Do sexuální výchovy malých dětí nepatří nepravdy a tabu

Mgr. Marcela Poláčková je spolu s Mgr. Dagmar Krišovou autorkou knihy o sexuální výchově (nejen) pro rodiče Děti to chtěj vědět taky – o respektujících vztazích a sexuálním zdraví. V organizaci Konsent tvoří metodiky vzdělávacích programů pro děti i dospělé, které také školí. Vystudovala psychologii a věnovala se výzkumu sekundární viktimizace žen, které nahlásily znásilnění na Policii ČR. Na Odboru rovnosti žen a mužů ÚV ČR spolupracovala na školení policie zaměřeném na podporu citlivého přístupu k lidem se zkušeností se sexuálním a genderově podmíněným násilím.

Budeme si povídat o předškolních dětech a sexualitě. Jak staré děti už tohle téma vnímají?

U této otázky mi přijde důležité říci, co se vlastně myslí sexualitou. Sexualita zahrnuje pohlaví, genderovou identitu a role, sexuální orientaci, potěšení, intimitu a reprodukci neboli rozmnožování. Pokud si to takto zarámujeme, dává smysl, že se to týká i malých dětí, které postupně poznávají své tělo, zajímají se, jak přišly na svět… Je proto třeba témata sexuální výchovy uchopit s dětmi již od malička.

Kolem druhého, třetího roku života děti začínají poznávat své tělo, předtím také zkoumají akce a reakce vlastního těla, ale pokud se dotýkají například svých pohlavních orgánů, je to spíše náhodné než záměrné. Takže když na sebe děti mladší dvou let například sahají, zatím tím pravděpodobně nic nesledují. Batolata už vnímají, že někdy se se zkoumáním určitých oblastí pojí potěšení. Stále ale nemluvíme o sexuálním chování. To jen my dospělí na to nahlížíme sexualizovanou optikou, čímž si to děláme těžším. Proto když dítě pozorujeme ve zmíněné situaci, znejišťuje nás to a jsme z toho nervózní, nevíme, co to znamená. A přitom pro děti v tomto věku je to jen další příjemná věc, kterou zakoušejí, podobně jako třeba jemné škrábání po zádíčkách. Když si tohle uvědomíme, věřím, že se nám může hodně ulevit.

Co hovory o sexualitě, které povedeme s malými dětmi, mohou obsahovat? Určitě si nebudeme povídat na stejná témata, jako se bavíme s teenagery.

Informace, které dětem předáváme v oblasti sexuality, by měly být pravdivé. To ale neznamená, že musíme hned vše vysvětlit do nejmenšího detailu. Současně je potřeba uzpůsobit slovník – volíme výrazy, které děti zvládnou pochopit, doporučujeme ale vyhnout se používání zástupných slov či metafor a eufemismů, do kterých mají dospělí někdy tendenci utíkat. Ty mohou vést k tomu, že děti mají v tématu chaos. Když se děti třeba ptají, kde se berou děti, a my začneme mluvit o včeličkách, motýlcích a semínku v bříšku, může to pro ně být náročnější na pochopení. Má-li dítě bujnější fantazii, může si vytvořit i docela strašidelné představy. Takže na rovinu, pravdivě a slovy, která používáme běžně a kterým děti rozumí. Také nám pomůže všímat si toho, jak dítě na tyhle informace reaguje. Pokud nám přijde, že dítě už od tématu odbíhá a že si raději jde hrát s nějakými hračkami, možná mu už stačí to, co se dozvědělo. Nemusíme vysvětlit všechno naráz, k hovorům se můžeme vracet a dávkovat informace tak, jak dítě potřebuje.

Předpokládám, že se bavíme spíše o minutách než desítkách minut, že jde o krátké konverzace, že?

Myslím si, že většina konverzací se školkovými dětmi je spíše kratší. I kdyby je nějaké téma ohromně zajímalo, neudrží pozornost déle.

Čeho se mohou týkat rozhovory se školkovými dětmi?

Mohou se týkat těla a všeho, co s tím souvisí. Povídáme si o tom, jak těla vypadají, že jsou různá a co umí. Důležité je téma tělesné autonomie, hranic a respektu, a také souhlasu s fyzickým kontaktem. Můžeme si povídat o všem, co děti zajímá, tedy třeba i o tom, kde se berou miminka. Předškolní věk je věkem, kdy se děti hodně ptají, a to je skvělé. Pokud neuslyší odpovědi jako „tohle není pro tebe“ a „na tohle máš ještě času dost“, zvyšujeme pravděpodobnost, že se budou ptát i nadále.

