Výmluvy: jsou nebezpečnější, než si myslíte!

Často jsou to podvědomé úkony vyvolané obavami, obavami z neúspěchu, ze selhání, z přílišné náročnosti úkolů. Tedy jakési omluvenky pro nejistotu, nerozhodnost, lenost, strach ze selhání. Čím dříve se je člověk naučí překonávat, tím nadějnější má vyhlídky na naplněný život.

Co teď říkáš, to pak prožíváš

„Výmluvy mohou způsobit více škody, než si uvědomujeme. (…) mohou ve skutečnosti vaše dítě odradit od všeho, co chce dělat, a znemožnit mu využít jeho plný potenciál,“ říká americký výchovný poradce Wayne W. Dyer, jehož knížku Už žádné výmluvy! vydalo česky nakladatelství Keltner publishing.

Jednoduchou formou v ní ukazuje, jak mohou lidé dosahovat toho, po čem touží, když pochopí, že výmluvy nepomáhají, ale omezují, a že kvůli nim člověku může v životě hodně věcí utéct. Protože jediný způsob, jak zjistit, zda něco zvládnete, zda vám to stojí za tu námahu, je jít a udělat to nebo se o to alespoň pokusit.

Co tě nezabije, to tě posílí

„Strach vzít na sebe odpovědnost za své rozhodnutí, které může skončit i neúspěchem, patří k nejčastějším důvodům, proč se lidé uchylují k výmluvám,“ říká psychoterapeutka Elen Strupková. Nikde není řečeno, že vše musí proběhnout hladce, že za každým snažením musí následovat úspěch, ale je třeba naučit se s takovou možností počítat a nevyhýbat se jí. Každý překonaný neúspěch posiluje sebevědomí a zvyšuje šanci na úspěchy budoucí. Je dobré, když si člověk tyto návyky nese již z dětství, ale učit se jim lze v každém věku.

Nebezpečná pomocná ruka

Výmluvy docela malých dětí samy o sobě jistě nebezpečné nejsou, dítě se jimi učí pokoušet hranice a cvičí se v interakci se světem („na ten kopec nevylezu, bolí mě nožičky“). Nebezpečné ale může být, pokud jim rodiče nevěnují pozornost a nechovají se v takových situacích důsledně. Chvíli se rozčilujeme, pokoušíme se malého rebelanta přesvědčit po dobrém i po zlém, nakonec ale rezignujeme, protože je samo sebou lehčí vzít kňouru na koně. Jistě, člověk dělá, co může, a nemá cenu aspirovat na rodičovskou dokonalost.

Problém ovšem nastává, když si dítě metodu „kňouráním a výmluvami vpřed“ osvojí a rodič ve snaze předejít problémům jedná za dítě. Malý manipulátor se postupně stává obětí svého chování, zvykne si na umetené cestičky, vidí, že se věci dějí i bez jeho přičinění, odpovědnost začne přenášet na okolí. Nenaučí se spoléhat samo na sebe.

Nechte proto své děti dohlédnout důsledky toho, co dělají, nesnažte se jim za každou cenu ukázat správnou cestu. Nechte je, ať si sem tam natlučou nos, jen buďte nablízku, aby si u vás mohly poplakat.

Jaká motivace je ta pravá

Neméně nebezpečné je, když dítě nedokážeme motivovat, nebo do něj vkládáme přílišné naděje, a tím na něj klademe nepřiměřené nároky. Při nedostatečné motivaci se dítě v prvním případě chytá náznaků a postupně začne dělat to, co si myslí, že mu vynese zájem, přízeň, v druhém hledá, jak uspokojit pro totéž své náročné okolí. Obojí vede k tomu, že potomek postupně rezignuje na zjišťování, co sám vlastně chce a jen plní očekávání, ať už smyšlená či reálná. „Mám v terapii malou slečnu, která při sebemenším náznaku soutěže jde do úzkostného stažení a nechce se ničeho takového zúčastnit. Má velice náročnou matku, která ji sice slovně povzbuzuje, ale svými očekáváními přitom dívku paralyzuje,“ říká dětská psycholožka Dita Bechyňová. Snažte se proto svým dětem nestanovovat mety, ale jen spodní hranice, totiž nedovolit jim při prvním neúspěchu couvnout. Například dítě by rádo hrálo na piano, což vyžaduje nemalou investici. Stanovte si proto podmínky, třeba že dítě bude hrát nejméně rok. Tedy dáte mu šanci zkusit si osvojit nějakou dovednost, ale nepovolíte při prvním rozmaru (ten jistě brzy přijde), a tím přenesete na dítě jistý díl zodpovědnosti za jeho rozhodnutí. Zároveň se alespoň pokuste projevit zájem, a to nejen tím, že budete kontrolovat, zda dítě cvičilo a jak dlouho. Zkuste chvíli postupovat v lekcích s ním. Jste-li sám začátečník, dítě uvidí, že překonáváte stejné nesnáze, umíte-li zahrát, můžete si povinné etudy zpestřit jednoduchou skladbou pro čtyři ruce.

Příklady táhnou

Jako v mnoha jiných věcech platí, že slova jsou slova, ale dítě se řídí zejména tím, co vidí. Těžko budete potomka motivovat ke sportu, pokud se mu věnujete jen v křesle před televizí. Nesnažte se do dětí projektovat své neuskutečněné sny. Dejte jim šanci, ať si vytvoří svoje vlastní. Neumetejte jim cestičku, ale dejte jim najevo, že ať uspějí, nebo ne, je důležité se o věc pokusit. Dejte dítěti pocítit, že i vy se občas potýkáte s nerozhodností, s neúspěchem, ale že se potýkáte, ne podléháte.

„Mnozí lidé stráví celý život tím, že čekají na to, aby konečně začali žít,“ říká Eckhart Tolle ve své knize Moc přítomného okamžiku. Je dobré občas udělat inventuru a říct si, zda jste spokojeni se stávajícím životem, zvážit síly na případnou změnu, zkrátka udělat si takový velký jarní úklid. Názory a vzory z okolí berte jen jako poradní hlasy, rozhodovat se musí každý sám za sebe.

Chození kolem horké kaše

„Nejlepší způsob, jak se odnaučit výmluvám, je zjistit, v jakých situacích se k nim uchylujeme, a pokusit se každou z nich zvrátit v její opak,“ říká zminovaný Wayne Dyer. (Na tohle nemám! A co když ano?) Pro ty, kdo potřebují návodnější pomoc, lze doporučit autorovu knihu Excuses begone!, ve které najdou návod, jak se vypořádat s nejběžnějšími výmluvami typu na to nemám, to je příliš těžké, nemůžu si to dovolit, jsem na to příliš starý, nemám čas.

Výmluvy jsou chozením kolem horké kaše, jsou jako pověstná zkratka, která je sice delší, zato nepohodlnější. Tedy ve výsledku. Zkuste svým dětem ukázat, že téměř každou situaci je možné řešit, že nevědí-li jak, je potřeba to zjistit, a že když po něčem člověk opravdu touží, má cenu to zkusit. Že totiž každá překonaná překážka zvyšuje radost z vítězství.

Může to být třeba vaše opožděné novoroční předsevzetí.

Autorka je překladatelka, publicistka a máma tří dcer.