| Jana | •
 |
(1.10.2002 15:54:06)
Je mi 25 a vyrůstala jsem v rodině,kterou většina lidí brala za ukázkovou.Byly jsme dvě holky a rodiče.Naši navenek vypadají hrozně moc solidně,snad jen máma je trochu nervozní,ale jinak jezdili s námi na dovolené, měly jsme se sestrou spoustu hraček, knížek, kroužků a zájmů,věnovali se nám. Ve skutečnosti moje matka,která zřejmě trpí nedostatečným sebevědomím a pocitem ztráty,že nevystudovala vysokou školu, mě doslova psychicky týrala.Za každou horší známku, byť dvojku, jsem byla bita, rvala mě za vlasy,mlátila do hlavy,byly to úplné návaly vzteku,házela po mně talířema a vším, co jí přišlo do ruky.Následovalo slovní napadání, kdy ječela,že mě nenávidí,že jsem pitomec a dá mě do děcáku a v dobách, kdy s tátou neměla právě nejlepší vztah, ječela,že jsem celá po něm a sprostě nadávala.Po pravdě - bávala jsem se kolikrát jít domů. Často byla hysterická, nemluvila na mě i několik dní, kolikrát třeba jen kvůli tomu, že jsem zahrála na klavír špatnou notu nebo kvůli vážně jiným maličkostem,přestala vařit,starat se o nás, brečela v pokojích pro hosty ,že není doceněná, a hádala se s tátou.Sestra se na základní škole učila o trochu lépe a navíc je mámě dost podobná, takže tyto problémy se jí dotkly až na gymnáziu, kdy si nesedla s učitelem a přinesla první trojku na vysvědčení. Přestože jsem s úspěchem vystudovala střední ekonomickou školu, mám dost dobré zaměstnání, které mi spousta mých spolužáků závidí, a manžela, který je velmi chápavý a máme se vážně moc rádi, dost často se ale cítím horší než ty ostatní, nevěřím si, připadám si hloupá a z toho i pramení moje věčné červenání,cítím to i teď, kdy jsem po letech změnila práci a v té nové s tím vážně mívám problémy,neustále se snažím být dokonalá, milá a báječná.Asi to pramení z chování mých rodičů v mém dětství.Se svým mužem mám vážně báječný vztah, vídáme se i s našima,máma dělá, jako by nikdy nic takového nebylo a táta, který před tím celá léta zavíral oči,rovněž.Takže hrajeme komedii, že je vše v pořádku a já nemám tu sílu našim ještě něco vyčítat,protože dost často mám problémy sama se sebou. Můj manžel o tom všem ví,děsil se toho, jak naši působí a co se kdy odehrávalo, tehdy jsme spolu chodili 6 let, když jsem mu to dokázala říct, a já se pořád snažím s tím vším vyrovnat a nějak si to srovnat v hlavě. Po pravdě,nehroutím se a kromě toho,že si dost často nevěřím, ačkoliv musím připustit, že ve svém oboru jsem dost dobrá,ale přesto....,často jsem zmatená,nedokážu přijmout pochvalu a vážně si připadám horší než ostatní. A i když se to snažím skrývat,jsem často hrozně nervozni, nejistá a celá červená.Se sestrou se o tom nebavíme, je o 2 roky mladší a nehodlá o tom mluvit,jen párkrát si postěžovala.Myslím si, že takové chování v dětech vážně musí probudit něco hrozného,já sama, ačkoliv jsem byla v dětství, podle vyprávění mojí babičky, docela sebevědomé a spokojené dítě, jsem o své sebevědomí skoro přišla a cítím se stále dost nespokojená, že jsem málo taková a maková...Je dost možné, že jednou budu muset kvůli těmto svým problémům a svým zážitkům, pokud se vystupňují, navštívit psychologa.V duchu jsem toto chování odsoudila,jsem spíš klidnější po tátovi a k lidem se snažím chovat co nejlépe a zatím nemám žádné "vztahové"problémy,lidi mě vidí jako milou holku,ale kdoví,co se ve mně zlomí,třeba až budeme mít děti,budu mít spoustu starostí a tak dále...Každopádně je to poznamenání na celý život.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(2.10.2002 11:53:04)