Když dítěti odpovídáme, měli bychom ocenit, že se dítě ptá, aby vědělo, že jsme rádi a že se příště může zeptat znovu. Pak bychom měli zkusit zjistit, co už o dané věci ví a jakou má o ní představu. Možná už něco slyšelo od sourozenců nebo od jiných dětí, doma či někde jinde. Když se na něco ptá, měli bychom se zajímat o kontext dané otázky a jestli už si na něco dokáže odpovědět samo. Pokud dítě získalo nějaké mylné informace, měli bychom vše uvést na pravou míru a ujistit se, že všemu rozumí.

Pokud se zastavíme u velkého tématu „kde se berou miminka“, jak by mohl vypadat rozhovor s předškolákem?

Děti v předškolním věku už mohou vědět, že k tomu, aby vzniklo miminko, se musí spojit vajíčko a spermie. A pak se možná budou zajímat, jak se tohle vlastně stane. Můžeme jim tedy jednoduše vysvětlit, že se penis zasune do vaginy a následně se spojí spermie a vajíčko. Měli bychom ale zdůraznit, že to mohou dělat pouze dospělí lidé. Doporučujeme dětem neříkat, že miminko vznikne tím, že se mají lidi rádi, protože jsou lidé, kteří se mají hodně rádi, ale děti mít nemohou, i takoví, kteří děti mají, ale už se nemají rádi, případně se ani nikdy rádi neměli. Můžeme mluvit o tom, že to mnohdy bývá tak, že se mají lidi rádi, a tak se rozhodnou mít miminko, ale současně vysvětlit, že samotná láska nestačí, aby si pak děti nemyslely, že „když se mají Honzík s Maruškou tak hodně rádi, budou mít i miminko“.

Jak vlastně poznáme, že děti téma intimity a sexuality zajímá? Dříve se tvrdilo, že dospělí mají počkat, až se dítě samo zeptá. A děti se i ptají, ale asi ne vždy dospělých. Do jaké míry bychom měli být jako rodiče nebo pedagogové iniciativní?

Děti se v určitém věku většinou ptají opravdu hodně, zajímá je, jak funguje svět a i právě to, jak se na něm objevily a podobně. Pokud se děti samy neptají, můžeme témata otevírat my a využít k tomu situace ze života, například scény z filmu nebo texty písní nebo třeba to, že je paní učitelka těhotná. Je vhodné sledovat, jak děti na otevření tématu reagují, kdo se zajímá a kdo naopak třeba raději odbíhá ke hraní.

Pokud se v této věci držíme biologie, je to vlastně snadné. Děti tyto informace pak přijmou podobně jako třeba to, že mají v bříšku střeva a že jídlo, které sní, putuje z pusinky do žaludku.

Když si o těle a sexualitě povídáme s dětmi, mnohdy se objeví spousta podivuhodných termínů označujících tělesnou anatomii. Musíme nutně k hovorům s dětmi volit infantilní slovník?

S otázkou vhodného slovníku se potýká mnoho pečujících. Může to pro nás být do určité míry výzva. Lidé se na to často ptají, připadá jim, že když budou používat výrazy jako penis, vulva a vagina, bude to moc biologické. Ovšem slovům dáváme význam my. Pokud je používáme jako běžná slova, bez nějaké emoční konotace, i pro děti to prostě budou výrazy, které se naučí používat beze studu a obav. A tohle nám přijde důležité, protože takto z pohlavních orgánů děláme to, čím jsou – běžnou součástí těla, o které se můžeme otevřeně bavit a o které je někdy dokonce žádoucí mluvit, například když má dítě v této oblasti nějaké zdravotní problémy. Současně když budeme od malička používat pro označení pohlavních orgánů biologické názvosloví, usnadníme si tím hovory o reprodukci, protože možná bude snazší mluvit o tom, že se penis zasune do vaginy, než že se třeba lulánek zasune do mušličky.

