tisk-hlavicka

Měli bychom vést děti ke vztahu k přírodě

Za „starých časů“ nikdo nepřemýšlel nad tím, jak a proč vést děti ke vztahu k přírodě.

V přírodě se přirozeně žilo. Děti běhaly bosy a byly stále v kontaktu s půdou, s hlínou, pásly husy, krávy v přírodě se jistě pohybovaly i děti ve městech.

Dovolte mi zavzpomínat očima mojí maminky, tehdy prvňačky Mařenky, narozené na začátku třicátých let 20. století: „Začínalo léto. Na poli, kde jsme říkali ‚na Klíně‘, metal ječmen, ‚na Vápenkách‘ se vlnilo žito ‚na Širokém‘ zlátla pšenice, u lesa Strašilova jsme měli lán vypleté řepy a máku, ‚na Šlachtě‘ a ‚nad Hnátkovými‘ se zelenaly lány brambor. Na kopci za naším domem byl ještě zelený oves, a také jsme měli políčko na zelí, cibuli a několik brázd brambor – rohlíčků.

Vzpomínám si, jak tatínek drolil v dlani žitné klasy, a když bylo zrno tvrdé, začaly žně. Nejdřív velké pole obsekával sekáč a my děti jsme celé prázdniny dělaly povřísla, stahovaly snopy do řady. Tatínek postavil snop a kolem dokola, kdo měl ruce, přistavil další, bylo jich deset. Poslední snop, přeložený, se dával nahoru, ‚na čepici‘, aby do klasů nepršelo.

Byla to těžká práce – slunce pálilo, měli jsme žízeň, ruce a nohy poškrábané od strniště…

Ale obilí zrálo v horkých letních dnech rychle. Pole v celé naší vesničce byla plná panáků a hospodáři čekali, jak bude obilí sypat při mlácení.

Já jsem v té době ještě u mlátičky nepomáhala, chodila jsem na klásky pro drůbež, pásla jsem husy na strništi, krmila kachny a krůty, sbírala vajíčka, pomáhala mamince v kuchyni. Také jsme my, děti, někdy došly na jahody na paseku do lesa Strašilova. Nasbíraly jsme vždycky velikou baňku. Maminka upekla lívance a k nim rozmačkala jahody s cukrem a se smetanou. To byla dobrota!

Když někdy ve žních pršelo, chodili jsme s tatínkem do lesa na houby. Tatínek mi tajně ukazoval bouličky v mechu, pod kterými se schovávaly hříbky. Nosili jsme jich plné koše…“

Náš život se změnil

Nikdo jistě nepochybuje, že děti v první polovině 20. století nebylo nutné aktivně „vést ke vztahu k přírodě“, ale nebylo to nutné ani za mého dětství v 50. a 60. letech minulého století a řekla bych, že ještě ani v době dětství mých dcer v letech osmdesátých.

Až v posledních třech desetiletích se náš život změnil tak, že si to minulé generace neuměly ani představit. A dnešní děti si zase neumí představit ten život „ve středověku“. Ptáte se, proč ve středověku? Moji vnuci si totiž nedávno prohlíželi jakousi publikaci, kde byla petrolejová lampa, a Domík řekl sestře: „Koukni, Veru, takhle si děti ve středověku psaly úkoly.“ Mamka to chtěla uvést na pravou míru a řekla, že takhle psala úkoly ještě jejich prababička, a Domík opáčil: „No, vždyť to říkám, ve středověku…“

Život dnešních dětí je tedy úplně jiný, než dřív a bohužel většinou od přírody značně vzdálený. Již malé děti dnes mají mobily a různé elektronické hry, které jim připadají lákavější než příroda, mnohé rodiny tráví neděle v nákupních centrech více než v přírodě.

Podle reprezentativního výzkumu, který provedla Nadace Proměny Karla Komárka v roce 2015, tráví české děti ve věku 7–15 let venku v průměru 1 hodinu 48 minut denně, zatímco sledováním obrazovek elektronických médií (televize, internet, počítačové hry) v průměru 3 hodiny 29 minut denně. „Další výzkumy sice neuvádějí celkové průměrné časy, ale zdá se, že svědčí o ještě větší porci času dětí stráveného s médii. Studie HSBC ukazuje, že přes 50 % dětí tráví před televizní obrazovkou více než 2 hodiny denně a zároveň 70 % dětí tráví více než 2 hodiny denně u počítače. Například v 15 letech u něj každý třetí chlapec tráví už více než 6 hodin denně. Podobný jev dokumentuje dotazníkový průzkum Českého zdravotnického fóra, podle kterého tráví naši patnáctiletí každý den v průměru 2–3 hodiny u televize a další 3–4 hodiny u počítače,“ uvádí Petr Daniš z neziskové organizace Tereza, autor knihy Děti venku v přírodě: ohrožený druh? A dva roky koronakrize, které hodně dětí trávilo doma u televize, počítače a jiných vymožeností, také sehrálo svoji negativní úlohu.

