tisk-hlavicka

Jak se dělá česká škola v zahraničí

15.9.2014 Zahradníčková Hana Děti a my 6 názorů

Pomoc s výukou češtiny dětem vyrůstajícím za hranicemi nabízejí České školy bez hranic.

Pomoc s výukou češtiny dětem vyrůstajícím za hranicemi nabízejí České školy bez hranic. Co všechno musí podniknout nadšenec, který by chtěl podobné zařízení založit, ukazuje příběh první takové školy v Paříži. A také její mladší sestry ve Frankfurtu, která otevřela brány již v září 2011. Cesta od nápadu k výuce byla daleká, ale výsledek stojí za to, říkají shodně zakladatelky center, v nichž se o sobotách scházejí děti k výuce češtiny a českých reálií.

Každé dítě, které má české občanství, musí absolvovat povinnou školní docházku v české škole. I to, které v České republice nežije. Po roce 1989 odešly do zahraničí statisíce Čechů. Většinou mladých lidí, za studiem nebo na zkušenou. Mnozí si našli partnera, práci, a už v cizině zůstali. Jejich děti mají české občanství, a tak rodinám začal kromě školní povinnosti v zemi pobytu ještě jeden úvazek. S dítětem musí po večerech a víkendech zvládnout stejnou látku z českého jazyka a vlastivědy (na druhém stupni navíc zeměpisu a dějepisu) jako jejich vrstevníci v Česku. Výsledky testují rozdílové zkoušky, kvůli kterým je třeba se vypravit s dětmi do Česka. Nebo zaplatit českým učitelům cestu za nimi.

Zvládnout tento úkol svépomocí bývá pro rodiny obtížné. Řešení? Zkoušky prostě nedělat a rezignovat na české občanství.

Anebo najít spojence a učit děti společně.

Vytvořit místo pro víkendové doškolování českých dětí. (Novela školského zákona, kterou se v těchto dnech zabývá sněmovna, pravda, navrhuje z povinných rozdílových zkoušek udělat zkoušky dobrovolné. Samo o sobě to však problém českých dětí v cizině neřeší. Doufejme, že důsledkem bude úprava postavení Českých škol bez hranic, které by tak do jisté míry převzaly roli kmenových českých škol.)

První Česká škola bez hranic

Lucii Slavíkovou-Boucher, českou lékařku žijící v Paříži, povinnost vyučovat doma syna Rafaela nejprve překvapila. Několik školních ročníků to zvládala podomácku, pak přišla na myšlenku sobotní školy, v níž by se děti a rodiče mohli setkávat - recept pro všechny příjemnější i účinnější. Oslovila České centrum v Paříži, které jí vyšlo vstříc. Poskytlo novému projektu prostory i morální podporu a v roce 2003 se začalo se společnou výukou v novém centru. Nazvala ho Česká škola bez hranic.

Počáteční nadšení vystřídalo vystřízlivění. Učit se, ano. Ale podle jakých materiálů? Paní Lucie s kolegyněmi vytvořily v souladu s českými osnovami výukový plán na míru a ministerstvo školství ho uznalo v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem, prostřednictvím Výzkumného ústavu pedagogického, který posuzuje vzdělávací programy všech škol v ČR. Další krok, tedy začlenění těchto center v zahraničí do českého vzdělávacího systému, ale už tak hladce neprobíhá. Na ministerstvu školství sice oceňují dobrou myšlenku, ale nevědí, jak ji do systému zařadit. Pokud by se měly školy zapojit do české vzdělávací soustavy, měly by podle ministerstva školství být zřizované ministerstvem zahraničí, které ale upozorňuje, že by se takovým krokem celá původně dobrovolnická síť zbyrokratizovala a značně prodražila. České školy bez hranic tak představují pro státní správu horký brambor, který v žádných rukou nevydrží dlouho.

K dnešnímu dni existují bezmála dvě desítky českých škol v zahraničí, více či méně zakotvených v systému Českých škol bez hranic. Po Paříži následoval Berlín, Londýn, Brusel, Mnichov, Ženeva a mnoho dalších.

Jedním z posledních nováčků, kteří s letošním začátkem školního roku přibyli, je škola ve Frankfurtu nad Mohanem.

Frankfurt - start po vlastní ose

Když se Kateřina Spiess-Velčovská s Hanou Spijkers na podzim 2010 rozhodly založit školu pro české děti žijící v Německu kolem Frankfurtu, měly trochu obavy, s jakou odezvou se jejich projekt u krajanů setká. Ze statistik věděly, že dětí s českými kořeny nebo přímo českým občanstvím žije v této části Německa dost, ale že se jejich škola během prvních měsíců fungování stane se svými 79 dětmi zcela největší českou školou v zahraničí, to bylo překvapení pro obě.

Vše začalo před čtyřmi lety, kdy začaly organizovat jednorázové akce pro krajany.

Končily často posezením v restauraci a diskuzí o tom, jak se rodný jazyk v cizině rychle zapomíná. Odtud byl už jen krok k nápadu založit českou školku, kde se budou setkávat maminky s dětmi a kde budou mít příležitost mluvit česky.

