Podobný problém s důvěrou k lékařům mám také...
Zjistila jsem, že mám po tom všem, co se stalo s Milenkou (před půl rokem mi zemřela 2letá holčička na herpetickou encefalitidu), velký problém věřit lékařům a v podstatě i medicíně vůbec. Bojím se všech těch jejich protokolů a postupů (tak se to dělá, to je běžný postup atd.), vím, že Milence tohle spíš ublížilo.A ta léčba, když onemocněla, nejdříve strašné podceňování, to nic nebude, batole má právo občas zavrávorat, to zoufalé hledání a doprošování se pomoci od lékařů, když se nám jevilo jako už příliš vážné to, co se malé dělo (padání, šilhání, strašné bolesti hlavičky apod.), ta bezmoc, když nikdo z lékařů, na které jsme se na začátku obraceli, nebyl ochoten ji poslat na nějaké pořádné průkazné vyšetření. A pak v nemocnici... připadá mi, že celá medicína je prostě pokus-omyl. Pořád žádná diagnoza, nejprve mi jeden předních z lékařů líčí, jak je nutné malé podávat ta virostatika, i když není nákaza herpes virem laboratorně prokázána, protože se stává, že se herpes virus neprokáže a přesto tam je, a pak ji i s jeho vědomím ta virostatika vysadí, že herpes nebyl laboratorně prokázán. Vysadí je v pátek a celý víkend tam není nikdo, kdo by mohl rozhodnout o znovunasazení toho léku, ačkoliv došlo během toho víkendu k výraznému zhoršení stavu. No a v Motole zase: nasadíme jí kortikoidy, já říkám, v Plzni jí je nasadili a druhý den skončila na JIP, oni: to s tím nesouviselo, podle protokolů se takto postupuje, ve čtvrtek jí je nasadili a v pátek malá upadla do epileptického statu a do bezvědomí. Já jim prostě už nemůžu věřit, bojím se jim znovu vydat do rukou, nevěřím jejich radám a diagnozám, nejraději bych nikam nechodila.
Odpovědět