Mimochodem, vzpomínám si, jak jsem před několika lety slyšela vyprávět v jedné mateřské škole, že děti dostaly za úkol nakreslit kuřátko. Jedna pětiletá holčička odevzdala obrázek, nad kterým paní učitelky kroutily hlavou. Až po chvíli pochopily, že holčička nakreslila kuře na tácku, tak jak ho maminka kupuje v obchodě. Pro ni už nebylo kuřátko žlutá pípající kulička, ale kuře připravené rovnou na pekáč… Co s tím?

Každé vývojové období má své příležitosti

Většina lidí ví, že dítě postupně prochází různými obdobími svého života. „Každé období má své příležitosti a limity. Důležité je nabízet dítěti možnosti, které ho rozvíjí a díky jejich realizaci se posouvá o pomyslný jeden stupínek výše. Naopak pokud budete chtít, aby dítě rovnou přeskočilo z prvního schodu na pátý nebo desátý a ono k tomu nebude mít potřebné schopnosti a kompetence, nejenže se mu to nepovede, ale je možné, že jeho přirozený vývoj významně zabrzdíte nebo zkomplikujete.

Stačí ale, když budeme dětem dávat právě to, co potřebují, a zároveň je to v jejich možnostech. Stačí, když budeme pedagogickými průvodci a vzory, díky kterým se děti dokážou nadchnout a naučit se spoustu užitečných věcí, a naopak budeme minimalizovat naši marnou snahu vývojové limity obejít. Ideálním prostředím, které nám v tom může pomoci a je volně k dispozici všem, je příroda.Malý i velký si tam dokáže najít právě to svoje. Pak už stačí jen základní orientace v tom, v jakém vývojovém období se vaše dítě nachází, jaké vývojové úkoly jsou v tomto období žádoucí a co dítě potřebuje, abyste mu v tomto období nabídli,“ říká Mgr. et Mgr. Šárka Doležalová.

Netrávit čas jenom na dětském hřišti

Výchova v raném dětství je převážně výchovou ke světu obecně. Rozvíjí se vnímání sebe sama a okolního světa. Dítě postupně začíná vnímat různé přírodní objekty a zvířata, zajímat se o ně, zjišťuje, co si může dovolit a co ne. V raném období pomáhá, když je dítě s přírodním prostředím postupně seznamováno. Učí se být venku tak, aby to pro ně bylo bezpečné, příjemné a podnětné.Postupně je také dobré zvyšovat odolnost dětí přiměřeným pobytem venku za různého počasí, kdy se zdravým způsobem a v kontaktu s přírodní „špínou“ vyvíjí i dětská imunita.

Dítě školkového věku rozvíjí své schopnosti nejrůznějšími hrami. Poprvé se vydává na průzkum okolního (přírodního) světa samo, i když ještě tak, aby mělo rodiče pro všechny případy na dohled. Právě přírodní prostředí nabízí multifunkční prostor a spoustu možností pro rozvoj veškerých dětských pohybových dovedností.

Dítě může přeskakovat kameny, přelézat spadané větve a kmeny, skákat do kaluží (a maminka by se kvůli tomu neměla zlobit), přeskakovat potůčky nebo se jimi brodit. Pro zdravý vývoj dětí je dobré, když netráví svůj čas jen na rovném hřišti, ale naopak v dostatečně členitém prostředí.Musíme si ale uvědomit, že pro dítě nemusí být setkání s přírodou vždycky „láskou na první pohled“. V těchto případech je klíčová role dospělého, který pomáhá dítěti rozlišit, co je pro ně bezpečné a čemu se raději vyhnout. Děti v té době pozorují u dospělých, zda si mohou lehnout do trávy, vykoupat se v rybníku, nebo zda je bodnutí vosou a ušpinění kalhot velkým problémem.

