Re: Je těžké pomoci obětem (dětem) - moje zkušenost

Ahoj ja jsem az nyní v 26 letech dosla k tomu, co za pocity jsem v detstvi proživala a že to nebylo uplne v pořádku....zjistila jsem ze mam panickou hruzu ze svatby a ze zakladani rodiny a z deti, tezko snasim i autority jakekoliv. a tak jsem vlastne jeste poradne nikde nepracovala...same brigady a kratkodobe prace...Již nekolik mesicu patram po tom, proč tak vlastne je... ale abych pravdu řekla, nemám snad jedinou peknou vzpominku na roky mezi 3-16 lety... jezdili jsme sice kazdy rok na Kanary a do Francie lyzovat ale k cemu mi to bylo, kdyz kazda z tech dovolenych byla spojena se strachem "co zas bude". Nasi me niky neuhodili. Ale kolikrat bych byla radsi. Vzpominam jak jsem se bala chodit ze skoly domu, protože jejich neustale konflikty, kdy mama casto demonstrovala sebevrazdu me strasne deptaly. Trpela jsem i nepritomnosti otce, ktery casto jezdil i na 2 dny pryc ale zapomelo se nam to rict a tak jsem cekala za oknem a brecela i do 3 do rana, dokud jsem vycerpanim neusnula. Ve skole to druhy den podle toho vypadalo. Uf, kdyz si vzpomenu na tu napjatou atmosferu doma, rozbusi se mi jeste dnes srdce.Nesnasela jsem kdyz nasi odchazeli vecer na navstevy protoze posilneni alkoholem se jejich hadky stupnovali do extremu a neni nic prijemneho kdyz vas ve 2 rano probudí řev a rany, že si myslíte že se koná vražda. Jsem strasne rada ze mam detsví již za sebou a žiju si spokojeny život sama s pejskem. Mam přitele ale bojim se zavazku a děti nechci. Nechci přivest na svet dite, protože nevim zda bych nebyla stejna jako mí rodiče. V soucasne dobe sice kontakt s nasima jakztakz udrzuji (spise s mamkou)ale je to vše velice chladné. Hodne jsme se odcizili bohužel a i když se ted mama snazi vse napravit myslim že už je pozde. Vyrostla jsem v podstate sama, (oni byli furt v praci skoro, anebo nemeli naladu, take me nebrali moc vazne. Když jsem vyhrala matematickou olympiadu a vzapetí mi v IQ testu vyšlo přes 130, řekli mi že se asi psycholožka spletla hahaha) Myslim ze jsem asocialni tvor , ktery se do rodineho zivota jen težko začleni. Proto ani deti neplanuji a nemam rada ani příliš lidi. Hodně inklinuji ke starším pánum - u těch se citím fajn a v bezpečí a dokonce mam pocit že si s nimi i bezvadne rozumím. Jinak nasi mi ted vycitaji že neplanuji deti a furt tlačí na pilu a tata mi nadava ze jsem prdla proc uz nemam deti a ze oni mi budou pomahat.... ale at mi nadavají jak chteji ja si do toho nenecham kecat. Kdyby vedeli jak jsem v detsvi trpela tak by se asi hodne divili. Uz to asi zapomeli co nam se sestrou provadeli.