pro SIm

taky mám náročné zážitky s doktory. Jak z dětského věku, ale nejhorší z toho dospělého. Když jsem přišla před pár lety o nenarozené miminko (což samo o sobě bylo traumatizující), zjistilo se vzápětí, že v té souvislosti mi hrozí rakovina (detaily nechci teď rozepisovat). Byla jsem v šoku. Nic moc mi nevysvětlili a odvedli mne do čekárny na gynekologickou onkologii s tím, že tam mám počkat a dozvím se víc. Po nekonečném čekání na plné chodbě, kdy jsem se snažila nebrečet (kdo by chtěl vypadat jako hysterka, že...) vylezla z ordinace sestra, strčila mi do ruky papír a řekla mi, že až odmenstruuji, mám si dojít na jakési krevní testy. Toť vše. Sebrala jsem zbytek psychických sil a trvala na tom, aby se mi věnoval lékař. A tak pan "odborník" (později jsem zjistila, že to byl dokonce primář oddělení) vylezl na chodbu plnou lidí, aby mi během dvou minut řekl to, co sjem již věděla - že mi horzí rakovina, že nejméně rok nesmím otěhotnět a ať si dojdu na ty testy. A bylo vymalováno.
Šla jsem pak domů, celá se potácela a zpětně viděno, kdyby mi v tu chvíli ruplo v bedně a skočila bych pod auto, nebylo by se čemu divit... ono totiž během tří týdnů se dozvědět, že sjem konečně těhotná, pak že je asi něco v nepořádku, pak že děťátko je mrtvé, pak jít na kyretáž a pak ještě slyšet slovo "rakovina", to je docela silný kafe...
Když jsem vše vylíčila svojí tetě, která je dr. (nežije v ČR), byla zděšena a pronesla ve vzpomínce na dědečka, taktéž lékaře: "Tak o takovejch doktorech táta říkal, že jsou to HOVADA." Podotýkám, že jinak byl dědeček nadmíru kultivovavaný pán ze staré školy, ale s takovými "kolegy" - hovady slitování neměl... tak jo, dědo, ať je po tvém, budu tomu necitovi pro účel tohoto článku říkat Dr. Hovado :-)
Přes známosti (dědeček funguje i ze záhrobí :-)) jsme sháněli jiného gynekologa-onkologa, který by mi přinejmenším lidsky vysvětlil, co že se to se mnou vlastně děje. Paradoxně nám byl nejprve jako velký odborník doporučen... ano, přesně tak, Dr. Hovado. Moje matka dotyčnému "doporučovateli" vysvětlila, že k Dr. Hovadovi skutečně již ani nepáchnu. Našli jsme alternativu, jen byl dotyčný Dr. v zahraničí, takže jsem dalších 14 dní čekala na to, že mi někdo vysvětlí, co že mi je . Ne, že bych si nesnažila něco zjistit sama, ale běžní gynekologové řeknou o tomto tématu jen kusé informace. Navíc jsem ten typ, co potřebuje klást otázky, věci si ujasnit, rozumět detailům atd. - a pak jsem docela dost "poslušná" pacientka. Nespolupracuji ovšem, když nevím, o co jde, co se se mnou děje, nebo když se setkám s hrubostí apod. Byla jsem pak ráda, když jsem se konečně k doporučenému Dr. dostala, netvrdím, že by se stejně laskavě choval ke každému, to vážně nevím - třeba to bylo jen tou "protekcí"... Zeptal se mě, ajké mám vzdělání, aby si ujasnil, jakým slovníkem se mnou má hovořit, a pak mi vše jasně vysvětlil a zodpověděl všechny mé otázky. Díky tomu, co mi řekl, jsem mimo jiné zjistila, že Dr. Hovado mě potencionálně ohrozil na životě. Při mé diagnóze se totiž mohlo snadno stát, že bych vůbec menstruovat nezačala - i tak bych ale musela za 6 týdnů na krevní testy. Jen ty mohly totiž rakovinu odhalit. Kdybych Dr. Hovado tiše poslechla, jiného doktora nehledala, náhodou díky hormonálním změnám nezačala menstruovat a zároveň se mi přitom rozvinul daný typ rakoviny, mohla jsem mít za pár týdnů metastáze na játrech či na mozku a zemřít - to nepřeháním, taková je realita tohoto onemocnění. Tohle se naštěstí nenastalo, ale to "kdyby" mne ještě dlouho pronásledovalo.
Musela jsem pak chodit na pravidelné testy a prohlídky, kdy už mne ale vyšetřovali jiní doktoři (byla to ambulance v nemocnici). Jednou takhle vylezu z kabinky polonahá a tam je zase jiný doktor, mile se usmívá, podává mi ruku a představuje se... a já málem dostala z té absurdity záchvat smíchu, protože jsem si spočítala, že za celou tu anabázi je to za těch pár měsíců OSMÝ (!) gynekolog. Prostě děs...
Teď jsem v pořádku, máme vytoužené třetí dítě, ale psychicky jsem se ze všeho dostávala dlouho. Dr. Hovado na tom měl největší zásluhu. Velmi mě mrzí, že mě tehdy nenapadlo si na něj stěžovat oficiální cestou...dnes už bych to rozhodně udělala. Děda by měl radost.