Re: ano, následky to zanechá

Jano,
to, co píšeš, je mi docela blízké... i když naše rodina moc ukázková nebyla; jsem nechtěné dítě, které mamince dle vlastních slov "zkazilo život". A zřejmě proto si myslela, že jí to musím vynahradit tím, že splním její vlastní přání - studium na VŠ. Zjednodušeně řečeno, chápala to tak, že když už mi dopřála se narodit, musím být paní doktorka nebo paní inženýrka. Bohužel jsem byla hodně nadané dítě, měla jsem odmalička skvělou paměť, ve školce jsem přednášela zpaměti básničky na dvě stránky A4 textu, ve třech letech jsem se naučila sama číst... což byla voda na matčin mlýn. Ve škole jsem ovšem měla problémy s chováním, nedokázala jsem se podrobit žádné autoritě, neustále jsem měla konflikty s učiteli, takže se se mnou od 1. třídy "vlekl" posudek: Je mimořádně nadaná, ale neukázněná, nezvladatelná, konfliktní, asociální. Máma mne mlátila jak psa, neustále si vymýšlela rafinované tresty (např. 1000x opsat větu "Nebudu vyrušovat při vyučování"), zlomila o mne několik vařeček - později si radši pořídila lískový prut a řemen - přerazila mi dokonce dva prsty na levé ruce atd. atd. Pak to zkoušela s psychology a psychiatry... bez úspěchu. Naopak, čím víc se snažila mne "zlomit", tím jsem byla "horší". V mých 16ti letech jí psychiatr konečně potvrdil, že jsem cvok - tehdy mi diagnostikovali "jenom" schizotypní poruchu, ale stačilo to. :o) V té době se už ale máma víc zaměřovala na moji nevlastní sestru - bylo jí sedm let. Na rozdíl ode mne byla dítě chtěné, takže její výchova probíhala přesně opačně - nikdy v životě nedostala ani facku, rodiče se kolem ní točili jako kolem princezničky, měla na co si ukázala prstem... pak se máma s jejím otcem rozvedli, takže se o ni "přetahovali" všemožnými hmotnými pozornostmi ("Když ti maminka nekoupí tu osmou Barbie, koupí ti jí tatínek, protože je hodnější..."); ve 12ti sestra odešla k otci - na vlastní přání, protože tatínek jí slíbil psa, kterého jí matka odmítla pořídít - v 15ti se dostala do "špatné party", takže pití, marihuana, drobné krádeže atd., 2x opakovala 3. ročník střední školy a jestli se jí podaří udělat maturitu, to je ve hvězdách. Moje máma to strašně prožívala, dva roky se ládovala Deprexem, protože ji zklamalo "její milované dítě"... přitom sestra je možná ještě víc nešťastná, protože jí rodiče nerozumí, nikdy se nezajímali o ni jako o osobu, vždycky jen o její studijní výsledky a své vlastní představy, které si do ní promítli. Je na tom daleko hůř než já, protože nemá moji "zatvrzelou" povahu, a psycholožka, ke které chodí, jí asi těžko pomůže.
Takže souhlasím s tebou, Jano... následky psychické týrání zanechá, a to i tehdy, když je to týrání "láskou", jako v případě mé sestry...