29.10.2009 18:42:36 Ecim
Re: Jen se zamyslet
Než se nám narodil první syn, tak jsem manželovi navrhla, že to s nočním vstáváním budeme dělat takto: pokud situace nebude nad mé síly a pokud bude manžel muset druhý den do práce, tak ať si klidně jde lehnout vedle. Syn se pak budil jednou až dvakrát za noc a když hned dostal napít, tak vůbec neplakal. Výsledek byl ten, že během prvního roku manžel odešel z ložnice asi pětkrát a z toho třikrát jsem ho poslala pryč sama - pokaždé to bylo z důvodu, že měl před sebou dlouhou cestu autem a já jsem si říkala, že se v nejhorším případě dospím tak nějak přes den, ale on nesmí do auta sednout unavený.
Druhý syn je v noci ještě méně náročný a já si kromě toho nosím věci na přebalování k posteli, takže to jde o to jednodušeji. Syn v noci nepláče, ale párkrát nám udělal to, že se uprostřed noci probudil ve skvělé náladě a asi tak hodinu nebo i déle nadšeně povykoval a smál se
. Do toho k nám v noci ze svého pokojíčku přebíhá i starší syn, takže pěstujeme velmi vydařená "škatulata škatulata hejbejte se". Buď spíme na posteli všichni čtyři najednou nebo jeden z nás rodičů odejde do synova pokojíku.
Ale fakt je, že manžel vždy bez řečí vstával, když mi třeba nebylo dobře a o všední dny vstává se starším synem a snídají spolu.
Když jsem byla podruhé těhotná a bylo mi hodně zle, tak mi manžel po několika týdnech řekl, že se už moc těší na to, až se bude moci ráno vyspat. Já jsem mu na to odpověděla, že já se zase těším na to, až ráno nebudu omdlévat a zvracet a budu ráno schopná vstát, vzít si synáčka a postarat se o něho a budu ho (manžela) moci nechat vyspat
. Na tyto okamžiky myslím opakovaně, když s manželem máme nějakou neshodu stran toho, co kdo teď má dělat
Odpovědět