Re: Je těžké pomoci obětem (dětem) - moje zkušenost

Mám dvě mladší sestry a od malička jsme byly bité vlastně za všechno. V první třídě se to u každé hodně vystupňovalo, protože matka neměla nervy nám všechno vysvětlovat dvakrát. Musely jsme se učit číst několik kapitol dopředu, abychom ve škole zazářily. Po každém dni jsme byly úplně vyčerpané. Naštěstí učení s matkou skončilo v šesté třídě. Ale já jsem nejstarší, musela jsem se dívat, jak mlátí moje sestry. Abyste měli představu - třeba za špatně vypočínaný příklad mou sestru matka povalila na zem a kopala ji do břicha. Otec to nikdy nechtěl řešit, myslím, že se matky dost bojí. Je to děs jen tak tam sedět a dívat se na to, protože víte, že nemůžete pomoct, že s každým vašim zásahem by se agresivita jen stupňovala. Jiným jejím oblíbeným trestem bylo, nechat nás jít spát bez večeře. Velmi ráda ho používala hlavně na nejmladší sestru, která ráda jedla. To bylo přes den. Chuťovka přišla až večer, když matka přicházela k nám do pokoje sdělit, že je to naše vina, že kdybychom ten příklad spočítaly správně hned, nic takového by se nemuselo stát. A musely jsme uznat, že je to pravda, je to naše vina.

Postupem času nás přestala bít za učební výsledky - nemá to cenu, všechny se učíme velmi dobře. Našla si něco jiného - psychické týrání. Za každý náznak vlastního názoru, za každou maličkost následovat trest, třeba zákaz jít ven. A tak to bylo stále. Nechtěla nás pouštět za kamarádama. Když jsem si v prváku na gymplu našla přítele, moje situace se dost zhoršila. Při každém náznaku, že si myslím něco jinak, začala ječet, že to on mi poradil, že dokud jsem s ním nechodila, byla jsem poslušná holčička. A pak následovala snůška nadávek, to už ale člověka nepřekvapí, když to slyší od malička.

Celý gympl se nesl v tomto duchu. Teď studuji v Praze, daleko od rodiny. Myslela jsem, že situace se v rodině změní s mým odchodem, že se matka uklidní, až jí nebudu moci pít krev, jak ona říká. Omyl. Teď psychicky deptá mou nejmladší sestru. A vždy když není nikdo doma, aby pak mohla povyprávět otci, že ona to chtěla řešit v klidu, ale sestra je tak strašný parchant, že to prostě nechápe. Tento týden sestře doporučovala, aby se šla léčit, když nic nechápe.

Je mi z té situace na nic. Nevím, jak sestrám pomoci. Vím, že můžeme zavolat na sociálku, policii, matku by to akorát více rozohnilo - představte si, že by pro mi přišla policie. Pro ni! Do takové vzorné a spořádané rodiny. A co kdyby to otec všechno popřel, sestře by akorát začalo učiněné peklo na zemi.

Se svým přítelem jsem stále. Je naprostě skvělý, ale mívám pochyby, proč se mnou vlastně je. Kdo jsem? Co na mě vidí? Z počátku jsem byla hodně žárlivá, hlavně na nové kamarádky, dostala jsem vždycy velký strach, že zjistí, že ona je lepší, krásnější, úchvatná a že si vlastně uvědomí, jaká já jsem nula. Ty pocity teď už naštěstí dokážu dost dobře ovládat, hodně mi pomohly moje skvělé kamarádky.
Taky mám panickou hrůzu ze svatby. Strašně se bojím, že mě potom taky rupne v hlavě a budu stejná jako moje matka. Přítel mluví o třech dětech, ale já mám strašný strach, že to nezvládnu. Že model rodiny, kerý jsem pochytila, budu aplikovat i já. Rozhodla jsem se, že až budou děti aktuální, začnu chodit k psychiatrovi. Doufám, že ten mi pomůže zvládat případnou agresivitu.

Strašně přeji sestrám, aby jim to už skončilo. Nejmladší chybí do ukončení střední školy 3 roky. Vím, že budou pekelné, ale snad to zvládne a pak bude moci studovat v jiném městě jako já.