Pětiletá Petra sedí v nemocničním pokoji a ručičkou zjizvenou od nedávno vyndané infuze píchá injekci své panence. „A proč musím dostat injekci a mít tu hadičku, paní doktorko,“ ptá se panenčiným hláskem mladá žena v civilním oblečení. Kdo to je?
Alice Řezníčková pracuje v Dětském kardiocentru ve Fakultní nemocnici Motol jako herní specialista (herní pracovník), což by měl být člověk, který má na oddělení poskytovat jak nemocným dětem, tak jejich rodičům jinou péči, jiné služby než zdravotnické. V ideálním případě by měl být na každém dětském oddělení člověk, který zná jednak problematiku zdravotnickou, ale i psychologii dítěte apod., a který by měl být schopen nemocničním prostředím celou rodinu provázet.
„Když přijdou rodiče s dítětem do nemocnice, do neznámého prostředí, plni obav, úzkosti, měli by tam být nejen zdravotníci, ale v rámci zdravotnického týmu i někdo, kdo by tam byl pro ně jenom lidsky a provázel je celou hospitalizací, vysvětloval jim, na jaké vyšetření dítě jde, co se s ním bude dělat, aby zkrátka tvořil most mezi zdravotníky a rodiči s dítětem,“ vysvětlí Alice Řezníčková v pořadu Aby „doma“ nebolelo z cyklu Čas pro rodinu (ve čtvrtek 28. října, v pátek 29. října a ve středu 3. listopadu).
Dalším úkolem herního pracovníka nebo herního specialisty je vyplnit volný čas dětí v nemocnici. „I dítě v nemocnici potřebuje žít, potřebuje si hrát, potřebuje, aby se život nezastavil. Jedním z hlavních úkolů herního pracovníka tedy je pomáhat dítěti udržovat normální život, hrát si, tvořit, prostě být pokud možno štastný,“ říká Alice.
Jedním z velkých úkolů herní práce jsou přípravy na operaci a potom zpětně tzv. odžívání toho, co děti v nemocnici zažijí. Důraz se klade na to, aby přiměřeně věku a samozřejmě podle potřeb dítěte bylo dítě informováno, co se s ním bude dít, jakou má nemoc, event. jak to bude vypadat po zákroku.
„Rodiče většinou dostanou informace od lékaře, ale nikdo se už nestará, jestli dítě vůbec ví, co se s ním bude dít.
Rodiče jsou úzkostní, mají strach to dítěti říct, ale dítě vycítí, že se něco děje,“ říká Alice. A dodává, že děti se většinou bojí věcí, které by nás vůbec nenapadly. Nejde tedy o to složitě mu vysvětlovat nějaké medicínské věci, ale poskytnout mu možnost se zeptat, vyřešit si různé obavy, které má v hlavě. Většinou prý je to třeba narkóza, jestli se nemůže probudit uprostřed operace apod.
To, že si potom zpětně může hrát na doktora, tak jako si hraje malá Petra v našem podtitulu (i v pořadu), je velice důležité. „Je třeba, aby si všechny ty injekce, všechno utrpení, které v nemocnici zažije, v rámci hry třeba na doktora, nebo event. v rámci různých výtvarných technik tzv. odžilo a aby se na místě zbavilo svých negativních pocitů, aby si je neodnášelo domů, aby se to nepřenášelo potom na další hospitalizaci. Protože to, co si dítě nese z nemocnice jako malé, co zažije, to ovlivňuje jeho další vztah k lékařům a k léčení vůbec.“
Kurz herní práce
O třech červnových víkendech se konal kurz herní práce, který uspořádala v prostorách Vyšší školy sociálně pedagogické a teologické JABOK Nadace Klíček. Kurzu se zúčastnilo více než třicet zájemců z celé naší republiky. Kurz měl během tří víkendů pomoci lidem, kteří již pracují nebo by chtěli pracovat s nemocnými dětmi, orientovat se v ohromném množství nápadů i starostí, které lidé pracující s dětmi v nemocnici mají.
„V naší republice se pro děti v nemocnici již dělá spousta věcí, některá oddělení přijímají herní pracovníky. Jediné, co u nás chybí, je nějaká kvalifikace pro herního pracovníka, takže zatím je to všechno na úrovni improvizace a toho, co kdo je schopen dělat,“ říká Markéta Královcová z Nadace Klíček, organizátorka kurzu.
„Bohužel se také tato práce někdy scvrkává do pouhé přípravy na zákroky a do zabavování dětí. Kurz herní práce, který naše nadace uspořádala, se snaží ukázat obor v celé šíři, tzn. zahrnuje i duchovní rovinu, péči i o těžce nemocné a terminálně nemocné děti a zahrnuje i takové otázky jako péče o ty, kdo sami pečují,“ říká Markéta Královcová.
