Re: Nechválím,

Yuki,
no vidíš, a já právě myslím, že tohle se dá trošku eliminovat právě tím přístupem rodičů. Ty máš děti tři, takže se teoreticky zabaví i mezi sebou navzájem. Můj syn je jedináček a kromě něj není v rodině žádné jiné dítě - pouze přítelkyně jeho táty má dvě děti, ale to je záležitost posledních dvou let a nevídají se extra často. Prokletím "dědičný inteligence" je postiženej taky. Ve školce jsem kolikrát slyšela od učitelek, že se v chce bavit většinou jen s nima, ostatní vrstevníky nebral jako rovnocenné partnery, inklinoval k těm starším (na návštěvách, při různých kulturních akcích, na hřišti...). Ale odmítala jsem jakoukoli možnost vyčlenění z kolektivu, nedala jsem ho ani do speciální školky, ani do výběrový školy, protože to nepokládám za příliš zdravý model. Chci, aby vyrůstal mezi běžnejma lidma, aby se dokázal adaptovat na to prostředí, které bude stejně po většinu jeho života nejběžnější.
Nebudu ho chválit za to, za co se nezasloužil; kromě toho je to spíš mínus než plus... neboť jak správně řekl Oscar Wilde - Vše, čím někdo vyniká nad ostatní, mu získává nepřátele. Člověk musí být zcela průměrný, pak je oblíben.
Pro mne je důležitý, aby věděl, že ho akceptuju jako osobnost a vnímám ho v celkovým kontextu. Tohle ti jde, tohle moc ne, tohle je podle mého mínění důležitý, tohle není. Nechci, aby něco dělal "pro mne" nebo "kvůli mně", můj vztah k němu se nezmění skrze nějaký známky ve škole nebo podobné záležitosti. Dělá to kvůli sobě a měl by to vědět.