14.4.2003 9:43:07 Ája, 39. týden
Nesuďme, abychom nebyli souzeni,
vždyť o tom případu nevíme nic, než co o něm napsaly noviny a vysílala televize, tu rodinu vůbec neznáme a mnoho z nás žije v jiných podmínkách (ve městě to asi bude opravdu trochu o něčem jiném, než na venkově). Ta maminka prý měla děti tři, kromě Vítka ještě desetiletého chlapečka a devítiměsíční holčičku, které se věnovala, když se Vítek ztratil.
V naší rodině se nedávno stala věc, která sice naštěstí nedosahuje rozměrů Vítkovy tragédie, ale nic příjemného to rozhodně nebylo. Jedněm vzdáleným příbuzným se opařil asi dvouletý chlapeček, zvrhl na sebe horkou vodu a musel do nemocnice. Jeho maminka se o něj vzorně stará, ale nebylo v jejích silách, aby ho ani na vteřinu nespustila s očí. Byli jsme všichni z toho dost špatní, nejvíc samozřejmě chlapečkovi rodiče, ale nikoho z nás by ani nenapadlo jim to dávat za vinu -spíš jsem začala přemýšlet o tom, že i ta nejlepší péče prostě není zárukou, že se nikdy nic nestane, a že odsoudit je ta nejsnadnější věc na světě.
Je mi moc líto Vítka i jeho rodičů, a včera v noci jsem musela brečet, když jsem si představila toho pejska, jak marně zahřívá tělíčko svého maličkého pána... už brečím zas, kéž nás s našimi dětmi nikdy nic takového nepotká...
Odpovědět