované náčiní, a je tam navíc ještě umělý povrch, a pak se podíváte na stejnou plochu lesa, můžete spočítat, kolik je kde podnětů. Zapojíte přitom všechny smysly a zkoušíte rozeznávat tvary, barvy, velikosti, teplotu… V uměle vytvořené zahradě je podnětů mnohonásobně méně. Umělá zahrada je navíc pořád stejná, kdežto výsek lesa se neustále mění.

Dana Firchová: Před jurtou máme zaplachtovanou terasu, v podstatě altán, ale bez oken, kde někdy svačíme. Jednou v létě se během svačiny začal zvedat vítr a do toho začaly bubnovat kapky na plachtu. Pak začalo pršet trochu více, ale my jsme byli v závětří. Říkala jsem dětem, co vidím, že cítím vítr a že mi něco spadlo do oka. Ptala jsem se jich také, jestli cítí, jak se najednou proměnily vůně, když před deštěm je vše cítit silněji. Děti říkaly, co cítí a vidí ony samy, takže zapojily několik smyslů. Pak jsem popisovala, jak déšť bubnuje na plachtu a co jim to připomíná. Děti tak zapojily sluch a také fantazii. Do toho se seznamovaly s počasím, tedy v podstatě se základy meteorologie. Po svačince potřebovalo jedno dítě na záchod, tak jsem se ho ptala, jestli se nepotřebuje nějak přiobléknout. Dítě samo přišlo na to, co si potřebuje vzít na sebe, a zachovalo se tak, aby mu v dané situaci bylo dobře. Děti se tak učí věci z mnoha oblastí naráz, ale nemá to podobu frontální výuky, při které bychom všem najednou sdělili hotové věci. Jen jim popíšeme situaci a ony samy hledají a poznávají, co v ní prožívají.

Vzdělávání a přírodu propojují lesní mateřské školy. Jak to v takové lesní školce, třeba u vás v Šárynce, chodí?

Dana Firchová: Lesní školka není divočina, kde se děti pouze vypustí do přírody, jak si někdy lidé myslí. Máme pevně daný denní harmonogram, který je každý den stejný a upravuje se jen drobně, třeba když jdeme na výlet. Mezi osmou a devátou ráno se scházíme, rodiče přivádějí děti do školky, a v tu dobu si děti hrají a přirozeně mezi sebou navazují vztahy, někdy si povídají s průvodcem, jak se říká pedagogům v lesních školkách, nebo se jdeme podívat za morčátky a nakrmit je.

V devět začínáme ranním kruhem, který probíhá za každého počasí venku. Máme každodenní rituál, který spočívá v několika básničkách, jimž vítáme nový den a vítáme se s dětmi. Pak se dětí ptáme, jaké je roční období, měsíc a den, a poté jeden z předškoláků spočítá ostatní děti. Pak následují další básničky, tančíme, provádíme pohybové cvičení nebo hrajeme hry podle pravidel. Vše ladíme k tématu, které ve školce právě prožíváme a které trvá několik týdnů.

Pak následuje hygiena a svačinka, na což naváže dopolední blok. Pak obědváme, vyprávíme pohádku a děti odpočívají, přičemž předškoláci mají v této době denně hodinovou předškolní přípravu. Po odpočinku je odpolední blok, který končí svačinou, a po čtvrté hodině odpoledne už následuje volná hra, během níž si rodiče vyzvedávají děti.

Co z toho probíhá venku?

Dana Firchová: V jurtě vždy probíhá odpočinek, pokud není venku tak příjemně, že se může odehrávat i venku. Hodně záleží na počasí, ale neřídíme se tím, že když je zima, jsme vevnitř. Spíš se řídíme programem. Třeba když máme výtvarku a nechceme, aby nám ve větru ulétly všechny papíry… Také když jsme celé dopoledne venku a vidíme, že někomu je zima, není problém se jít ohřát dovnitř.

