20.6.2007 17:57:59 Zuzana, 2 vnoučata
Re: nezlobte se
Kdysi dávno jsem absolvovala v 18 letech vypalování děložního čípku. Byla jsem docela vystrašená a to jsem ani netušila, že vlastně bych taky mohla mít rakovinu. Stačilo mi jen to, že to bolelo - a hlavně, kolem mě byl shluk mediků..nikdo se mě v té době samozřejmě vůbec nezeptal na nic, zda mi to vadí nebo ne apod....slezla jsem ze stolu celá roztřesená, ještě tam stáli, dodnes si to pamatuji, jak mi bylo trapně, měla jsem nějaký svetřík a jinak na sobě nic... Poté jsem po pár letech absolvovala dva normální porody a při dalších kontrolách po šestinedělí lékařka konstatovala, že čípek je v dobrém stavu a docela se tomu divila. Ještě štěstí, že jsem netušila, že takto ošetřovaný čípek by se mohl porodem ještě víc narušit. Takhle jsem brala porod jako naprosto normální záležitost, ale když to srovnám s dnešní dobou, tak to ovšem bylo strašné!! Otec dítěte nesměl ani do porodnice, po narození dítěte, natož aby byl při porodu, nebo aspoň těsně před porodem se mnou, ležela jsem dlouhé hodiny na "hekárně", nikde nikdo, bylo mi na omdlení a sestra nikde, odpotácela jsem se k umyvadlu aspoň si omýt obličej apod.Dokonce tam v té době nebyly ani žádné další pacientky. A při druhém porodu to bylo ještě horší, opět ve stejné porodnici a na stejné hekárně, navíc oproti prvnímu porodu, kdy stahy byly pravidelné se nyní stalo, že najednou přestaly, byla jsem tam opět sama -pokaždé jsem tam přijela v noci a rodila ráno - a vyděsila jsem se, aby se třeba dítě neudusilo, když stahy přestávají. Lékař, který posléze přišel, způsobil prasknutí plodové vody a poté znovu za chvíli začaly stahy. Dodnes nevím, jestli by se něco stalo nebo ne, kdybych to neohlásila. Ale delší dobu se tam nikdo ani neobjevil... myslím, že je rozhodně lepší, pokud je možnost mít u porodu někého blízkého, ať je to manžel nebo prostě někdo, komu důvěřujete. Já jsem si připadala v té hrozné místnosti sama jako v nějaké vazební věznici...když to srovnám s tím, jak jsme přijeli za dcerou, která rodila ve Vrchlabí, to nelze srovnat prostě absolutně v žádném případě. Divím se, že jsem oba porody zvládla a děti byly zdravé a ani já jsem nebyla nějak psychicky postižená...
Co se týká zážitku, popisovaného v článku, něco podobného jsem zažila ve 13 letech, kdy mi trhali nosní mandli, u malých dětí je to celkem bez problému, visí na nitce, ale já ji měla již přirostlou na patře, mě ji museli seškrabovat, tudíž mě nejprve museli omámit, dodnes si pamatuji, jak se na mě vrhla lékařka s chloroformem, přitiskla mi jej na obličej a já ze všech sil hubeného třináctiletého tělíčka v pudu sebezáchovy ji odrazila a prala se...pak mě přeprali, ale několik let se mi to potom zdálo...viděla jsem ve snech lékařku ORL s nerezovým zrcátkem na hlavě, viděla jsem točící se zeměkouli a měla jsem představu, že je konec světa a já jsem tam s ní naprosto sama...vše je o citlivém přístupu.
Odpovědět