Jsem problematický pacient

Je v tom zvláštní síla - sebepřijetí, vykročení od problému směrem k řešení a jasné vymezení se vůči okolí. Jsem, jaká jsem. Takovou mě berte.

Tak tedy: jsem problematický pacient.

Jak se to stalo? Krok za krokem. Pomalu. Nenápadně.

Začalo to ve třech letech, kdy mě přivázali koženými řemeny k židli, pevně mě uchopili a před mýma očima ze mě vyrvali kus mých vnitřností. Moje mandle. Dodnes si si je vybavuji, jak leží, krvavé, před mým obličejem na kovové misce. Následovalo černo bezvědomí a pak několik dní hospitalizace, kdy jsem už bohužel vše vnímala naplno.

Dalších snad deset let, kdy jsem fungovala spolehlivě jako automat - stačilo vhodit slovo nemocnice a vypadla záplava slz.

Zapomněla jsem, skoro, ale moje tělo ne. Bylo mi patnáct a zjistila jsem, že se bojím kluků. Rok po roce to bylo horší. Strach, který jsem vyzařovala, spolehlivě odháněl normální nápadníky a násilníky vábil jako plamen můry. Vždyť kdo jiný než násilník by chtěl partnerku, která se ho bojí?

Tři roky individuální psychoterapie, tři roky v oddíle sebeobrany. Kruh byl přeťat, cestu spolehlivě vedoucí ke kariéře oběti jsem, díky bohu, opustila.

Bylo mi dvacet pět, potkala jsem svého muže, vzala si jej a měla pocit, že jsem skoro normální.

"Tak co budeme dělat?" zeptal se můj gynekolog (ano, tak normální jsem tehdy byla, že jsem mohla mít gynekologa), za kterým jsem přiběhla poté, co se na těhotenském testu objevily dva proužky. "Čekat!" pípla jsem rozechvělým hlasem. Byla jsem zmatená, rozrušená, zvědavá, trochu vyděšená. V naději.

Žena, která se o osm a půl měsíce později vypotácela z brány jedné brněnské porodnice, onu více méně normální, rozněžněle rozechvělou bytost, nepřipomínala ani v nejmenším.

Byla jsem na tom zle. Po rizikovém těhotenství a porodu císařským řezem, semletá systémem zdravotnictví, po pěti dnech v nemocnici, kde se se mnou děly věci, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že by se se svobodným, svéprávným člověkem mohly v této zemi dít, jsem na tom byla vážně zle. Nejedla jsem, nespala, cosi uvnitř mě se chvělo, celé mé tělo bylo napjaté jako lano natažené mezi pilíři mostu. Zdálo se být tak snadné prostě jen skočit z okna a letět. Zdálo se být tak lákavé, sednout za volant a jet pryč. Daleko. Dokud nedojde benzín. A pak jít pěšky. Dokud nepadnu.

Péče o mé novorozeňátko byla v té době tím nejmenším z mých problémů. Velká životní změna? Náročné období? Ale jděte! Zvládala jsem to levou zadní. Zvládla bych i dvě takové děti, pokud bych nemusela současně řešit následky zranění své psychiky, které odčerpávaly 70-80% mé energie.

Cítila jsem se znásilněná a propadala jsem záchvatům pláče, když jsem se musela svléknout do naha, byť sama v koupelně, dobře zamčená. Vzpomínky na nejrůznější situace v nemocnici na mě útočily bez ustání, prožívala jsem to všechno znova a znova. Chodila jsem po lese, dítě přivázané v šátku na těle, a mluvila jsem nahlas se všemi těmi lidmi v nemocnici. Znova, znova, znova a znova.

Dělalo se mi zle při pohledu na jakékoliv těhotné břicho, vyhýbala jsem se jakékoliv zmínce o těhotenství či porodu.

Víc než rok jsem nebyla schopna intimního života a moje manželství, tak těžce vybojované, šlo pomalu do háje. Dalšího půl roku jsem "jela" na alkohol. Dva, tři roky pomalu doznívajících, bolestných ozvěn. Migrény, strnutí šíje, zvracení a potíže s dýcháním při kontaktu s "bílými plášti" trvají dodnes. Posttraumatická stresová porucha jako vyšitá.

Dcerka nám roste, já jsem si po čtyřech letech připadala už docela v pořádku, a tak jsme si s manželem promluvili o dalším těhotenství. Další měsíc jsem pak čelila návalům paniky a nezbylo mi, než se s ní vypořádat kus po kuse. Chci dítě? Ano. Chci být těhotná? Ne. Co z těhotenství je pro mě problém?

