Šance na přežití

Terezka neměla příliš šťastný život, její matka byla osamělá a ráda se napila. Zemřela ale rychle a ve spánku. Její umírání bylo snadné ve srovnání s tím, co si prožil dvou a půlletý Vítek. Zdá se vám to příliš cynické? Ztratil se u vesnice, kde bydlel, ušel šest nebo i víc kilometrů, potom už nemohl a zmrznul. Jeho jezevčík s ním zůstal až do chvíle, než ho po čtyřdenní záchranné akci našli záchranáři. Musím přiznat, že jsem to obrečela, už proto, že náš Kryštof je skoro stejně starý. Co mě na tom ale zaráží ze všeho nejvíc je fakt, že se Vítek vůbec ztratil. Jak může někdo pustit ven dvouleté dítě a myslet si, že se samo vrátí? Kryštof najde cestu domů, to ano, ale od dvě stě metrů vzdáleného pískoviště. Po cestě se třikrát málem vrhne pod auto, vydá se za kosem, schová se za keřem, na chodník ho musím donést a poté opět nabere správný směr. Myslet si ale, že by se vrátil sám a v pořádku, kdybych ho u pískoviště vypustila a poslala domů, by byla pustá fantazie. Přiznám se, že bych ho samotného nenechala ani na babiččině oplocené zahradě, kde si sám ani neumí otevřít branku ven. Jednoduše proto, že je tam sousta možností, jak si ublížit. A pustit ho samotného ven do světa? Prostě nerozumím tomu, jak to Vítkovi rodiče mohli udělat.

Je možné, že mají nebo budou mít další děti. Asi to bude znít dost tvrdě, ale žádné z nich bych takovým rodičům nesvěřila do péče. Přes všechno, co vím z psychologie (špatná rodina je lepší než žádná rodina), bych je umístila do dětského domova. Jednoduše proto, že tam budou mít větší šanci na přežití.