Lstí a klamem

Nářky nad tím, že děti čím dál tím méně čtou a čím dál tím více času věnují počítačovým hrám a televizi, se ozývají ze všech koutů světa, Francii nevyjímaje. Čtení se tak nějak stalo záležitostí nabídky a poptávky. Není zde řeč jen o reklamě, která k dětem pustí jen část knižní produkce, ale zejména o způsobu, jakým jsou dětem četba a knihy servírovány těmi, kdo s tím neutěšeným stavem teoreticky něco můžou udělat: učiteli, knihovníky a v neposlední řadě rodiči. Kulinářskou paralelu zde volím schválně, k Francii se tak nějak přirozeně hodí.

Lstí a klamem, tak by se s trochou nadsázky dala označit metoda, kterou se francouzští učitelé, knihovníci a knihkupci rozhodli bojovat proti úpadku dětského čtenářství. Autoritativním přístupem se dnes děti příliš spoutávat nenechají, o nějakém pozitivním dopadu na jejich vztah ke knihám nemluvě. Zkrátka seznamy povinné četby sice jen tak nezmizí, ale recept na rozšiřování čtenářských stavů to rozhodně není. Naopak některé z těch, které nabízí nespočet francouzských serverů věnovaných podpoře čtenářské gramotnosti a samotnému čtení, by mohl být inspirací i pro nás. Tu lest a klam je třeba brát podobně jako třeba milosrdnou lež. Je to pro dobro věci, a podaří-li se, uspokojení je na obou stranách.

Školní knihovny alias dokumentační a informační centra

Zvědavost, vzdor, láska ke sportu, k akčním filmům a počítačovým hrám a všemu, co odsýpá. Tyhle všechny slabosti „protivníka“ lze v boji úspěšně využít. Ideální je, když na škole funguje školní knihovna, kterou lze zapojit. S jejich pomocí pak je možné mnoha způsoby zpestřit výuku literatury a děti motivovat. Nedávno se na stránkách tohoto časopisu hovořilo o smyslu zachování školních knihoven, ve Francii jsou, a víc než funkční. Prostý koncept knihovny nahradila takzvaná dokumentační a informační centra. Je v nich k dispozici připojení k internetu, zaměstnanec má nejen knihovnické, ale také pedagogické vzdělání. Děti se na něj mohou obracet individuálně, když potřebují poradit s vyhledáváním materiálů třeba k nějaké školní práci. Centra využívají samozřejmě i učitelé při výuce. Ve spolupráci s knihovnicí (i ve Francii jsou v knihovnách většinou ženy) připravují doprovodné programy k výuce. Některá centra mají své vlastní webové stránky, kde se žáci či studenti většinou zábavnou formou dozvědí, jak centrum funguje a k čemu je, a také všechny novinky a program, který centrum připravuje. Tam, kde centrum z nějakého důvodu chybí, funguje alespoň čtenářský klub, kde se děti pravidelně scházejí a s pomocí vedoucího klubu (často někdo z pedagogů) se prostě věnují knihám a čtení.

Musíme si pomáhat

Podpora čtenářské gramotnosti je jedním z pilířů francouzských vzdělávacích programů. Některé servery se osvětě věnují už bezmála třicet let. Není to tedy záležitost posledního desetiletí, jak by se mohlo zdát. Jedním z nejaktivnějších je www.livralire.org. Pedagogové, knihovníci, nověji vedoucí čtenářských klubů si zde vyměňují své zkušenosti a představují úspěšné fígle, jak děti dostat zpět ke knihám. Jen namátkou některé z nich. Ty, které nevyžadují k realizaci školní knihovnu ani jakékoliv zařízení toho typu. Celoroční projekt Knihy na cestách vychází z potřeby dětí cítit se důležité a moci druhým poradit a podporuje výměnu mezi třídami na jedné škole, ale třeba i z opačných koutů země. Žáci dají na začátku roku dohromady seznam deseti knih (některé navrhne učitel, některé žáci - je třeba dodržet jisté parametry; například komiks ano, ale určitého textového rozsahu atp.). Každý žák dostane za úkol během roku tři knihy, které si vybere, nebo jsou mu přiděleny, přečíst. Knihy se točí po třídě, tak aby na každého vyšly. Do konce května pak musí ke každé z nich napsat jakýsi „bibliofilský“ dopis (tj. bibliofilsky vyvedenou anotaci s osobním hodnocením a ilustracemi). Učitel dopisy vybere a pošle spřátelené třídě, ta udělá to samé. Jedna hodina literatury na konci roku je pak věnovaná čtení dopisů a děti, inspirované, odjíždějí na prázdniny s doporučenými knihami. Projekt lze využít i při studiu cizích jazyků - s češtinou se do něj zapojuje hůř, ale daly by se využít například děti z českých škol v zahraničí (České školy bez hranic www. csbh.cz). Například děti z české školy bez hranic v Londýně doporučí anglické knihy studentům angličtiny u nás, české děti pošlou své české tipy dětem z ČŠBH, které se češtinu učí po víkendech.

