Re: Jen se zamyslet

Nepěstuj, a ventiluj. Domluv se na nějakém čase: aspoň jedno odpoledne 1x za 14 dní.
Snad je schopný se taky chvíli starat, ne?
Ať si třeba vybere kdy, ale aby to bylo.
Pak mu nesmíš říkat, co bylo špatně, ale chválit do nebes a vypíchnout detaily, které má příště zopakovat. Musíš se pozvnést nad to, že vše nebude dle Tebe. Jde jen o to, aby to broučci přežili ve zdraví.
Já to mám třeba jinak: jsem tak šťastná, že do tý práce nemusím, že udělám skoro cokoli, protože jsem ráráda, že nás uživí a nezávidím mu, že tam musí - mám radši tu výrazně smysluplnější práci doma. Neměřím, nneřeším, stejně jako on mi neměří, kolik korun jsem dnes utratila. Ale občas to na mě padne a s ohledem na jeho prac. možnosti a povinnosti si jednou za čas vyberu svůj čas, děj se co děj, protože když na to přijde, zvládne všechno. Beru to tak nějak, že každý dělá, co může, a to dělá, nikdo toho nezneužívá. O to asi jde.
Ani si nemyslím, že je špatně, když si relaxuje, sedí a vlastně "nic nedělá" - nejsme stroje. Já jsem byla taky vždycky hotová tak hodinu po příchodu z práce domů, takže se nedivím, že on taky a hned nepřiskočí pomáhat.
Na druhou stranu: když je to potřeba, uklidí, vyžehlí, uvaří, o děti se postará - a nemusím si o to někdy ani říkat.
Myslím ale, že obecně je to o tom, že jsem mu mockrát řekla, co mi vadí, co mi vyhovuje, co potřebuju, a co by byla z jeho strany promarněná snaha, takže to ví, a když to neví, tak se zeptá. Stejně tak on, když potřebuje být v práci dlouho nebo doma něco dělat, tak mi to prostě řekne a přizpůsobím se tomu - ale nečuju to, když vstoupí do dveří. Mám hlavu plnou jiných věcí, a tak je to i naopak. Nám se tedy osvědčilo říci své potřeby a co je třeba k jejich naplnění - a normální milující člověk se tak nějak automaticky snaží je naplňovat.