14.1.2006 22:06:19 Jana, 25
Je těžké pomoci obětem (dětem) - moje zkušenost
Je mi 25 let, vzhledem ke svému věku jsem teď v pohodě a spoustu věcí s odstupem času analyzovala a pokusila se je rozebrat a pochopit, proč tomu tak bylo. Na 2. stupni zaklady a jeste i na střední škole jsem take byla vystavena psychickemu (často i fyzickemu) "tyrani". Jednou jsem volala i na jakousi linku bezpeči, tam měli o tento případ zájem a řekli mi, ať tam zajdu nebo určitě informuji policii... Neudělala jsem to. Proč? Nevím...nepřišlo mi to tak důležité, i když bych tenkrát moc ráda, kdyby nekdo pomohl... A jak se píše v tom článku, tak dítě je na rodiče fixováno finančně, materiálně a i citově (pokud tam ještě nejaká láska je mezi rodiči a dítětem), takže odejít by bylo nemožné a další "rýpání" do problému by mohlo situaci třeba ještě zhoršit. Alespon tak mi to tenkrat pripadalo. Otec nemel nejmenší zájem neco řešit a máti také ne. Jestě by mě bývali zbili za to, co si to vymýšlím a co rozšiřuju lži o naší rodině. Mimochodem, tak se jednou stalo i ve škole - matka přišla na moji SŠ a bavila se s třídní - vše povyprávěla jinak než já - a kdo měl pravdu?? Dospělí spíš věří dospělým a na děcko se kašle, má se za to, že si vymýšlí. Nemyslíte?
Odpovědět