Organizačně jednodušší jsou projekty Tandemové čtení o velké přestávce (jeden vášnivý čtenář a jeden čtenář spíš laxní, až nečtenář, se dají do dvojice a spolu nahlas předčítají třídě z vybrané knihy, kterou většinou vybírá čtenář tahoun. Akce může trvat vždy týden nebo i déle, podle zájmu. Cíl: nadšení tahouna a čtení jako exhibice před spolužáky strhne nečtenáře) či Musíme si pomáhat (vždy dva žáci dohromady se shodnou na jednom knižním titulu, vypůjčí si ho dohromady a pak se střídají ve čtení. Jeden den přečte jeden z nich jednu kapitolu, kterou druhý den převypráví spolužákovi, další den pokračuje v četbě druhé dítě a tak dokola až do úplného přečtení knihy).

Čtenářské smlouvy a čtení pod lavicí

Děti jsou rády považovány za rovnocenné partnery, je proto možné čtení například smluvně zakotvit. Čtenářská smlouva určí rámcově věci, které dítě musí splnit, aby bylo klasifikováno, ale ponechává volnost výběru a načasování. Lze třeba určit minimum tři knihy za pololetí o rozsahu nejméně dvacet, třicet, sto stran, podle věku. Žánr může být rozličný (komiks nezatracovat), jde o to, aby dítě četlo s porozuměním a bylo schopné přečtené reprodukovat, interpretovat, třeba formou představení knížky ostatním a vypracování lístku se čtenářským ohlasem, malou recenzí. Takové knižní vizitce se vyčlení desetiminutovka na začátku hodiny. Cílem může být třeba přesvědčit ostatní, aby si knihu také přečetli. Žáci si zároveň do čtenářského deníku systematicky zaznamenávají všechno, co přečetli, i to, co nedočetli. Nedočíst je jedno ze smluvních práv. Na konci roku si pak každý sám udělá obrázek, jaký je čtenář.

Zajímavým experimentem je také legitimizování hojného čtení pod lavicí. Zkrátka se na celé škole po dobu jednoho či více týdnů každý den na dvacet minut přeruší výuka a každý si čte, na co má chuť. Akce se vyhlásí s dostatečným předstihem, aby si každý stačil najít tu „svou“ knihu.

Lstí a klamem

Přilákat děti ke knížkám je jako chytat kočku, musíte běžet na druhou stranu. Jinými slovy: knížky jim zdánlivě odpírat, zakazovat („zakázané ovoce nejvíc chutná“), případně jim předkládat výzvy typu „Na to nemáte!“. Tady je dobré nějakou tou knihovnou či centrem disponovat. Pak už jen opatříte poličky s vybranými knihami nebo jednotlivé knihy výstražnými cedulkami typu „Pozor, strašidelné!“, „Nevhodné pro druháky!“, „Tyhle knížky ještě nikdo nedokázal přečíst do konce, ani vy to nedokážete!“, „Překvapení čeká uvnitř, že ho nenajdeš?!“. Nebo na dveře knihovny vyvěsíte letáček, na kterém figuruje jedna dostatečně lákavá věta z knihy, kterou se knihovník chystá dětem v rámci pravidelných, dejme tomu pátečních setkání, představit, s dovětkem: „Zajímá tě, co bylo dál? Dozvíš se v pátek ve dvě hodiny zde.“ A podobně. Podobně lze pracovat s tříděním knih do regálů. Oblíbený projekt ve školách kolem Toulouse: Čtení jako počítačová hra. Co police, to jeden „level“ - podle náročnosti, délky textu, předpokládané délky čtení (regály opatřit zarážkami: „Stupeň obtížnosti 1 - Knížky na hodinu“, „Stupeň obtížnosti 2 - Knížky na večer“ a tak dále

Sportovní tematiku zapojuje i francouzské ministerstvo školství, které doporučuje pro zdokonalování čtenářských schopností metodu „fázového tréninku“ - tedy pravidelné seance (ve třídě, v knihovně nebo i družině), čtení na rychlost a správnost.

Webových stránek věnujících se čtenářské gramotnosti, výuce čtení a čtení s porozuměním je ve frankofonním prostředí celá řada (nepochybně stovky). Většina je zaměřena na konkrétní metody výuky čtení, na výběrové bibliografie pro různé stupně škol a věkové kategorie. Přinášejí také pravidelný výběr novinek a ke konkrétním titulům množství pracovních listů, které mohou učitelé využívat.

Projekt připomínající tyto již značně rozvinuté aktivity u našich sousedů rozjela letos v únoru obecně prospěšná společnost Nová škola, která se za tři roky trvání projektu pokusí na třinácti českých školách uvést v život „čtenářské kluby“, které se budou v součinnosti vybrané školy a místní knihovny, ať už školní, obecní, či městské, snažit dětem ukázat, že čtení rozhodně není duchamorná nuda. Komunikace a výměna by měly probíhat i mezi jednotlivými kluby. Školy byly zatím vybírány zejména s ohledem na podporu čtenářství v sociálně znevýhodněných lokalitách. Pokud se podaří chytit věc za správný konec, kluby by se mohly postupně ujmout i na dalších školách.

Autorka je překladatelkou a redaktorkou časopisu Děti a my.