Jano,
to, co píšeš, je mi docela blízké... i když naše rodina moc ukázková nebyla; jsem nechtěné dítě, které mamince dle vlastních slov "zkazilo život". A zřejmě proto si myslela, že jí to musím vynahradit tím, že splním její vlastní přání - studium na VŠ. Zjednodušeně řečeno, chápala to tak, že když už mi dopřála se narodit, musím být paní doktorka nebo paní inženýrka. Bohužel jsem byla hodně nadané dítě, měla jsem odmalička skvělou paměť, ve školce jsem přednášela zpaměti básničky na dvě stránky A4 textu, ve třech letech jsem se naučila sama číst... což byla voda na matčin mlýn. Ve škole jsem ovšem měla problémy s chováním, nedokázala jsem se podrobit žádné autoritě, neustále jsem měla konflikty s učiteli, takže se se mnou od 1. třídy "vlekl" posudek: Je mimořádně nadaná, ale neukázněná, nezvladatelná, konfliktní, asociální. Máma mne mlátila jak psa, neustále si vymýšlela rafinované tresty (např. 1000x opsat větu "Nebudu vyrušovat při vyučování"), zlomila o mne několik vařeček - později si radši pořídila lískový prut a řemen - přerazila mi dokonce dva prsty na levé ruce atd. atd. Pak to zkoušela s psychology a psychiatry... bez úspěchu. Naopak, čím víc se snažila mne "zlomit", tím jsem byla "horší". V mých 16ti letech jí psychiatr konečně potvrdil, že jsem cvok - tehdy mi diagnostikovali "jenom" schizotypní poruchu, ale stačilo to. :o) V té době se už ale máma víc zaměřovala na moji nevlastní sestru - bylo jí sedm let. Na rozdíl ode mne byla dítě chtěné, takže její výchova probíhala přesně opačně - nikdy v životě nedostala ani facku, rodiče se kolem ní točili jako kolem princezničky, měla na co si ukázala prstem... pak se máma s jejím otcem rozvedli, takže se o ni "přetahovali" všemožnými hmotnými pozornostmi ("Když ti maminka nekoupí tu osmou Barbie, koupí ti jí tatínek, protože je hodnější..."); ve 12ti sestra odešla k otci - na vlastní přání, protože tatínek jí slíbil psa, kterého jí matka odmítla pořídít - v 15ti se dostala do "špatné party", takže pití, marihuana, drobné krádeže atd., 2x opakovala 3. ročník střední školy a jestli se jí podaří udělat maturitu, to je ve hvězdách. Moje máma to strašně prožívala, dva roky se ládovala Deprexem, protože ji zklamalo "její milované dítě"... přitom sestra je možná ještě víc nešťastná, protože jí rodiče nerozumí, nikdy se nezajímali o ni jako o osobu, vždycky jen o její studijní výsledky a své vlastní představy, které si do ní promítli. Je na tom daleko hůř než já, protože nemá moji "zatvrzelou" povahu, a psycholožka, ke které chodí, jí asi těžko pomůže.
Takže souhlasím s tebou, Jano... následky psychické týrání zanechá, a to i tehdy, když je to týrání "láskou", jako v případě mé sestry...
|
| Bara88 |
|
(6.10.2014 16:43:39)
Panebože, to je tak přesný, jak přes kopírák" mlácení při sebemenším "prohřešku", nulové soukromí, neustálé srovnávání s "dokonalým" mladším bratrem, hysterické výstupy, poštvávání proti druhému rodiči, neustálé opakování, že jsem se neměla narodit, že jsem jí zničila život, odříznutí od ostatních čelnů rodiny (babiček). Proč neexistuje v Čechách podpora pro DOSPĚLÉ oběti týrání?