Jaké metody se při práci v lesní mateřské škole využívají? Je při práci s dětmi v přírodě prostor pro individuální přístup?

Dana Firchová: Lesní školky mají tu výhodu, že na skupinu 16 dětí jsou vždy a celý den dva průvodci. Je proto mnohem snazší naplňovat i individuální potřeby dětí. Buď pracujeme řízeně s celou skupinou, jedná se například o hudební dílnu, nebo si skupinu rozdělíme na dvě části, s každou pracuje jeden průvodce a pak se vystřídají. To uplatňujeme například při nějaké složitější výtvarce. Další metodou je volná hra, kdy jsou děti s průvodci venku. Také používáme techniku nápodoby, kterou jsme se inspirovali u waldorfského přístupu. My dospělí se věnujeme například na zahradě nějaké práci a po dětech nijak nevyžadujeme, aby se k nám přidaly. Když chtějí, přidají se k nám, nebo nás jen tak pozorují a dělají si svoje. Zvenku to může vypadat, že si průvodci dělají svoje a dětí si nevšímají, ale to je jen zdání. V takových chvílích máme možnost děti pozorovat, sledovat, jaké je jejich místo ve skupině a jak se v ní projevují, a na základě tohoto pozorování můžeme provádět osobní diagnostiku dětí, kterou pak můžeme probrat při pedagogických rozhovorech.

Hana Doležalová: Důležité je připravené prostředí, různé prvky, které se na zahradě lesních školek nacházejí a jsou dobře využitelné pro volnou hru. Jsou tam třeba všelijaká doupata, úkryty, které se nacházejí ve vrbičkových stavbách, bývá tam blátivý kopeček, po kterém se dá klouzat. V Šárynce máme kopec ze štěpky, což jsou rozdrcené větve zbylé z ořezů stromů. Děti na něm rády „sáňkují“. Štěpka voní a také se zahřívá, děti se do ní mohou zahrabat a vyhřívat se. Oblíbená je i blátivá kuchyňka čili blátoviště se starými hrnci, které má i zdroj vody. Děti zaujme i shnilý kmen, ve kterém mohou dlabat a nacházet v něm různé živočichy, které si pak mohou prohlížet lupou. Kluky baví i vyvrácený kmen s kořenovým valem plným hlíny. Tam si vyhrají opravdu hodně. Výborně se dá využít třeba celta, na které se dá v lese sedět, ale postavíte z ní i domek nebo ji můžete podbíhat. Někdy s sebou nosíme i hamaku, což je látkový závěs podobný houpací síti, ve kterém mohou děti odpočívat.

Dana Firchová: Připravené prostředí se může skládat z toho, co do prostoru zakomponujeme, ale hodně udělá i to, když ráno před příchodem dětí v prostoru něco změníme. Třeba do prostoru rozložíme různé textilie, ze kterých se dá něco tvořit. Děti si toho všimnou, látky je zaujmou a je to pro ně impuls ke konstruktivní hře. V zimě jsem třeba na stůl položila rampouchy a vedle nich jsem nachystala inkoust a štětce. Děti začaly samy od sebe rampouchy pomalovávat a vznikla z toho pěkná ranní výtvarná aktivita.

Mnohé rodiče na předškolním vzdělávání zajímá primárně příprava dětí na školu. I když víme, že to je jen jeden z aspektů práce v mateřské škole, jak se daří předškolní práci uskutečňovat v přírodě?

Dana Firchová: Už jsem zmínila, že předškolní práci se věnujeme denně. Jeden průvodce se při ní věnuje dětem, které jsou předškolní, i těm s odkladem školní docházky. Bývá jich osm až deset. Máme rozpracovanou celou škálu oblastí, které je potřeba u dětí rozvíjet. Snažíme se oblasti rozvíjet co nejrovnoměrněji, soustředit se na všechny. Z waldorfských školek jsme pak přebrali činnost, které se během předškolní přípravy věnujeme vždy od února do května. Děti dostanou dřevěný rám, který se buď koupí, nebo vyrobí, učitelky jim na něm napnou osnovu a ony na něm tkají z barevné vlny látku. Když mají utkáno, látka se sundá a ušije se z ní taštička přes rameno. Na květnové závěrečné slavnosti, kdy se loučíme se školáky, má každý z nich taštičku u sebe a je na ni náležitě hrdý.