Projekt se rodil v hovorech a před rokem a půl ho obě nadšenkyně začaly dávat na papír. Nemohly počítat s „českými“ prostorami, ve Frankfurtu nesídlí žádný český úřad ani instituce, nepočítáme-li úřad honorárního konzula o jedné malé místnosti.

Musely si najít běžný pronájem, zavěštit si, kolik dětí by se mohlo sejít, rozhodnout se, jaké školné bude potřebovat od rodičů a tak dále. „Zjišťovaly jsme nějaké informace od již existujících škol v Berlíně, v Drážďanech. S paní Slavíkovou-Boucher z Paříže jsme si dlouze skypovaly, ale v zásadě jsme si musely všechno zařídit od píky,“ říká o začátcích projektu Kateřina Spiess-Velčovská.

S materiální pomocí v tomto smyslu tedy počítat nemohly, ale morální podporu a záštitu nalezly v tehdejším řediteli Českého centra v Berlíně, Martinu Krafl ovi. Přes něj šla výzva a pozvání k informační schůzce, na které se 7. prosince 2010 k velkému překvapení organizátorek sešlo na třicet rodičů. Povzbuzeny úspěchem, zahájily v únoru testovací provoz školky. Ve třech třídách se tu do června setkávalo čtyřicet pět dětí.

Přes léto pak finišovaly přípravy na spuštění školy.

Krtečci, Čtyřlístci, Sněženky a machři

V zářijovou sobotu do pomyslných lavic usedlo sedmdesát devět dětí, padesát předškolních a dvacet devět školních. Patnáct procent dětí má oba rodiče rodilé mluvčí češtiny. Skoro polovina pochází ze smíšených manželství. Zbytek, třicet sedm procent, tvoří děti z rodin, kde je vztah k češtině založený zprostředkovaněji, v některých případech česky v rodině hovoří jen jeden z prarodičů.

„Z toho plyne i velice nerovnoměrná znalost češtiny. Dítě, které si odskočilo z Čech, mluví samozřejmě perfektně. Lektor se může pustit do výuky. Děti cizinců často nerozumějí slovům jako vnuk nebo babička, těm těžko můžete třeba v rámci dějepisu začít vyprávět něco o knížatech,“ bilancuje paní Kateřina první měsíce fungování školy. „Nejprve jsme usilovaly o okamžité zařazení do okruhu Českých škol bez hranic, ale po prvních týdnech jsme pochopily, že bude třeba projekt nejprve rozjet a stabilizovat.

Teprve pak se zavazovat k plnění vzdělávacího programu. Musíme si vychovat prvňáky. Už dnes je cítit rozdíl mezi dětmi, které k nám chodily už do školky a teď pokračují v první třídě, a těmi, které se k nám přidaly teprve od září. U dětí na druhém stupni jsme dokonce musely přehodnotit výuku češtiny. Učíme je prakticky češtinu pro cizince. První pololetí tak věnujeme upevňování slovní zásoby, abychom vůbec mohly jít dál.“

Frankfurtská škola má osm tříd: čtyři předškolní Broučky, první třídu Krtečky, první stupeň je malotřídka Čtyřlístci a druhý stupeň, pátý až devátý ročník, si říká Sněženky a machři. Osmou skupinu tvoří Světáci - rodiče dětí, kteří se chtějí naučit česky.

Znají děti tyto české komiksy a filmy? Anička Burkhardtová ze Čtyřlístků Myšpulína znala. V Německu je s rodiči pět let s výhledem na neurčito. Tatínek tu pracuje, návrat do Čech zatím neplánují. V české škole se jí líbí, vůbec jí nevadí, že po týdnu v jedněch lavicích musí do školy i v sobotu, naopak, často nemůže dospat. Spokojená je i Aniččina setra Sára, která chodí do Broučků. I její maminka, která českou školu bere nejen jako místo, kde se děti přirozenější cestou připraví na rozdílové zkoušky. Účast v české škole je pro ni důležitá jako projev patriotismu rodiny.

Zájem ze strany rodičů budí podle Kateřiny Spiess-Velčovské i „značka“ česká škola. Německý přístup k výuce, v níž se k dětem přistupuje jako k partnerům, není všem po chuti. Od českého systému si slibují konzervativnější přístup i rychlejší výsledky. „Myslím si, že české školství není vůbec tak špatné, jak se někdy v českých médiích píše,“ vysvětluje ředitelka frankfurtské školy důvody, pro které je podle ní důležité, aby šlo o systematicky vybudovanou výuku, a ne jen o zájmové kroužky češtiny.

Bohulibá myšlenka. Jenže kam ji zařadit

„České školy bez hranic jsou ve většině případů nestátní neziskové organizace, založené v souladu se zákony země, kde působí. Zároveň jsou registrovány u českého ministerstva zahraničí jako krajanský spolek. Vlastně jsou zahraničními právními subjekty. A já si myslím, že je nesmírně důležité nějak je právně propojit s ČR, aby mohly být skutečně vzdělávacími institucemi s návazností na českou vzdělávací soustavu,“ popisuje Lucie Slavíková-Boucher hlavní cíl, o který usiluje ve své současné roli neformální mluvčí celé sítě Českých škol bez hranic.

