Fyzické tresty od babičky

Ahoj Pettino a July!
S tou „výchovou“ výsměchem se kojím nadějí, přesněji – přesvědčením, že syn bude mít od nás natolik vypěstované zdravé sebevědomí, že ho občasný výsměšek od babičky neovlivní. Ale když jsem četla Vaše příspěvky, ozvaly se ve mně pochybnosti: je to opravdu tak? nebude s tím syn přece jen mít problémy?

Paní Evo,
Ono k tomu nadhledu, odpuštění musí člověk dozrát. Vám je zhruba tolik let, kolik je mé matce – mně je teprve 32. Jistě máte více zkušeností než já – a určitě jste měla možnost tyto zkušenosti i zúročit, přetavit do větší trpělivosti a moudrosti. Pevně doufám v to, že i já časem získám tyto cenné dovednosti. Pokud jsem pochopila správně, ráda byste, aby se Míša chovala ke své matce rovnoprávně. Pokud bych to vztáhla na svoji situaci – mohu se snažit chovat se k matce co nejlépe, nejtaktněji, nejtolerantněji, nejvstřícněji. Přesto však má snaha o to, abych působila vůči své matce rovnoprávně, musí vždy nutně ztroskotat z jednoho prostého důvodu – ona ve mně nevidí rovnoprávnou osobu. Rovnoprávně se mohou k sobě chovat jen takoví dva lidé, kteří oba vzájemně rovnoprávnost toho druhého uznávají. Je-li tato snaha, tento cíl pouze jednostranný, nikdy rovnoprávnost nemůže nastat.

Pettino a ostatní, ráda bych Vás poprosila, jestli byste se se mnou nepodělili o Vaše zkušenosti a názory v ještě jedné věci. Možná mé vědomí záměrně tuto záležitost „odšouplo“ do mírného zapomnění a nastrčilo jako první problém to oblečení, aby to tolik nebolelo…
Jedná se o to, že při tom babiččině hlídání (5 dní minulý týden) došlo ještě k jednomu střetu mezi synem a babičkou.
Asi bych měla nejdřív popsat výchozí situaci. Začnu připomínkou, že moje matka je bývalá učitelka 1. stupně ZŠ – a že by měla mít nějaké univerzální, „správňácké“ metody namakané. Na rozdíl od nás laiků – manžel programátor, já s ekonomkou – jak na děti nám samozřejmě nikdy nikdo ve škole neřekl. --- Pakliže my jsme ze zoufalství občas přistoupili k tělesným trestům (což nikdy nebylo víc jak pár přes zadek dlaní nebo mírný, bržděný „lepák“), pak ale od učitelů očekávám, že se nikdy k ničemu takovému nesníží, že i na největší sígry budou mít nějaké jiné, adekvátnější prostředky (přinejmenším pohovory s rodiči, doporučení do pedagogicko-psychol. poradny apod.). K tomu dodám, že i u nás ty fyz. tresty byly jen jednu jistou kritickou dobu – před tím jsem se snažila všechno svému batoleti vysvětlovat, všechno jsem se snažila řešit mírně, dohodou atd. atd. – a až když to nepomáhalo a já přesto cítila, že je nutné vytyčit jisté hranice, pak teprve ze zoufalství jsem vytáhla tuto „osvědčenou“ taktiku (která beztak vlastně jen zastavila nesprávné chování v tu chvíli, ale příště se syn dopustil téhož bez mrknutí oka…). Teď, čím je syn starší, tím intenzivněji pociťuji potřebu jednat s ním „na úrovni“ – kamž ovšem fyzické tresty opravdu nepatří. (Tuto potřebu jsem ovšem měla vždycky – a jistě si dovedete představit ten smutek a zoufalství i frustraci z toho, že to nešlo!!!) Možná snad s tím, jak se syn zklidnil, už nevyhledává takové ztřeštěné aktivity, bylo možné opět zadoufat, že to s ním půjde přece jen po dobrém – a kupodivu už asi opravdu vyspěl, protože lumpáren vyvádí čím dál míň. --- Přesto když už syn „řádí“, stojí to za to – někdy je poněkud drzý, někdy si postaví hlavu, někdy si „poroučí“ apod., takže úplně lehké to s ním není ani teď. Ovšem věřím, že jsou výrazně horší děti – náš syn rozhodně není žádný asociál.
A teď k samotnému problému.
Stalo se něco, nevím co, syn se nesvěřil a ani babička mi neosvětlila, jak to všechno vzniklo. Prostě když jsme si pro kluka přijeli, tak došlo k mírně komickému výjevu: syn nechtěl poslechnout (myslím, že se měl převléknout na běhání po venku, před tím jsme byli na hřbitově, takže byl ve svátečním), a tak když nic nepomáhalo, oznámila jsem mu trest (zabavení stařičkého minikazeťáčku, který používá velmi rád a nadšeně na nahrávání svých „představení“). Syn se nafoukl, práskl za sebou dveřmi a trucoval v ložnici. Po nějaké době přišel k nám, sedl si na židli a odvrátil se od nás – celý ten postoj vyjadřoval – teď jste mě teda fakt naštvali, rodičové! Načež se venku ozvaly zvuky -–to můj brácha s dvouletou dcerkou, kterou náš syn ovšem zbožňuje, vyšel na dvůr. Syn vylítl jak na perko, na uraženou pýchu úplně zapomněl, bleskově se převlékl a už byl venku! --- Tak jsme tím výjevem byli svorně pobaveni. No, jenže moje máti tímto příběhem inspirována se svěřila, že oni dva taky měli spolu nějaké nedorozumění. On něco provedl, a ona ho – vykrákala za vlasy!!! Prý lehce (a já jí tohle tedy věřím). Syn se nafoukl a někam odběhl, ona to upřímně obrečela, on za ní pak přišel: „Babičko, ty brečíš?“ „Proč brečíš?“ nějak si to vyříkali a dobrý, už zase spolu mohli dál jednat. ---Ale! Akce sledovala akci, já jsem na to vlastně nijak nereagovala, a doma jsem si po třech dnech uvědomila, že se mi to nelíbí. Že se mi nelíbí, že moje matka syna fyzicky, byť jen lehce, potrestala. Jednak, jak řečeno, si myslím, že by jako učitelka měla mít v arzenálu spoustu jiných, adekvátních prostředků, a jednak, kdoví proč, mám pocit, že „mi nemá kdo co šahat na syna“. (Přiznám se, že kdybych se dozvěděla, že fyzický trest použila na mé dítě jeho učitelka, asi bych inklinovala k tomu podat na ni trestní oznámení.) Načež korunu tomu dala „dobrou radou“, abych před ním hrála uraženou, že to „pomáhá“! --- Představa, že mě nabádá k tomu, abych já osobně svého syna záměrně citově vydírala, se mi zásadně nelíbí. Rovněž se mi nelíbí, že ho ona nejspíš čas od času skutečně citově vydírá – a že ten chudák jí to pravděpodobně věří. (Je tedy samozřejmě otázka, je-li to již citové vydírání; já mám pocit, že ano, manžel naopak, že ne.)
--- Jak tyto věci cítíte Vy?
Zakročili byste nebo byste to nechali plavat? A pokud byste zakročili, tak rázně anebo mírně? Takticky, anebo ostře?
Děkuji za případné rady nebo zkušenosti. Je fakt, že se v tom sama v tuhle chvíli nevyznám – a díky problémům, které s matkou mám, si netroufám jí vytýkat každou věc, která se mi nelíbí.
M.