Dítě předškolního věku je připraveno vnímat přírodní prostředí všemi smysly. Na vlastní kůži poznává, jak zajímavý a různorodý může přírodní svět být. „Je to období úžasu. Děti žasnou nad krásou přírodního světa a jsou zaujaty i sebemenším detailem, který by dospělý snadno přehlédl,“ říká Šárka Doležalová.

Základ je v rodině

Nemíním v tomto článku řešit environmentální výchovu, která je nedílnou součástí výchovně-vzdělávacího procesu v mateřské škole. Vím, že prakticky každá mateřinka má zahradu, a vzpomínám ráda na konferenci Zahrada hrou, kterou přesně před čtyřmi lety zorganizovala Nadace Proměny Karla Komárka.

V tomto případě apeluji spíš na rodiče a prarodiče, protože ať chceme, nebo ne, základ výchovy je vždy v rodině. Právě ti nejbližší by měli probouzet v dětech zájem o přírodu, učit je pochopit její zákonitosti a získat už v dětském věku znalosti, které budou moct uplatnit v dalším vzdělávání a životě.

A cítím zde velkou šanci hlavně pro prarodiče. Už jsem se v některém článku v minulém ročníku Informatoria zmiňovala, že jsem předloni na jaře, když vypukla první koronakrize, měla dvě vnoučata po uzavření škol více než dva měsíce na venkově. Hodně času jsme trávili společně na zahradě, kterou vnučka začala využívat jako přírodní tělocvičnu, a vnuk mi rád pomáhal s jarními pracemi, čistil záhony po zimě a podle svých vlastních slov si „povídal s malinami“, které pak plodily jako divé.

Také jsme chodili na dlouhé procházky kolem řeky Sázavy, lezli jsme po balvanech zvaných „hrnce“, šplhali jsme po jejích březích – děti zlehka jako kamzíci, já prakticky po čtyřech… A vzpomínám si, že jsme byli udiveni, jak hlasitě slyšíme zpívat ptáky. Bylo to proto, že kvůli koronaviru a veškerým omezením nad námi v té době nelétala letadla a po vysokém mostě přes Sázavu téměř nejezdila auta…

Pokud máme alespoň malou zahrádku, máme „pěstování vztahu dětí k přírodě“ velmi usnadněné. Můžeme s nimi chystat už brzy na jaře zeleninové záhonky, můžeme předpěstovávat rostlinky ze semínek, vysévat hrášek, který chutná o moc lépe než ten kupovaný, zasadit po svátku sv. Josefa aspoň pár brambor. Nebo ukážeme dětem, jak se vyplatí jarní péče o jahodové keříky, které v červnu přinesou sladkou úrodu.

A pokud nemáme ani zahrádku jako dlaň, nevadí. Vždyť je příroda všude kolem nás. A seznamování s ní a jejími krásami a zákonitostmi je radostí nejen pro děti, ale i pro nás dospělé. Příležitosti jsou doslova všude. Jdete s dětmi ze školky na pražském sídlišti? Co na tom záleží, že nejste v lese nebo na louce, vždyť i na sídlišti je kolem nás spousta krásy. „Podívejte se, děti, jak se na kůře tohoto starého stromu na sluníčku usadily ,chuchvalce‘ ploštic. Vyhřívají se na sluníčku a taky těší se na jaro.“ „A podívej, Johanko, tohle je hlemýžď, ty mu říkáš česneček (šneček), znáš ho z té hezké knížky, co máš doma. Koukni, jak vystrkuje růžky a teď je zase zatahuje, asi se nás trochu bojí. Pojď, vrátíme ho opatrně do trávy a doma si ho nakreslíme, to už dovedeš.“

Příroda nám nabízí nepřeberně možností jak na venkově, tak ve městě. Všude najdeme její projevy, její stopy. Vzpomínám si, jak jednu z mých vnuček udivilo a nadchlo, že pampeliška roste a kvete ve škvíře v kamenných schodech, a vyprávěly jsme si pak spolu, jak semínko s padáčkem letělo a letělo, až zaletělo právě do té škvíry, kde bylo jen malinko hlíny, a ta statečná rostlinka se v ní přesto uchytila, vyrostla a rozkvetla do krásy…

Abychom ale mohli děti vést ke vztahu k přírodě, k lásce a úctě k ní, musíme ji mít sami v sobě a musíme je to učit velenázorným způsobem – vlastním příkladem…

Názory k článku (1 názorů)
Reprezentativní výzkum Vladimír Bendák bez dětí 15.5.2022 17:6




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.