|
|
|
| Martina | •
|
(3.10.2002 10:15:45)
Ahoj Jano,
zazila jsem neco dost podobneho s matkou [a s ukazkovou rodinou, pod krasnym povrchem vse zahnivalo],ale i role otce lekare, ktery mel problemy sam se sebou,dokonce byl zavisly na lecich...., obcas me pred matkou zachranil, ale byl vicemene mimo,take byl prohlasovan matkou za niemanda, na druhou stranu nemela to s nim tez lehke..., jiz jsem absolvovala 2,5 roku psychologickou analyzu, a to intenzivni, a budu v tom pokracovat, az mi trochu vyroste moje miminko.Mela jsem deprese, zadne sebevedomi, ackoliv jsem udelala slusnou karieru, vcetne dlouholeteho studia v zahranici [to me tez zachranilo tehdy, ze jsem se dostala z dosahu tech vztahu doma]/ musela jsem si dokazat ze nejsem uplne blba a k nicemu, jak jsem denne doma poslouchala, pocity viny, strachu , nervozita apod., vztahy z muzi dost hruza, bud pouze sex nebo vztah na dalku-jen tak jsem mohla milovat, kdyz jsem vedela, ze je daleko.
Analyza mi pomohla, i kdyz to neni jednoduche se hrabat v nitru tak hluboko, nekdy jsem myslela, ze se zblaznim, ale ted jsem na tom o dost lepe, dokonce jsem byla schopna zalozit rodinu, docela to funguje, ikdyz vim, ze stale jeste potrebuji provetrat par veci a jsou dny, kdy mi neni moc dobre, takze jeste par let analyzy a budu snad schopna brat sama sebe uplne a zit hodnotneji. Co se tyce obav ohledne chovani k vlastnim detem, myslim, ze jsem celkem v pohode, obcas trochu zajecim nebo zanadavam, kdyz uz jsem moc unavena a vynervovana,ale v norme, to by clovek musel byt stroj bez emoci.Nikdy nedopustim, aby moje deti zazily tu bezutesnost a samotu. Moji rodice me milovali, ale ne takovou jaka jsem byla, jenom jako takovou jakou si prali mit. Dodneska nemuzu uverit, ze me napriklad muze milovat muj manzel.
|
| Alena | •
|
(2.4.2005 18:12:29)
Ahoj Martino a Jano,
je mi 36 let, také jsem studovala a pracovala v zahraničí a tam mi všechny křivdy vypadly z hlavy, spíše jsem si rodiče idealizovala, protože mi chyběli,ale když jsem se vrátila do Česka, tak se mi to vše vrátilo, protože lidé jsou zde zlí, agresivní, závistiví,lžou apod. DO 18 let mě rodiče bud´ bili anebo si mě nevšímali, mezi sebou se také byli, nenáviděli se, brali si mě jako svědka a prostředníka, věděla jsem o tátových milenkách a nesměla jsem to prozradit mámě, máma byla nervózní, vzteklá, agresivní,často mě něčím zbila jenom když jsem prošla kolem ní,otec často mimo domov, cholerik, agresivní a žárlivý. Často jsem se ze školy bála domů, i když naše rodinka vypadala navenek spořádaně a intelektuálně. Mám za sebou 2 roky psychoterapie, která byla velmi bolestná.Byla jsem na tom tak špatně se vzdorem a odporem vůči autoritám, že jsem přestala pracovat. Trpěla jsem mocí těch vedoucích pracovníků a jiných nadřízených, kteří si mohou vše dovolit, protože tě platí. Neustále jsem s sebou vláčela ten starý podvědomý komplex vůči autoritě a vůbec jsem o tom nevěděla. Mám před sebou ještě asi 2 roky psychoterapie, ale mě to nevadí, já to beru jako přípravu na lepší budoucnost a hlavně se hledám, protože se vůbec neznám. Vím, že nebudu nikdy stoprocentně sebevědomá jako vyrovnaní lidé, že neumím přijmout náklonnost a lásku ostatních, že se divím, co na mě ostatní i manžel vidí, když jsem taková nicka apod. Stále mám pocit, že se pletou, že se jim jednou otevřou oči a oni poznají tu pravou Alenu, která není tak dobrá, profesionální, laskavá a že mě odkopnou. Přece když jsem byla tak mlácená a nenáviděná, tak nemůžu být dobrá!!! Ted´již vím, že to byl pouze názor rodičů, ale ten je tak zakořeněný, že mě často dostane do nepříjemných situací. Říká se, že opakujeme vztahy z původní rodiny v práci, takže nechápu jak někdo může udělat kariéru anebo mít dobré místo, když vyšel ze sadistické rodiny. První pokrok v mém životě a terapii je, že jsem začala chtít dítě a po delší době jsem otěhotněla. Hodně se na něho těším a slibuji si, že ono zažije příjemné dětství, ale ta pochyba - co když budu jednat jako rodiče, protože mám jejich geny - je strašidelná. Proto jsem také do 35 let nemohla otěhotnět, protože jsem měla podvědomě strach udělat dítěti to samé co udělali mě. Ted´se snažím pouze o vytvoření nové rodinky, protože nový život je naděje a překročení minulých utrpení. Potom bych se chtěla konečně naplno realizovat v práci, bez nějakých vzdorů ale pěkně asertivně. Vždyt´štěstí je si dovolit být štastná a mít úspěch. My bití jedinci umíme pracovat, ale neumíme se nechat odměnit, chválit a užívat si finančních odměn. Anebo žádat adekvátní odměnu.
