Re: ach,jo

July, ještě přípodotky. To, jestli mě máti "opravdu miluje", je otázka vskutku filozofická: je to ještě láska, když matka miluje jen obraz, ideální iluzi o dítěti, a ne dítě samé?
Dále: ano, uvědomuji si, že některé ženy mají ještě horší matky. Třeba jsem tu četla na Rodině stesky mladé ženy, jejíž matka se dala po převratu na prostituci. Tak to by pro mne byl důvod k naprostému zřeknutí se tohoto svazku: tělo ženy je pro mne věc posvátná a prostituce je záležitost pro mne velmi amorální (bohužel pro ty, kterých se týká). (Ale prosím čtenářky, aby toto téma nechaly raději bez odezvy, v této věci jsem velmi zásadová a "ukecat" se nenechám sebetklivějšími argumenty...)
A nakonec: dceru nemám, mám syna. Ale u něj se snažím budovat naše vztahy na otevřenosti, férovosti, toleranci (ale pozor! zase by si neměl dovolit cokoliv, tj. nedokázala bych unést třeba to, kdyby se z něj stal lupič a vrah), na rovnosti (relativní, když jsem toto pociťovala zpočátku v téměř absolutní rovině, velmi toho zneužíval a takříkajíc nám skákal po zádech). Místo matčina autoritativního přístupu praktikuji přístup demokratický (tj. rovnost do určitých rodiči vytyčených mezí) - a jednám s ním narovinu, tedy všechno vysvětluji, říkám, proč se co má či nemá dělat apod.
Rovněž na rovinu jsem mu řekla (v době, kdy byl kriticky zlý na děti ve škole), že bych si ho asi nemohla vážit a milovat ho, kdyby třeba loupil a vraždil, a zrovna tak na rovinu jsem mu řekla, že bych si přála, aby jednou, až bude velký, mi všechno na rovinu říkal a nelhal mi (tak, jak teď já musím lhát své matce v některých situacích) - že mám v úmyslu ho brát takového, jaký je, a že mi toto mé předsevzetí má klidně připomenout, kdybych jednou byla nějaká netolerantní a protivná:-)))
Jinými slovy řečeno - dělám všechno, co umím, pro to, aby mezi námi, až jednou bude dospělý, bylo těch třecích ploch co nejméně...
M.