Pokud to ale někomu navzdory tréninku nejde, ať používá jiné výrazy, hlavní je, aby nebyly zatíženy nějakou negativní emocí. Pokud budeme říkat vulva a penis, ale bude na nás znát, že nám to je nepříjemné a máme s tím problém, tabu naopak posílíme. Když se ale rozhodneme používat jiná slova, volme ta, která jsou v naší kultuře běžně používaná pro označení pohlavních orgánů, a dítěti vysvětleme, že pindík je správně penis a pipinka je správně vulva. Nepoužívejme slova zástupná, která mají ještě jiný význam, například sušenka nebo medvídek. V případě, že by se dítě potřebovalo někomu svěřit, že zažívá například sexuální násilí, by totiž mohlo být nesrozumitelné, pokud třeba paní učitelce ve školce řekne, že mu někdo sahá na medvídka. Dospělý pak nemusí rozpoznat, že se jedná o takto citlivou informaci.

Někteří rodiče už s hodně malými dětmi hovoří dospělým jazykem, používají výrazy jako penis a vagina namísto přihlouplých ptáčků a lulinek. Zaznamenala jsem ale, že pak trochu narážejí na údiv okolí a někdy jsou terčem podezření. Ale když s dětmi mluvíme o trávení, také mluvíme o střevech a žaludku, že?

Lidi, kteří se rozhodnou s dětmi používat biologické výrazy, bych ráda podpořila v tom, aby to svému okolí vysvětlovali. Chápu, že na dětském pískovišti to může být docela těžké. Současně je to ale prostor, aby se mezi lidi šířila osvěta. I když budeme používat biologické výrazy, stále lze zdrobňovat, říkat třeba penisek a vulvička, a časem, až budou děti větší, se z toho může stát penis a vulva. Když se na to někdo bude tvářit, můžeme se ho zeptat, co mu na tom přijde tak zvláštní. Možná tyhle věci nepřinášejí problémy dětem, ale spíše nám dospělým.

Jak můžeme už malé dítě vést k vědomí vlastní tělesné autonomie? A co ta autonomie vlastně je?

Děti učíme, že jejich tělo je jejich a že o něm rozhodují samy. Že mohou odmítnout fyzický kontakt, který nechtějí. A že i ostatní lidé mají právo odmítnout tělesný kontakt, který nechtějí. Rodiče s námi na našich workshopech často sdílí, že se potýkají s tím, že prarodiče tohle nechtějí dodržovat, dítě se pak dostává do nepříjemných situací, kdy po něm někdo chce třeba pusu, a oni by se za něj v případě odmítnutí měli postavit. Věřím, že se to dá i prarodičům vysvětlit jako součást prevence sexuálního násilí. Dítě, které umí říkat ne a ví, že na to má právo, získá skvělou dovednost, kterou využije, pokud bude jednou vést aktivní sexuální život. Jednak dokáže říci ne, když něco nechce, ale ani se samo nedopustí sexuálního násilí, protože dokáže rozpoznat, že druhý projevuje nesouhlas. A bude vědět, že nesouhlas musí respektovat.

Když dítě učíme, že sice nesouhlasí, ale my si ho přesto poňuňáme, co mu tím říkáme? Že se dá jít přes nesouhlas.

Organizace Konsent, ve které působíte, má výraz pro souhlas už v názvu. Malých dětí se na souhlas ale dospělí vždycky neptají. Nemusí jít přímo o sexuální aktivity, ale je poměrně běžné, že batole jde na rodinné oslavě z klína do klína a všichni si ho „musejí oňunat“. To ovšem v pořádku není, že?

Možná bychom se měli ptát, jestli máme z mazlení radost oba, dítě i my, anebo si to prostě užíváme a dítě to musí vydržet. A proč to vlastně chceme, když vidíme, že dítě to sice vydrží, ale nic z toho nemá.

Nás by možná taky nepotěšilo, kdyby nás druzí objímali a líbali na potkání, že?

Ano. A proč také objímat a líbat někoho, kdo o to nestojí? Pro malé, předškolní děti je mazlení sice velmi důležité, ale pokud jeho hranice respektujeme, možná se bude chtít pomazlit častěji. Bude vědět, že to je jeho volba, že může něco takového chtít, a že když něco takového iniciuje, je na něm, jak dlouho to bude trvat.

A pokud jde o různé vítací a loučící rituály, kdy se od dětí často vyžadují pusinky, doporučujeme zde dávat na výběr. „Chceš se obejmout? Chceš si dát pusinku? Nebo si chceš zamávat? Nebo si chceš třeba plácnout?“ Třeba si vybere všechno, ale bude to jeho volba.

