Rodina = dělba práce?

Stáli jsme na benzinové pumpě. Manžel dočepoval benzin a šel zaplatit. Otevřenými okýnky jsem vdechovala teplý letní den okořeněný výpary benzinu. Z chytání lelků mě vytrhly hlasy z vedlejšího auta.

Posádkou automobilu byla rodinka se dvěma dětmi. Pán také dočepoval a odešel zaplatit. Paní obhospodařovala děti na zadním sedadle. Když se pán vracel, všimla jsem si, že nemají zavřená dvířka u nádrže. Už už jsem se nadechovala, že na ně zavolám. Paní však stála opřená ve svých dveřích a na otevřenou nádrž se dívala. Když byl pán skoro u svých dveří a chystal se nastoupit, jeho drahá polovička spustila skřehotavým hlasem: "Máš ještě otevřená dvířka od nádrže!" Pán vyběhl, ale po dvou skocích zmírnil krok a zabrumlal: "Tos je nemohla zavřít, když u toho stojíš?"
"Nemohla, já jsem zas oblíkala klukům bundy," prohlásila paní, lehkým zhoupnutím nastoupila do auta a zabouchla za sebou dveře.

Tak tomu říkám dělba práce natvrdo. Ty auto, já děti. Nikdo ani o ťuk víc či míň.

Dá se vůbec rodinný život nastavit tak, aby oba měli dlouhodobě zasloužený pocit rovnocennosti? A podle čeho by se to mělo vlastně měřit, jak to spočítat?

Dumala jsem, zda by se dal vymyslet nějaký vzorec dělby práce, který by v sobě obsahoval veškeré pracovní nasazení zúčastněných a bral by v potaz, jaké uspokojení či "obětování" daná činnost pro každého z nich obnáší. Zprvu jsem nad tím vším přemýšlela s humorem a vůbec celá scénka, které jsem byla svědkem, ve mně z počátku vyvolala pousmání. Ale čím víc jsem si s tím hrála a nutila se do humorného psaní, tím víc mi docházelo, že to vlastně není vůbec humorné. Že to, co jsem viděla, bylo smutné. Byl to alarm, že se v tomto vztahu tvrdě účtuje.

Nakonec se humorný článek nekoná a snad by stačil jen popis scénky samotné.

Soužití je o vzájemné lásce a respektu a pokud toto funguje, tak se vždy dá nějak domluvit. Jednou se holt chvíli veze jeden, chvíli ten druhý a někdy se vezou oba dva a jindy musí oba tlačit. Pokud dojde na já bundu, ty čepuješ benzín, není něco v pořádku. A není to o této aktuální situaci, ale o něčem vleklém, skrytém v celém vztahu, co se přes tyto rádoby maličkosti provaluje ven. Je důležité spolu o sobě mluvit. A mluvit dříve než začneme vyčítat. Takové maličkosti se umějí pěkně nakupit. Člověk by si měl hlavně hlídat, aby nezavřel dvířka od nádrže dříve, než stihne obléci bundy svým dětem. Potom by totiž musel nechat děti nastydnout a nebo dělat přesčas. Naše děti a partner by neměli být pro nás přesčasem.