Re: Smutná pravda

Mila Talinko!

Velmi s Tebou souhlasim v tom, ze psychycke nasili je casto horsi nez "par facek". U me byla a stale jeste trochu je obtizna situace s tatou. Je dost autoritativni, despoticky, kriticky a majetnicky. Podnikla jsem uz radu opatreni. Odstehovala jsem se s mamkou (se kterou take neni lehke zit, ma dost prace se svymi problemy, ale netyra) a snazim se vydelavat, abych nemusela byt na nikom zavisla. Kazdy kontakt s tatou ale strasne boli. Radu let jsem se snazila "naladit se" na stejnou strunu s otcem, byt pro nej dobra, delat co chce... abychom si rozumeli, mohli zit v pohode, ale bez vysledku. Chvili je nejhodnejsi tata na svete a kdyz prestanete byt ostraziti, zacnete se bat o zivot. Za podpory bratra i pritele, kteri mi uz dlouho tvrdi, ze s nim mam zrusit kontakt, se s tim pokousim dovyrovnat. Vim, ze zruseni kontaktu je pro me i me blizke jedine rozumne a spravne vychodisko, ale hrozne se bojim. Bojim se prijit o tatu a taky se bojim, aby neco "nevyvedl", treba mamce, nebo priteli (potazmo nasi budoucnosti).
Ale abych se vratila k Tvemu prispevku, jsem moc rada, ze jsi v sobe nasla odvahu se svou situaci neco delat. Vim, ze je v tom velke uskali. Odvahu totiz v takovych situacich clovek snadno ztraci... Verim, ze jsi a budes stastna a ze najdes klid a rovnovahu, ktera je pro "nas" tak trochu vratka. Preji Tobe i sobe spoustu odvahy!