Všem přeji hodně odvahy do budoucnosti a dobré psychoterapii zdar!!!
Alena
|
| Bara88 |
|
(6.10.2014 16:51:39)
s tou agresivitou je to velká pravda. Mám problémy s autoritami, zvlášt když je vnímám jako "nespravedlivé" (jen proto že mě platí, nemůžou mi diktovat, co si mám myslet).Měla jsem na druhé straně deprese a mám do dneška nízké sebevědomí, na druhou stranu dodnes trpívám výbuchy vzteku, i když se mi podařilo omezit četnost. Nedokážu se jich ale zbavit úplně. nemůžu proto mít děti ani vlastní zvíře (děti nechci, zvíře ano) - ohrozilo by je to.
Jednou za nějaký čas mám takz hrozné záchvaty pláče a musím někomu říct co všechno se u nás dělo, hrozně se to ze mě valí a nejde to zastavit. Vztahům to moc neprospívá a navíc se potom za sebe strašně stydím. Stydím se za sebe skoro pořád, snažím se to ignorovat a navenek vystupuju hodně sebevědomě. Mrzí mě, že neexistuje nějaká dostupná nebo pojištovnou aspon částečně hrazená terapie, protože je to jako nemoc: výbuchy vzteku, šílené noční můry, apatie, hyperaktivita, nestálost, emoční labilita, všechno mě to hrozně omeyuje v životě.
|
|
|
| Alena | •
|
(2.4.2005 18:17:06)
Ahoj Martino a Jano,
je mi 36 let, také jsem studovala a pracovala v zahraničí a tam mi všechny křivdy vypadly z hlavy, spíše jsem si rodiče idealizovala, protože mi chyběli,ale když jsem se vrátila do Česka, tak se mi to vše vrátilo, protože lidé jsou zde zlí, agresivní, závistiví,lžou apod. DO 18 let mě rodiče bud´ bili anebo si mě nevšímali, mezi sebou se také byli, nenáviděli se, brali si mě jako svědka a prostředníka, věděla jsem o tátových milenkách a nesměla jsem to prozradit mámě, máma byla nervózní, vzteklá, agresivní,často mě něčím zbila jenom když jsem prošla kolem ní,otec často mimo domov, cholerik, agresivní a žárlivý. Často jsem se ze školy bála domů, i když naše rodinka vypadala navenek spořádaně a intelektuálně. Mám za sebou 2 roky psychoterapie, která byla velmi bolestná.Byla jsem na tom tak špatně se vzdorem a odporem vůči autoritám, že jsem přestala pracovat. Trpěla jsem mocí těch vedoucích pracovníků a jiných nadřízených, kteří si mohou vše dovolit, protože tě platí. Neustále jsem s sebou vláčela ten starý podvědomý komplex vůči autoritě a vůbec jsem o tom nevěděla. Mám před sebou ještě asi 2 roky psychoterapie, ale mě to nevadí, já to beru jako přípravu na lepší budoucnost a hlavně se hledám, protože se vůbec neznám. Vím, že nebudu nikdy stoprocentně sebevědomá jako vyrovnaní lidé, že neumím přijmout náklonnost a lásku ostatních, že se divím, co na mě ostatní i manžel vidí, když jsem taková nicka apod. Stále mám pocit, že se pletou, že se jim jednou otevřou oči a oni poznají tu pravou Alenu, která není tak dobrá, profesionální, laskavá a že mě odkopnou. Přece když jsem byla tak mlácená a nenáviděná, tak nemůžu být dobrá!!! Ted´již vím, že to byl pouze názor rodičů, ale ten je tak zakořeněný, že mě často dostane do nepříjemných situací. Říká se, že opakujeme vztahy z původní rodiny v práci, takže nechápu jak někdo může udělat kariéru anebo