Tímto postupem jsem se dopracovala k pochopení, že opravdu chci a jsem schopna mít další dítě. Opravdu jsem schopna a ochotna potížím, které nezbytně přináší těhotenství. Jsem schopna a ochotna přijmout realitu porodu, třeba operativního.

To, co odmítám, je pocit bezmoci, informační tísně, manipulace a ponižování. Odmítám být znova ošetřována nepřehlednou řadou neznámých lidí (v mém případě bylo jen lékařů deset), odmítám se podrobovat procedurám, jejichž smysl a důvod mi lékaři nechtějí vysvětlit, odmítám snášet situace, kdy je mé pohlaví vystavováno doslova veřejně, aniž bych tomu byla schopna zabránit. Vždyť pro ženu s mou historií má takové zacházení stejné následky, jako rána z pistole vypálená proti mně ze vzdálenosti dvou metrů.

Postupně jsem pochopila, že to, co od gynekologické péče očekávám a chci, je zcela normální. Je to vlastně mnohem normálnější než umělé oplodnění. Normálnější, než forma péče dnes běžně poskytovaná. A co víc. Je to snadné, prosté a velmi levné. Chci úctu, důvěru, respekt a partnerský vztah s lékařem. Chci kontinuální péči co nejmenšího počtu lidí od těhotenské poradny až k porodu. Chci péči, která bude respektovat můj zdravotní stav a jeho specifika. Vždyť ani diabetičce v porodnici neřeknou: "ale inzulín tady nepícháme nikomu, tak proč bychom měli zrovna vám!"

Vyrazila jsem ještě k psychiatrovi a psychologovi zkonzultovat svůj problém i nalezené řešení. Prvně jmenovaný mě vybavil papírem, že na mě mají být lékaři hodní a všechno mi vysvětlovat, psycholog mi popřál hodně štěstí.

A tak hledám. A narážím.

Naposled, vedena přesvědčením, že než chodit po kováříčcích, je lepší zamířit rovnou za kovářem, oslovila jsem jednoho z šéfů gynekologicko-porodnické komory, MUDr. Víta Unzeitiga, miláčka médií. První reakce byla úžasná. "Váš dopis je zcela namístě. Prvotní je vybudování důvěry. Jsem ochoten vám zprostředkovat kontakt na lékařku, nebo se Vás ujmout sám." Obratem doporučil jistou lékařku a tak jsme se vypravili za ní. Ještě než jsme se dostali do ordinace, byl nám vražen podrobný dotazník ohledně mého zdravotního stavu. Namítala jsem, že jej přece nemusím vyplňovat, když ještě nevím, zda k nim budu chodit. Byl ostatně nadepsán Záznam nové pacientky. Sestra trvala na svém s příjemností sester nemocničních a u mě se začaly aktivovat všechny ty problémy, kvůli kterým jsme se tam vydali. Můj muž mě uchlácholil a tak jsme papír vyplnili, včetně poslední otázky, zda si přejeme, aby byla u vyšetření přítomna sestra. Zaškrtli jsme "rozhodně ne".

Samotný rozhovor trval vlastně jen krátce. Když paní doktorka prohlásila, že o mně nic bližšího neví (obsáhlý mail Vítu Unzeitigovi jsme tedy zřejmě psali zbytečně) a následně odmítla rozhovor bez přítomnosti sestry (k čemu tedy ten dotazník?) neboť se tak prý "chrání", bylo vymalováno. Jak mám mít důvěru k lékařce, která nevěří mně? A jak se mám před ni chránit já? Taky si mám někoho dovést? Právníka? Bodyguarda?

Pan doktor Unzeitig, poté co mu byl mailem vylíčen průběh návštěvy, viditelně ochladl. "Nejsem dispečer", sdělil nám. A dodal cosi v tom smyslu, že si můžeme stěžovat, kde chceme.

Tak nevím. Jsem fakt jediná s tímhle problémem? Jsem opravdu jediná, kdo by rád našel férového lékaře pro sebe a ne jen pro svou dělohu?

Zajímá mě to. Jaké máte zkušenosti a jakou gynekologickou péči byste potřebovaly třeba zrovna vy? Pište. Sem. Nebo rovnou mně, na adresu fitzpatrickIII@seznam.cz.