Samota může být přítěží

I když mnozí z nás jsou někdy rádi sami, dlouhodobé osamění, kdy se setkáváme pouze s lidmi na pracovišti a při různých nutných pochůzkách, jako jsou nákupy nebo návštěva lékaře, nám nemusí dělat moc dobře. A to i když žijeme v partnerství a máme rodinu.

Jak ale přátele najít, vybudovat vztahy, které nás budou těšit a obohacovat? A když už se nějaké přátelství začne rodit, jak o ně pečovat, aby nezahynulo? A co nám přátelství dává? Velké otázky, na které se pokusíme sami sobě odpovědět.

K čemu jsou nám přátelé?

To je možná trochu banální otázka, ale proč si ji nepoložit? Autoři knihy Ať žije přátelství!, švédští psychologové Frida Bern Andersson, Daniel Ek a Pär Flodin, tuto otázku vyslovili ve svém průzkumu. Jaké dostali odpovědi? „Přátelé nám dodávají pocit smyslu a propojení. Blízký přítel umí naslouchat a poskytnout podporu. S dobrými přáteli můžeme být sám sebou a nemusíme nikomu nic dokazovat. Přátelé pomůžou s praktickými věcmi (například se stěhováním či hlídáním dětí). S přáteli je zábava – můžeme se s nimi zasmát, povídat si a uvolnit se. Síť přátel je cestou k dalším kontaktům, které otvírají nové možnosti. Přátelé nám rozšiřují obzory, nabízejí novou perspektivu a mění naše navyklé myšlenkové vzorce. Život je s přáteli méně jednotvárný. Blízcí přátelé jsou upřímní a dokážou nás prohlédnout. S přáteli se necítíme tak sami.“

Domnívám se, že bychom přišli na mnoho dalších argumentů, proč je pro nás přátelství důležité. Pokud se ocitáme v osamění, které může nastat třeba z toho důvodu, že jsme se přestěhovali, stojí za to mapovat možnosti, jak bychom si mohli najít nové přátele. Zároveň bychom měli myslet i na stávající kontakty, které se sice změnou životní situace vzdálily, ale vzdálenosti se dají překonávat a díky moderním technologiím, jejichž používání zažilo v uplynulých pandemických letech boom, se můžeme sejít i na dálku.

Stačí nám přátelé na sociálních sítích?

Možná se cítíme sami, ale naše facebooková stránka říká, že máme stovky přátel. Jsou to ale skutečná přátelství? Mnohdy ano, sama jsem se díky sítím zkontaktovala třeba s kamarádkou z dětství a nyní si píšeme o tom, co která z nás právě prožívá a jak se obě máme. Mnoho facebookových kontaktů je ale z kategorie formálních vztahů, jedná se třeba o pracovní kontakty, a bývají to i lidé, které jsme osobně nikdy nepotkali, ale pojí nás určitý společný zájem. Když se však potkáme v reálném světě, zjistíme, že společný máme pouze ten jeden omezený zájem a že si lidsky nemáme co říci.

Je možné, že velká většina štěstí, které v životě prožijeme, nepramení ze zamilovanosti ani profesních úspěchů, ale z kvalitních přátelských vztahů? Z knihy se dozvíme, jak zmapovat historii našich přátelství, vyhodnotit vlastní kvality i slabá místa v rámci těchto vztahů, jak zjistit, co konkrétně v přátelských vztazích nejčastěji zanedbáváme, kde jsme nejzranitelnější, jak vyhodnotit reakce ostatních, když se jim otevřeme. Knihu napsali Frida Bern Andersson, Daniel Ek a Pär Flodin a zakoupíte ji na obchod.portal.cz.

Přátelství znamená více než pouhé lajky. I když podle autorů knihy Ať žije přátelství! funguje na sítích fenomén nápodoby, živý kontakt se tím nenahradí. Zlehčovat jejich pozitivní dopad ale nemůžeme. „‚Síťová nákaza‘ se dotýká tak různých věcí, jako je míra našeho štěstí, jak moc přibíráme nebo hubneme a jaký vedeme sexuální život. Pokud se osoba v naší síti, která je od nás vzdálená tři stupně, rozhodne chodit do posilovny, zvýší se pravděpodobnost, že se totéž rozhodneme udělat i my. Dalo by se tedy říct, že nejen naši přátelé, ale i přátelé našich přátel a přátelé přátel našich přátel mají vliv na to, kým jsme – jsme vzájemně propojeni.“

Musím si ale hledat přátele?

I na to se občas ptáme. Souvisí s tím srovnávání, kdy naši hodnotu určuje spíše to, jak jsou na tom lidé v našem okolí, než jaké jsou naše skutečné potřeby. Měli bychom se pokusit vyhodnotit, zda jsme spíše introvertní, nebo extravertní, zda nás setkávání s jinými lidmi například na různých veřejných akcích, jakou jsou večírky, vernisáže či jiné společenské události, více nabíjí, či naopak ubíjí. Zda je nám milé setkávat se s jedním dvěma blízkými lidmi, nebo je nám lépe v partě.