Z jiného hlediska zdůrazňuje nezbytnost podpory těmto iniciativám ze strany českého státu i ředitelka České školy ve Frankfurtu: „Zastřešení ze strany českého státu je podle mě velmi důležité, protože v současné době celý projekt leží a běží s lidmi, kteří to dělají. Odchod těchto lidí by znamenal ukončení činnosti školy v daném místě.“

O společném úsilí v tomto směru svědčí i setkání zástupců českých škol v zahraničí, které se v srpnu 2011 již po třetí odehrálo v Praze. Účastníci si tu vyměňují zkušenosti a koordinují společné kroky. Lucie cítí, že se věci pomalu mění k lepšímu: „Mám pocit, že si na nás stát už nejenom zvykl, ale že s námi, někdy i významně, spolupracuje. Je pravda, že v přístupu státu k nám se odráží postoj celé české společnosti k Čechům žijícím v zahraničí. Mnoho lidí o nich nic neví, mnoho lidí je vnímá negativně. Jako emigranty, kteří jen odešli za lepším. Mnoho lidí si neuvědomuje, že zahraniční Češi jsou pro naši zem důležití, že pro ni svoji činností v zahraničí mnoho udělali a nadále dělají. A že i z ekonomického hlediska je velice důležité češtinu v zahraničí pěstovat, a vychovávat tak budoucí styčné důstojníky, kteří budou schopni s Českou republikou kvalitně spolupracovat, ať už bude forma a oblast spolupráce jakákoliv. Je nutné se trvale za češtinu a vše, co s sebou čeština v zahraničí nese, zasazovat, v tom je budoucnost zahraniční a nadnárodní české existence.“

JAK NA VĚC (PODLE LUCIE SLAVÍKOVÉ-BOUCHER)

1. Zmapovat situaci (zjistit, kolik dětí a v jakém věku by mělo potenciálně zájem, který výukový den by byl vzhledem k organizaci školního roku v dané zemi vhodný, jaké úrovně výuky chci dosáhnout: výuka spíše zájmová versus výuka skutečně „školní“, jakou úroveň výsledné jazykové znalosti by očekávali rodiče dětí, kde získám učitele, kolik jich budu potřebovat a co mohu udělat pro to, aby se mi měnili v průběhu roku/let co nejméně; je dobré lidi alespoň symbolicky platit, zjistit, jaký postoj zaujímá zahraniční stát k výuce národních jazyků jiných národů. Některé země, evropské, ale i v zámoří tuto výuku značně podporují, finančně, poskytováním prostor, možností přidání vyučovaného zahraničního jazyka na místní vysvědčení atp.)

2. Založit nějaký typ občanského sdružení v souladu se zákony země, kde se člověk nachází. Pokud možno zajistit pro sdružení v koordinaci s finančním úřadem města status neziskovosti.

3. V souvislosti s tím založit bankovní účet, pojištění sdružení.

4. Registrovat sdružení prostřednictvím ambasády na seznamech MZV jako krajanský spolek.

5. Získat kvalifikované učitele, organizační pracovníky.

6. Najít prostory.

7. Vytvořit finanční a časový plán. Nastavit finanční příspěvky rodičů tak, aby bylo možné pokrýt učební pomůcky, náklady na učitele a organizační pracovníky, náklady na prostory.

8. Informovat veřejnost o existenci školy a najít žáky.

9. Zahájit výuku, jejíž nedílnou součástí je systematická práce s rodiči na téma bilingvní výchovy. Česky mluvící rodič by měl v ideálním případě s dítětem komunikovat výhradně česky. Ráda bych napsala „musí“, neb jsem v podstatě přesvědčená, že jinak to nejde - moje osobní soukromá statistika to dosvědčuje, ale je těžké lidi do něčeho nutit, nikdo nemusí nic; je tedy důležité je alespoň trvale správně směrovat. Je třeba rodiče v této snaze podporovat, aby se nestyděli mluvit s dítětem na ulici česky, což se v zahraničí velmi často stává.

(Více informací o Českých školách bez hranic, o všech jejich pobočkách a aktuálním dění naleznete na www.csbh.cz)

Článek byl napsán v roce 2012, pozn. redakce.

Názory k článku (6 názorů)
Mám dotaz Analfabeta 15.9.2014 8:49
*Re: Mám dotaz Len 15.9.2014 15:21
*Re: Mám dotaz Petra 16.9.2014 10:28
zkousky nejsou povinne iveta 15.9.2014 13:33
*Re: zkousky nejsou povinne DanielaC 15.9.2014 13:47
**Re: zkousky nejsou povinne A. 16.9.2014 7:12




Podobné články


Další od autora Zahradníčková Hana >>


Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.