9.6.2010 15:04:22 maaf
Šťastné dítě
Yuki, já taky stojím o to, aby moje dítě bylo šťastné a do určité doby jsem postupovala úplně stejně jako Ty. Máš pravdu, že dítě má přirozenou potřebu být chváleno, že mu udělá dobře, když mu někdo říká, že je hodné a šikovné. Můj ideál je, že mi někdo pořád říká, jak jsem krásná, chytrá a jak moc je moje přítomnost pro všechny povznášející. Život takový není. Dětství skončí v okamžiku, kdy malý člověk najednou vidí, že už není středem světa, že mu k úspěchu nestačí namalovat obrázek a říkat mamince, že ji má moc rádo. Někteří lidi se s tím nesmíří ani v dospělosti. Nestačí jim říct, že jim děkuješ, když něco udělají dobře. Čekají, že je budeš "opěvovat". Pořád se cítí s tím děkuju tak nějak nespokojený a pak to na Tebe vypálí, že si jich dost neceníš apod. Já neříkám, že tomu jde předejít jenom smysluplným oceňováním a vedením k tomu, aby si dítě vytvářelo vztah k sobě a svým úspěchům na základě vlastní úvahy. Ale přijde mi, že to dítě má rozhodně větší šanci, když bude vědět od malička, že co člověk, to názor. A že když se mamince něco líbí, tak to nemusí být hezký pro všechny. A že není důležitý, jestli se růžově vymalovaný obývák líbí návštěvě, ale tomu, kdo v něm bydlí.
Odpovědět