Přemýšlejme také o tom, kým je pro nás skutečný přítel a co jsme my sami schopni do přátelství investovat. Stačí nám občasné setkání u kávy? Nebo jsme schopni podat příteli pomocnou ruku i v náročné situaci? Do jaké míry si dokážeme „pustit k tělu“ náročné osobní příběhy druhých lidí? A jsme vůbec ochotni sdílet ty své? Je také dobré si uvědomit, že rozvíjení přátelských vztahů může být stejně jako další podoby sebepéče vlastně docela náročné. Ano, můžeme se omezit na to, že sebepéče bude znamenat pouze pomyslné hlazení a škrábání po zádech, ale pokud o sebe chceme skutečně pečovat, někdy to i trochu bolí. Je to, jako když se rozhodneme pro pravidelnou sportovní aktivitu. Musíme si na ni vymezit čas a možná nás budou po běhu, cvičení či plavání bolet i svaly, o kterých jsme dosud nevěděli, že je vůbec máme. Proč to ale děláme? Vždy si musíme ujasnit vlastní motivaci.

Kde přátele hledat?

Děti to mají mnohem snadnější, jejich život tvoří neustálá interakce s vrstevníky. Školka, škola, dětská hřiště, zájmové aktivity, to vše je přirozené prostředí pro to, aby si našly kamarády. Záleží pak ale často na dospělých, do jaké míry umožní rozvíjení vztahů. Když se totiž děti, které jsou si vzájemně sympatické, potkají pouze ve čtvrtek ve dvě na florbalu a to je celý jejich společenský kontakt, florbalem to nejspíše i skončí.

Nikde není psáno, že si podobné zájmové aktivity nemůžeme najít i my dospělí. Existuje celá škála možností, od zpívání ve sboru přes kreativní kurzy, turistické nebo sportovní oddíly po různé jazykovky a jiné vzdělávací instituce. Záleží pak na nás, do jaké míry budou kontakty začínat a končit dvouhodinovkou akvarelu, nebo zda se s člověkem, se kterým si během společné aktivity padneme do oka, uvidíme třeba jinde. Můžeme naplánovat návštěvu výstavy, abychom tak zúročili společný zájem, nebo se sejdeme „jen tak“.

Jak přátelství rozvíjet?

Jako všechno, co bychom rádi prohloubili, vyžaduje i přátelství nějaký čas. Všichni jsme sice mnohdy v jednom kalupu, ale pokud se na kávu s kamarádkou domlouváme složitě a nejsme moc k dispozici, asi z toho z dlouhodobého hlediska nic moc nebude. Psychologové Frida Bern Andersson, Daniel Ek a Pär Flodin dávají ve své knize i ryze praktické rady. Třeba to, že na konci každého setkání si můžeme hned domluvit další. Hodí se i naplánovat nějaký společný projekt. Rádi byste prošli všechna muzea ve vašem okolí? Proč něco takového neudělat společně? Můžeme to spojit s výletem a budeme mít program na rok dopředu.

Měli bychom také snížit svá očekávání. Skutečně musí každé setkání trvat dvě hodiny? Není prima, když si v mezičase jen tak zavoláme nebo napíšeme? A musíme pokaždé otvírat témata, o kterých víme, že se na nich neshodneme? Naše zvýšené nároky, které mnohdy obsahují i představu, že naši kamarádi prostě musejí být perfektními osobami sdílejícími všechny naše postoje, vedou často k tomu, že první hlubší rozhovor je často tím posledním a kamarádka nám po něm už ani nezvedne telefon.

Nemáte pro nás nějaké praktické tipy?

Kdyby se přátelství stalo tématem vzdělávacího kurzu, asi by v jeho závěru někdo z posluchačů položil právě tuto otázku. Jaká je odpověď? Možná trochu banální, ale funguje. Vždycky je prima po schůzce napsat, že to bylo prima a že jsme rádi, že jsme se zase potkali. Když myslíme na to, co by druhého potěšilo, a může to být úplně obyčejná věc v podobě zajímavé tužky (pro milovnici psacích potřeb) nebo zahradní tulipán (pro ty, které potěší květina), může naše setkání doznívat mnohem déle, protože máme v ruce připomínku, která je oživí.

Autoři knihy Ať žije přátelství! pak připomínají, že je dobré povznést se nad neshody. „Je přirozené, že jsme na své přátele někdy rozzlobení. Můžou nás rozčilovat drobnosti v jejich chování, o kterých se však z různých důvodů nechceme bavit. Někdy si myslíme, že se nejedná o dostatečně závažný problém, aby stálo zato se jím zabývat, a jindy na jeho řešení jednoduše nemáme dostatek energie. Třetím důvodem může být naše přesvědčení, že dotyčná osoba nebude ochotná nebo schopná to, co nás na ní trápí, změnit. Nicméně naše vnitřní nespokojenost s jejím chováním mezi námi může vytvořit jakýsi závoj. Následně se naše myšlenky začnou točit výhradně okolo toho, jak nás dané chování rozčiluje, což naši pozornost zcela odvede od věcí, kterých si na svém příteli skutečně ceníme.“

Podle knihy Ať žije přátelství, kterou koupíte na obchod.portal.cz.