ano, následky to zanechá

Je mi 25 a vyrůstala jsem v rodině,kterou většina lidí brala za ukázkovou.Byly jsme dvě holky a rodiče.Naši navenek vypadají hrozně moc solidně,snad jen máma je trochu nervozní,ale jinak jezdili s námi na dovolené, měly jsme se sestrou spoustu hraček, knížek, kroužků a zájmů,věnovali se nám. Ve skutečnosti moje matka,která zřejmě trpí nedostatečným sebevědomím a pocitem ztráty,že nevystudovala vysokou školu, mě doslova psychicky týrala.Za každou horší známku, byť dvojku, jsem byla bita, rvala mě za vlasy,mlátila do hlavy,byly to úplné návaly vzteku,házela po mně talířema a vším, co jí přišlo do ruky.Následovalo slovní napadání, kdy ječela,že mě nenávidí,že jsem pitomec a dá mě do děcáku a v dobách, kdy s tátou neměla právě nejlepší vztah, ječela,že jsem celá po něm a sprostě nadávala.Po pravdě - bávala jsem se kolikrát jít domů. Často byla hysterická, nemluvila na mě i několik dní, kolikrát třeba jen kvůli tomu, že jsem zahrála na klavír špatnou notu nebo kvůli vážně jiným maličkostem,přestala vařit,starat se o nás, brečela v pokojích pro hosty ,že není doceněná, a hádala se s tátou.Sestra se na základní škole učila o trochu lépe a navíc je mámě dost podobná, takže tyto problémy se jí dotkly až na gymnáziu, kdy si nesedla s učitelem a přinesla první trojku na vysvědčení. Přestože jsem s úspěchem vystudovala střední ekonomickou školu, mám dost dobré zaměstnání, které mi spousta mých spolužáků závidí, a manžela, který je velmi chápavý a máme se vážně moc rádi, dost často se ale cítím horší než ty ostatní, nevěřím si, připadám si hloupá a z toho i pramení moje věčné červenání,cítím to i teď, kdy jsem po letech změnila práci a v té nové s tím vážně mívám problémy,neustále se snažím být dokonalá, milá a báječná.Asi to pramení z chování mých rodičů v mém dětství.Se svým mužem mám vážně báječný vztah, vídáme se i s našima,máma dělá, jako by nikdy nic takového nebylo a táta, který před tím celá léta zavíral oči,rovněž.Takže hrajeme komedii, že je vše v pořádku a já nemám tu sílu našim ještě něco vyčítat,protože dost často mám problémy sama se sebou. Můj manžel o tom všem ví,děsil se toho, jak naši působí a co se kdy odehrávalo, tehdy jsme spolu chodili 6 let, když jsem mu to dokázala říct, a já se pořád snažím s tím vším vyrovnat a nějak si to srovnat v hlavě. Po pravdě,nehroutím se a kromě toho,že si dost často nevěřím, ačkoliv musím připustit, že ve svém oboru jsem dost dobrá,ale přesto....,často jsem zmatená,nedokážu přijmout pochvalu a vážně si připadám horší než ostatní. A i když se to snažím skrývat,jsem často hrozně nervozni, nejistá a celá červená.Se sestrou se o tom nebavíme, je o 2 roky mladší a nehodlá o tom mluvit,jen párkrát si postěžovala.Myslím si, že takové chování v dětech vážně musí probudit něco hrozného,já sama, ačkoliv jsem byla v dětství, podle vyprávění mojí babičky, docela sebevědomé a spokojené dítě, jsem o své sebevědomí skoro přišla a cítím se stále dost nespokojená, že jsem málo taková a maková...Je dost možné, že jednou budu muset kvůli těmto svým problémům a svým zážitkům, pokud se vystupňují, navštívit psychologa.V duchu jsem toto chování odsoudila,jsem spíš klidnější po tátovi a k lidem se snažím chovat co nejlépe a zatím nemám žádné "vztahové"problémy,lidi mě vidí jako milou holku,ale kdoví,co se ve mně zlomí,třeba až budeme mít děti,budu mít spoustu starostí a tak dále...Každopádně je to poznamenání na celý život.