29.10.2009 11:35:49 Miki
Jen se zamyslet
Všechny vás zdravím, člověk něco píše a jak je v tom ponořen, ani mu nedojde, že to vyzní jinak než zamýšlel. Nechtěla jsem být mravokárce nebo tu rodinu odsoudit. Jen jsem si ten příběh půjčila.
Někdy tak pozoruješ svět a něco v tobě utkví. Pro někoho běžná scénka, nezajímavý jev, ale tebe to nějak osloví. A mně ta scénka u pumpy oslovila. Ta paní byla na něj doopravdy hrubá a on působil dost zkroušeně. Děti v autě seděli jako přikované. Bylo tam najato (pohyby, tón hlasu, podrážděnost). Ano, může to být milující se rodina, a tato scénka byla důsledkem vyjímečné hádky a nebo se jim přihodilo něco smutného a byli všichni přecitlivělí, samozřejmě. Ale tohle vše brát v potaz, tak je z toho článek na deset stran.
Ale to, co jsem si odnesla, bylo, že by lidé spolu měli mluvit o tom, jak se cítí, než si vyčítat nezavřenou nádrž, neuklizený talíř ze stolu, nekoupený mlíko, atd. Teď nemyslím ty běžné výtky, které k soužití patří. Jiné je, když tento styl komunikace převládá, když spolu lidé pomalu nemluví jinak, než že jenom vyjmenovávají, co pro rodinu kdo dělá. Takovéto, kdy možná chce říct – nemáš mě rád, nevážíš si mě, nevšímáš si, co dělám. Takhle to na mne zapůsobilo.
Naši přátelé, co jsou spolu 15 let, mají dvě děti, nám oznámili, že se budou rozvádět. A důvod? Každý z nich má pocit, že ten druhý si žije svůj život. Článečkem jsem nechtěla říct, že každý, kdo se pohádá, má nefunkční manželství, ale spíš pozor, poslouchejme občas, o co se přeme.
Odpovědět