Jak děti zvládají případnou nepřízeň počasí? A co průvodci v lesní školce, není zima i jim?

Hana Doležalová: To, zda bude zima dětem, se často odvíjí od pedagoga a od jeho nastavení. Někdy se během našich programů potkám s učitelkami, které chtějí učit venku a snaží se adekvátně oblékat, k čemuž vedou i děti, zatímco jiné ve chvíli, kdy venku prší, zvažují, zda vůbec půjdou ven. Někdy to vázne i v tom, že rodiče upozorníme, aby děti dobře oblékli, ale oni to neudělají. Pracovala jsem rok v běžné školce a vybavuji si, že když jsem dětem chtěla dát trochu volnost, umožnit jim, aby si hrály s bahnem nebo něco volně tvořily, čekalo mě pak v šatně velké vysvětlování, protože původně růžové holčičky vypadaly jako prasátka, přitom ale byly šťastné. Když si děti zvyknou, že ven se chodí za každého počasí, vyvíjejí si pak i strategie, jak se zahřát. Stává se to součástí hry, děti přirozeně zvyšují svou odolnost a příroda jim dává výzvy, které musejí překonávat. Děti to nevnímají úkorně.

Dana Firchová: Šárynku vyhledávají rodiče, kteří sami mají velmi kladný vztah k přírodě a jsou zvyklí v ní ve svém volném čase pobývat. Jejich děti jsou zvyklé pohybovat se venku za každého počasí. Jejich vybavení tomu odpovídá. Rodiče vědí, že pod nepromokavé kalhoty patří ještě jedna vrstva, aby se zachoval tepelný komfort. Učíme děti, že není žádné špatné počasí, že člověk jen může být špatně oblečený. Tomu se dá předejít, proto vedeme děti k tomu, aby na to dokázaly přijít samy. Pochopitelně připomínáme čepice a rukavice, to je klasika.

Hana Doležalová: Když děti za každého počasí zažijí v přírodě něco pěkného, je to pro ně nejlepší motivace. Projdeme „nejhlubší louží na světě“, pak vylejeme vodu z holínek a je to zábava. Jednou jsme ve velkých mrazech měli obavy, co budeme s dětmi dělat. A pak přišla jedna maminka, vytáhla bublifuk a vyfoukla bublinu, která okamžitě zmrzla. Tím jsme se chvíli bavili a pak jsme šli na rybník. Procházeli jsme se po ledě, leželi jsme na něm a pak jsme se po něm klouzali… Koukali jsme se pod hladinu a zapomněli jsme, že je mráz. Dopadlo to skvěle.

Mnohé školky chovají domácí zvířata. Jak je tomu v Šárynce?

Dana Firchová: Máme školková zvířata a u školky jsou ovečky, které k nám nepatří, ale jsou nám na dohled. Přes plot je vidíme po celý rok. Nedávno se bahnily, narodila se jehňátka… A když se vrátím k našim školkovým zvířatům, dlouho jsme zkoušeli, co by nám tak vyhovovalo. Měli jsme zakrslé i běžné králíky, kteří byli krásní, ale děti si je nemohly jednoduše chovat. Postupně jsme zjistili, že nejlepší pro nás budou morčátka. Chováme je venku, v králikárně, a jsou tam celý rok. Zejména v adaptačním období, kdy si děti zvykají na odloučení, zvířátka pomáhají ve chvíli, kdy se s nimi rodiče loučí. „Nakrmíme morčátka a pak se rozloučíme.“ Děti jim dají zeleninu, kterou donesly z domova, přirozeně se tím naladí na něco jiného, a loučení je pak mnohem snazší. Také díky tomu vidí, že o zvířata je třeba se starat po celý rok, že je třeba jim pravidelně vykydat a vyměnit podestýlku, doplňovat jim vodu, krmit je… A děti se na všem podílejí a učí se tím, že se o zvířata musíme starat.

