následky na celý život - pokřivené sebevědomí

Ahoj Martino a Jano,
je mi 36 let, také jsem studovala a pracovala v zahraničí a tam mi všechny křivdy vypadly z hlavy, spíše jsem si rodiče idealizovala, protože mi chyběli,ale když jsem se vrátila do Česka, tak se mi to vše vrátilo, protože lidé jsou zde zlí, agresivní, závistiví,lžou apod. DO 18 let mě rodiče bud´ bili anebo si mě nevšímali, mezi sebou se také byli, nenáviděli se, brali si mě jako svědka a prostředníka, věděla jsem o tátových milenkách a nesměla jsem to prozradit mámě, máma byla nervózní, vzteklá, agresivní,často mě něčím zbila jenom když jsem prošla kolem ní,otec často mimo domov, cholerik, agresivní a žárlivý. Často jsem se ze školy bála domů, i když naše rodinka vypadala navenek spořádaně a intelektuálně. Mám za sebou 2 roky psychoterapie, která byla velmi bolestná.Byla jsem na tom tak špatně se vzdorem a odporem vůči autoritám, že jsem přestala pracovat. Trpěla jsem mocí těch vedoucích pracovníků a jiných nadřízených, kteří si mohou vše dovolit, protože tě platí. Neustále jsem s sebou vláčela ten starý podvědomý komplex vůči autoritě a vůbec jsem o tom nevěděla. Mám před sebou ještě asi 2 roky psychoterapie, ale mě to nevadí, já to beru jako přípravu na lepší budoucnost a hlavně se hledám, protože se vůbec neznám. Vím, že nebudu nikdy stoprocentně sebevědomá jako vyrovnaní lidé, že neumím přijmout náklonnost a lásku ostatních, že se divím, co na mě ostatní i manžel vidí, když jsem taková nicka apod. Stále mám pocit, že se pletou, že se jim jednou otevřou oči a oni poznají tu pravou Alenu, která není tak dobrá, profesionální, laskavá a že mě odkopnou. Přece když jsem byla tak mlácená a nenáviděná, tak nemůžu být dobrá!!! Ted´již vím, že to byl pouze názor rodičů, ale ten je tak zakořeněný, že mě často dostane do nepříjemných situací. Říká se, že opakujeme vztahy z původní rodiny v práci, takže nechápu jak někdo může udělat kariéru anebo mít dobré místo, když vyšel ze sadistické rodiny. První pokrok v mém životě a terapii je, že jsem začala chtít dítě a po delší době jsem otěhotněla. Hodně se na něho těším a slibuji si, že ono zažije příjemné dětství, ale ta pochyba - co když budu jednat jako rodiče, protože mám jejich geny - je strašidelná. Proto jsem také do 35 let nemohla otěhotnět, protože jsem měla podvědomě strach udělat dítěti to samé co udělali mě. Ted´se snažím pouze o vytvoření nové rodinky, protože nový život je naděje a překročení minulých utrpení. Potom bych se chtěla konečně naplno realizovat v práci, bez nějakých vzdorů ale pěkně asertivně. Vždyt´štěstí je si dovolit být štastná a mít úspěch. My bití jedinci umíme pracovat, ale neumíme se nechat odměnit, chválit a užívat si finančních odměn. Anebo žádat adekvátní odměnu.
Všem přeji hodně odvahy do budoucnosti a dobré psychoterapii zdar!!!
Alena