13.6.2007 9:52:01 SIm
Re: Porodnice v Brně
samozřejmě, zkoušela. To je první logický krok. Moje por. as., ke které jsem chodila na přípravu, mě nakontaktovala na lékaře, se kterým o mně dokonce osobně promluvila. Tento pán se o mně přestal zajímat ve chvíli, kdy jsem dala najevo, že mám problém vylézt na "kozu" ve vyšetřovně, kde je kromě něj, sestry a mého manžela (pořád ještě přijatelná sestava, i když bych dala přednost vyšetření jen ve dvou), byl ještě další lékař, další sestra, rodička a její por. asistentka. Prihlásil, že "pacientka mi snad nevadí" a že "zdravotničtí pracovníci mi nemají co vadit". Debil. S prominutím. Pak, přestože jsme byli domluveni s ním osobně, už při mých dalších kontrolách přítomen nebyl a zřejmě si to zařídil tak, aby mě objednali na dny, kdy neměl službu. Já pak dva týdny čekala, jestli se neobjeví, pak jsem pochopila, že už tedy asi ne. dítě bylo koncem pánevním, váha spolehlivě přes 3,5 kg a pořád si s námi nikdo nehodlal promluvit, co vlastně bude, přestože nám předtím řekli, že rodí děti do 3,5 kg a pak sekce. To mě na tom zdeptalo nejvíc - měla jsem strach o dítě a nebyl nikdo, s kým bych mohla hledat řešení. Navíc pokaždé měl službu někdo jiný, pokaždé zmínil jiné řešení či postup, ale pokaždé takovým způsobem "za oknem je ale dneska hezky, že?"
Myslím, že tohle je hlavní prvek mé depky z toho všeho. Měla jsem objektivně problém.Rizikové těhotenství, riziková poloha. Hledala jsem řešení. Oslovovala jsem lidi. Por. as. Lékaře. Mluvila s nimi. Chodila jsem od jednoho k druhému jako ta slepička co prosila o vodu pro kohoutka. A nenašel se nikdo, kdo by řekl "já se toho ujmu, obracejte se na mě, jednejte se mnou". Objektivně jsem udělala všechno, co jsem mohla, abych nedopadla tak, jak jsem dopadla. Vložila jsem do toho kupu elánu a energie. A to, co mě deptá především, je fakt, že navzdory vší snaze se mi nepodařilo dosáhnout jakékoliv dohody.
Odpovědět