S tématem souvisí i časté uspořádání toalet v mateřské škole, kde na sebe děti při vykonávání potřeby mnohdy vidí. Jistě právě ve školce vstupuje do hry i bezpečnost dětí, učitelky je potřebují mít pod dohledem, ale i tak… Měly byste nějaký tip pro pedagogy mateřských škol?

Dítě v předškolním věku má jistě právo na soukromí, sama se ale ptám, jestli ho v tomto věku na toaletách samo vyžaduje. Stud z toho, že jsme nazí před ostatními, přichází spíše až později. Doma se naopak stává, že nás děti mají tendenci pronásledovat až na záchod. Možná by bylo vhodné dávat dětem na výběr. Ty, pro které soukromí zatím není tématem, mohou jít na záchod společně a možná si při tom i pěkně popovídají. A pokud některé dítě stojí o soukromí, nemůže jít na samostatnou toaletu? Samozřejmě s paní učitelkou, která ale nebude přímo přihlížet. Navíc malým dětem učitelky mnohdy pomáhají s očistou po toaletě, takže hranice soukromí je zde velmi volná. Současně malé děti mnohdy potřebují vykonávat potřebu i venku na veřejnosti, protože když potřebují čurat, potřebují to hned. Tak je zavedeme ke stromu… Myslím, že to s potřebou soukromí u takto malých dětí bude spíše individuální a není možné dát na to univerzální návod, doporučila bych věnovat pozornost tomu, jestli dětem v takových situacích není nepříjemně, a pokud ano, soukromí se jim snažit poskytnout.

S tělesnou autonomií pak souvisí i dění na lehátkách ve třídě, kdy některé děti využijí odpočinek ke hře s vlastním tělem. Sama jsem si někdy připadala až nemístně, byla jsem svědkyní, pozorovatelkou intimní činnosti, odejít jsem nemohla, zakazovat jsem nic nechtěla…

Dětem bychom neměli hru s vlastním tělem zakazovat, to by se dít nemělo. Současně se ale dá vysvětlit, že je to něco, co má své místo a čas. A že to patří do soukromí. Je v pořádku dětem vysvětlovat, že existují nějaká společenská pravidla, mezi něž patří, že na své pohlavní orgány nesaháme před ostatními, stejně jako je pravidlo, že od určitého věku nechodíme ani na koupališti bez plavek. Možná se může zdát, jako bychom tímto pravidlem říkali, že když se dotýkají svého pohlaví, je to něco špatného, ale učíme je tím, že i ostatní včetně nás mají své hranice. Třeba nám není příjemné je při tom pozorovat, stejně jako nám nemusí být příjemné, když nás pronásledují na toaletu, protože si držíme své vlastní soukromí.

A pokud dětem vysvětlujeme zásady pro doteky na vlastním těle, můžeme si pomoci i hygienickými návyky. Pokud na sebe saháme, musíme mít čisté ruce. Když jsem venku na pískovišti nebo si hraju s hračkami, nemám čisté ruce a nebylo by to bezpečné, co se zdraví týče.

Před časem jste s Dagmar Krišovou napsaly knihu Děti to chtěj vědět taky – o respektujících vztazích a sexuálním zdraví. Co vás k tomu vedlo?

Organizace Konsent, kde obě působíme, začala před nějakým časem pořádat workshopy pro rodiče a pečující osoby o tom, jak uchopit sexuální výchovu. Workshop ale trvá tři hodiny a nepojme všechno. S kolegyní jsme hledaly literaturu, kterou bychom mohly doporučit a za kterou bychom se mohly postavit, a podobná kniha nám na českém trhu chyběla. Nenašly jsme knihu, která by předávala aktuální vědecky ověřené informace čtivou formou a ne mýty a stereotypy.

Chtěly jsme co nejpraktičtější knihu, proto v té naší najdete modelové situace a citace, zkušenosti různých osob se sexuální výchovou

Najdou v ní doporučení i rodiče starších dětí?

Ano, najdou. Chtěly jsme napsat knihu, ve které najde inspiraci každý, kdo je v kontaktu s dětmi všeho věku. Všechna témata s sebou souvisejí a prolínají se. Se tříletým dítětem budeme o tělesné autonomii sice mluvit jinak než se čtrnáctiletým, ale i pro to starší je to stále důležité téma. Věřím také, že v naší knize najdou lidé inspiraci i sami pro sebe.