Rodičovská rizika

Když mi manžel sdělil, že Vítka našli, první, co jsem udělala bylo, že jsem honem musela vzít do náruče svého stejně starého syna jako byl Vítek (stejně tak malý a bezbranný). Hned nato jsem se rozbrečela. Lítost nad zbytečnou smrtí, neustálý strach, který jako máma prožívám o své dítě. Teď, když pročítám různé reakce na Klářin příspěvek, přemýšlím, co vše můžu jako rodič udělat pro bezpečí svého dítěte. Vždy se musím snažit udělat maximum, minimalizovat nebezpečí a z případných chyb se poučit (pokud mám tu možnost). Každý je omylný. Před rokem mi syn spadnul ze schodů do mezipatra. Dveře byly špatně zavřené a průvan je otevřel. Náš průzkumník se vydal objevovat nové prostory. Jeho nepřítomnost jsem zaregistrovala ve chvíli, kdy jsem z chodby slyšela rány a potom příšerný pláč. Je nepopsatelné, co jsem v tu chvíli prožívala. Nic se mu nestalo, neměl ani bouli (andělé strážní zamakali). Nikdo mi nic nevyčítal, jenom já sobě. Od té doby dveře pokaždé několikrát kontroluji, aby se taková situace neopakovala, protože vím, že přijde nějaká další, na kterou nejsem a nikdy nebudu připravená. Jeho pády, kdy jde, zakopne "o vzduch" a čelo si rozrazí o hranu stolu a já stojím metr od něj, jsou snad už minulostí (musím to zaklepat). Mohla bych vše omotat molitanem a nechat ho zavřeného ve vypolstrované místnosti, ale to přece není řešení. Snažím se, mu poskytnout volnost v jeho vývoji, podat pomocnou ruku, ale nemůžu ho mít každou minutu na očích.
Rodiče žijí s rizikem, že snad udělali vše, co bylo v jejich silách, a pak mohou jen doufat, že se jejich dítěti nic nestane.
Tento dojem ale nemám u Vítkových rodičů (alespoň ze zpráv v mediích). Pokud by se jim dítě zrtatilo poprvé s takovým tragický koncem, měli by plnou účast určitě všech rodičů. Ale v případě, že dítě často odcházelo a rádo se toulalo, tak pro jeho bezpečí neudělali nic. Jenom doufat, že když se našel před tím, že se najde i v tomto případě nestačí. Nepoučili se ze své chyby a zaplatili za ni tu nejvyšší cenu. Žádný trest nemůže být větší a nikomu bych to nepřála.
Všem nám rodičům přeji, ať z našich dětí vyrostou zdraví, sebevědomí a šťastní jedinci, kteří budou rádi vzpomínat na své dětství s rozbitými koleny, zlámanými končetinami (ne všemi najednou) a dobrodružnými výpravami za zády rodičů, kteří se o své děti budou bát stejně tolik, jako vy o ně.
Omlouvám se za délku, ale nějak mi nešla zkrátit myšlenka.