Všimla jsem si, že v lesních mateřských školách se v programu často objevují slavnosti a svátky. Proč tomu tak je?

Dana Firchová: Slavnosti vnímáme jako vyvrcholení jednotlivých období, tematických bloků. Na slavnosti zúročíme, co jsme se s dětmi naučili. Například před Svatováclavskou slavností s dětmi celý měsíc prožíváme sklizeň, těšíme se z úrody, sklízíme ze záhonků obilí, které pak děti vymlátí cepy, zrní pak nameleme na mlýnku a z mouky pak v naší chlebové peci upečeme chléb, který ochutnáváme na slavnosti. Kromě toho si s dětmi povídáme o svatém Václavovi, který je patronem české země a má svátek v září. Dětem vyprávíme o historických postavách a seznamujeme je s legendami, které se k nim pojí. Seznamujeme je s historií naší země a děti vidí, že země vydává své plody. Jde nám o to, abychom téma, které prožíváme, pojednali z mnoha stran a oblastí.

Velkým tématem současnosti je udržitelnost a snížení množství odpadů, které produkujeme. Jak se tento přístup odráží v praxi lesních mateřských škol?

Hana Doležalová: Zřizovatelem Šárynky je Ekodomov, jehož dalším velkým tématem je kompostování. Zahrada školky je jakási kompostovací laboratoř, na které testujeme, jak fungují různé kompostéry. U jedné jurty je otočný kompostér, který je i zateplený, takže funguje celý rok, a teď se nám v něm zabydlely žížaly, takže funguje jako vermikompostér. U druhé jurty máme klasický zahradní kompostér. Děti vidí, že slupky od svačiny se vynášejí na kompost, a mohou se pomocí žížalí televize, což je mikroskop spojený s kamerou, podívat přímo do kompostu a vidět, jak život v něm funguje.

Kde získáváte inspiraci pro svou práci?

Hana Doležalová: V této věci velmi dobře funguje Asociace lesních mateřských škol, která nabízí dlouhodobé kurzy s různým zaměřením, které bývají zakončeny například stáží. Asociace každoročně pořádá i letní školu pro pedagogy lesních mateřských škol. Letní škola mívá nabitý program, účastní se jí i zahraniční odborníci a v různých dílnách a workshopech je prostor pro sdílení zkušeností.

Dana Firchová: Já zase mohu doporučit Waldorfský seminář, který je určen široké veřejnosti. Najde se tam inspirace pro všechny, kdo pracují s dětmi, i pro rodiče. Od osmi do dvaceti let jsem také chodila do skauta, z čehož stále čerpám. Činnosti, které si pamatuji z oddílu, přizpůsobuji předškolním dětem. Jsem také vděčná, že Šárynka zahrnuje dvě třídy a že se s kolegyněmi můžeme inspirovat navzájem.

Mgr. Hana Doležalová se narodila v roce 1969. V Karlových Varech založila jedno z prvních mateřských center u nás a pak se roky věnovala svojí původní novinářské profesi. Po letech se k dětem shodou okolností vrátila jako učitelka v běžné mateřské škole. Po roční zkušenosti ve státní školce učila čtyři roky v několika lesních mateřských školách. Nyní se vrátila k novinařině na pozici PR Ekodomova (provozovatele Šárynky).

Bc. Dana Firchová (vpravo) se narodila v roce 1984. Vystudovala Pedagogickou fakultu UK, obor učitelství pro MŠ a dramatickou výchovu. Má tříletý waldorfský kurz pro vychovatele. Působila jako učitelka ve waldorfské MŠ v Praze, v lesní školce Na Cibulce a od roku 2013 působí v lesní školce Šárynce.

Foto Kateřina Kokešová a archiv Ekodomova