Herní specialista, tak jak si představuje jeho práci Nadace Klíček, by měl přicházet i za dětmi ležícími, měl by pomáhat přestát dobu v nemocnici a měl by hlavně do péče zahrnovat i rodinu, rodiče. Herní pracovník by se nikdy neměl soustředit jen na nemocné dítě, jeho práce by neměla být jen nabídkou nějakého hraní. Daleko více by mělo jít o naslouchání toho, co dítě trápí.
„Dost často taková práce může spočívat v tom, že se vyrobí pohlednice, která se pošle rodičům domů, nebo že se povídá, jak to vypadá doma, co dělá brácha a jaké to bude třeba o prázdninách,“ vysvětluje Markéta. „Není třeba to za každou cenu tlačit do výsledku nějakého výrobku, ale je to daleko více takové spolužití a spoluprocházení těžkou dobou, kterou dítě v nemocnici tráví.“
U nás stále existují oddělení, kde není běžné, aby maminka a táta nebyli považováni za návštěvu. A i když již mnohde mohou rodiče za dítětem přicházet kdykoli a na jak dlouho chtějí, leckde bývá problémem zůstat s dítětem i přes noc. „U malých dětí, které ještě nemají pojem o čase a nechápou, co to je, přijdu ráno nebo přijdu zítra, by vůbec nemělo existovat, že rodina bude muset dítě na noc opustit. Vždycky se to dá vyřešit židlí nebo lehátkem,“ zdůrazňuje Markéta.
Kurz herní práce je vlastně prvním první krokem pokusit se vytvořit bakalářské studium při zaměstnání, pravděpodobně dvouleté, které by bylo doprovozeno souvislou praxí. Zúčastnili se ho lidé různých profesí – pedagogové, zdravotní sestry, několik vrchních sester, ale i lidé, kteří nikdy v nemocnici nepracovali. I věkové složení bylo rozmanité – od osmnáctiletých (i mladších) „mláďat“ až po zralé pětačtyřicátníky, kteří po letech práce v nějakém oboru zatoužili věnovat se nemocným dětem a jejich rodičům a něco pro ně udělat.
Naučit se „vidět“
Do nemocnice je dobré vnášet různé věci a přírodní materiály, které upomínají na spojení s vnější světem.
„Je fajn, když dítě, které je dlouho v nemocnici, může vzít do ruky šišku nebo si čichnout k vůni, která mu připomene domov, třeba k lahvičce s kmínem,“ říká Jirka Královec z Nadace Klíček. „Ale děti rády pracují i s různými syntetickými materiály. Znáte třeba herní sliz? To je vlastně takový podomácku vyrobený polymer. Ale je legrační, příjemný na dotyk. Nebo děti milují stříkací fixy.“
Jednou z disciplín herní specializace, tak jak se již ve světě vytvořila, jsou aktivity, při kterých se udělá nepořádek, „svinčík“. U nás se tomu říká práce s materiálem. „To je hra, která si neklade za cíl něco vytvářet,“ vysvětluje Jirka Královec. „Práce s materiálem má tu výhodu, že nikoho do ničeho nemanipuluje a nenutí. Dítě, ale i dospělý najednou dostává podněty, o které je v nemocnici ochuzen. Najednou může něco cítit, hníst, trhat. Je to zvláštní zážitek, rozšíření spektra smyslových vjemů, které je bohužel jinak v nemocnici velice úzké. A to je i návrat k bezprostřednímu prožívání, v dobrém smyslu k té smyslovosti, která nám dneska chybí. Najednou je tu něco, co si na nic nehraje a kde se člověk chová tak nějak živelně, a těší se z příjemného pocitu, že může mít něco v rukou a to něco může hníst a trhat.“
„Jedno čínské přísloví říká, že když člověk potká hladového člověka a dá mu rybu, tak ho nasytí, ale když mu chce pomoci, naučí ho chytat ryby. A v případě herních pracovníků to funguje podobně – svojí přítomností mohou dítě zabavit, mohou se mu postarat o hezké odpoledne,“ říká Jiří Královec. „Ale úplně optimální je, když se jim podaří ukázat dětem, že svět kolem nich je zajímavý, plný tajemství, dobrodružství, plný věcí k objevování, tak, aby se dítě takovýma očima mohlo na svět dívat i bez přítomnosti nějakého facilitátora nebo rozehrávače.“
Kontaktní adresa: Nadace Klíček, Renoirova 654, Praha 5
Práci herního specialisty bude věnována část pořadu Aby „doma“ nebolelo z cyklu Čas pro rodinu, která se bude vysílat asi 21. října kolem 23. hodiny na ČT 1, 22. října kolem 15. hodiny na ČT 2 a 27. října kolem 18. hodiny na ČT 2.
Skok