mít dobré místo, když vyšel ze sadistické rodiny. První pokrok v mém životě a terapii je, že jsem začala chtít dítě a po delší době jsem otěhotněla. Hodně se na něho těším a slibuji si, že ono zažije příjemné dětství, ale ta pochyba - co když budu jednat jako rodiče, protože mám jejich geny - je strašidelná. Proto jsem také do 35 let nemohla otěhotnět, protože jsem měla podvědomě strach udělat dítěti to samé co udělali mě. Ted´se snažím pouze o vytvoření nové rodinky, protože nový život je naděje a překročení minulých utrpení. Potom bych se chtěla konečně naplno realizovat v práci, bez nějakých vzdorů ale pěkně asertivně. Vždyt´štěstí je si dovolit být štastná a mít úspěch. My bití jedinci umíme pracovat, ale neumíme se nechat odměnit, chválit a užívat si finančních odměn. Anebo žádat adekvátní odměnu.
Všem přeji hodně odvahy do budoucnosti a dobré psychoterapii zdar!!!
Alena
|
|
|
| heda | •
|
(3.3.2003 3:07:59)
Jani, moc ti rozumím, je to zátěž na celý život, ale zároveň tě to nutí na sobě pracovat, což zas není k zahození. Já si naštěstí vzpomínám na své pocity spokojenosti a klidu předtím než jsem se dostávala do problémů s rodiči. To mně pomáhá překonávat následky počínání rodičů. Moje sestra taky odmítá o situaci hovořit a jak se to jeví, obává se, aby zvládla případnou péči o rodiče, pokud by se o sebe nedokázali už postarat, protože
já jsem pro ten účel prakticky nepoužitelná. Přeji ti hodně sil, sebeúcty a optimismu, abys to v dalším životě zvládala s nadhledem. heda
|
|
| Matěj | •
|
(15.4.2004 10:33:26)
Je smutné jak se matka ke své ceří chová prostě hnus !!!!!!!!!!!
|
|
| Matěj | •
|
(15.4.2004 10:33:31)
Je smutné jak se matka ke své ceří chová prostě hnus !!!!!!!!!!!
|
|
| kulinda | •
|
(23.9.2011 13:46:54)
Dobrý den,
vypadá to, jako bych tenhle článek psala sama. Následky to zanechá, teď ovšem se dvěma dětmi žiji tak, že už zapomínám, co mi prováděli oba rodiče - otec netečností a alibistickém opouštění bytu a matka fyzickými i psychickými nátlaky... občas si ale u nějakých typických situací s dětmi vzpomenu, jak zareagovala moje matka na mne a je mi tím víc do breku, když si jen představím, že bych svým dětem dělala teď to, co ona mě. Chtěla bych vědět, kde se to v ní bralo, ale ono se tak nějak pořád dělá jakoby nic, a já už při svých starostech tohle řadím na nižší příčky ... Do souvislosti si mohu dát možná fakt, že má matka byla jedináček bez povinností. A pak přišel skutečný život... a někdo musel odnést to, že ona se teď musí o někoho starat sama. Záhy si s otcem přestali rozumět, ale zůstali spolu, co by taky rozvodu řekli lidi, že ano... Jak to bylo u vašich rodičů?
|
|
|
V její náručí
Zimní běh na BlaníkBenešov 
Orchestr na dotek – ŽestěPraha 1 
Ledové sochy na PustevnáchNový Jičín 
Šediváčkův longRychnov n/K 
Zimní prohlídkový okruh hřebčína ve SlatiňanechChrudim 
Zimní běh na Blaník
Orchestr na dotek – Žestě
Ledové sochy na Pustevnách
Šediváčkův long
Zimní prohlídkový okruh hřebčína ve Slatiňanech
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)