Dvě děti v nemocnici

V jeden den byly v nemocnici obě dcery (starší tří a půl letá a mladší desetiměsíční), každá s jinou diagnózou, každá na jiném oddělení a máma byla jen jedna. Ozvěny pobytu v nemocnici nás pronásledují dodnes. Následující řádky jsou popisem toho, co jsme v několika týdnech prožili. Třeba právě vy hledáte podporu v podobné situaci. Věřte, zvládnout se to dá.

Starší dcera byla často nemocná od malička. Počet předepsaných antibiotik za tři roky překročil číslovku 15. V květnu byla několik měsíců po léčbě autovakcínou, dlouhodobě brala léky na podporu imunity. Přesto bojovala dva týdny s úporným kašlem. Po prokašlané (rozumějte zcela probdělé) noci jsme opět navštívili lékařku a dcera tentokrát opět dostala antibiotika. Po osmi dnech s antibiotiky jsme dceři naměřili horečku přes 39 stupňů celsia. To je pro nás obvyklá situace, protože právě horečkami dcera celé dětství opakovaně trpí. Vzhledem k užívaným širokospektrým antibiotikům ale byla horečka překvapením. Lékařka udělala dceři CRP a s výsledným číslem 110 nás poslala do nemocnice Na Bulovce. Prostředí je to pro nás důvěrě známé, dcera tam již dvakrát ležela. V nemocnici dceru vyšetřili (v krku čisto, kde nic tu nic), nechali jsme tam vzorek moči, lékař konstatoval, že to bude možná zánět močového měchýře (přestože si dcera na nic nestěžovala) a poslali nás domů s tím, že máme druhý den přijít na kontrolu. To jsem ještě doufala, že vše zvládneme doma.

Druhý den jsme přijeli na kontrolu, výsledky z vyšetření moče byly v pořádku. Lékaři se rozhodli dceři vysadit antibiotika, aby se neznámá nemoc rozjela. Tak nás ale nemohli poslat domů, protože nevěděli, jak se organismus naší prvorozené zachová. V tuto chvíli jsem se skládala poprvé. Neuměla jsem si představit, že doma nechám desetiměsíční dítě, které jsem stále kojila. Nu stalo se, protože to jinak udělat prostě nešlo. Na oddělení byli (jako při našich dvou předcházejících pobytech) všichni lékaři i setřičky vstřícní a příjemní a já jsem mohla odbíhat kojit mimino, které mi manžel dvakrát denně vozil, kdykoliv jsem potřebovala. V noci dcerka musela přejít na umělou výživu. Můj obrovský dík patří mé kamarádce psycholožce a laktační poradkyni I.J., které jsem několikrát denně volala nejen kvůli tomu, jak udržet kojení, ale i proto, aby mne podržela psychicky. Během jednoho dne bez antibiotik se dceři rozjela taková angína (CRP 219), že musela dostávat antibiotika nitrožilně a náš pobyt byl odhadnut nejméně na nadcházejících pět dní. Nicméně kojení fungovalo, po deseti měsících jsem mohla spát celou noc:) a našla jsem si pozitivum i v tom, že jsem se mohla celý den věnovat starší dceři. To za normálních okolností soužití s dalším dítětem v rodině nedovoluje.

Starší dceři bylo lépe, ale manžel mi říkal, že mimčo má průjem. Přičítali jsme to konzumaci umělého mléka. Konzultovala jsem to s další svou kamarádkou pediatričkou H.S., které chci touto cestou také poděkovat. Během následujících dnů mi svými radami a podporou moc pomohla. Během páté noci v nemocnici mne přišla ve dvě ráno vzbudit sestřička s tím, že jim na sesternu volal můj manžel, který se mi nemůže dovolat na mobil. Zavolala jsem domů a dozvěděla jsem se, že naše miminko zvrací všechno mléko, které do něj manžel dostal. Po poradě s lékařkou na oddělení (nepamatuji se, jak se jmenuje, ale je to velmi milá Slovenka, která se nám během dalších pár hodin věnovala) manžel mimino přivezl. Na pohotovosti řekli, že to je infekce zažívacího traktu. Malou jsem se pokusila nakojit, ale všechno mléko šlo obloukem ven. Původně chtěli dcerku také hospitalizovat, ale s tatínkem to na infekčním nejde (nemají nadstandart a s jinou maminkou na pokoji být podle protokolu nemůže), a já jsem s tou starší ležela na jiném oddělení a samotnou jsem ji tam nechat nechtěla (otec tam může být přes den ale ne v noci; to lze pouze na nadstandartu). Manžel dostal od lékařky instrukce na rýžový vývar, mrkvový vývar a podobně, mimino dostalo čípek proti zvracení a k ránu odjeli domů. Já jsem se začala skládat podruhé.

Ráno manžel volal, že mimino zvracelo celou noc (milá kamarádko Dano, děkuji za to, že jsi s naší maličkou tu příšernou noc probděla). Bříško prázdné, dcera zvracela jen žluč. Když se do ní můj muž pokusil dostat jakékoliv tekutiny, maličká to okamžitě vyhodila ven. Přijel s ní tedy na pohotovost znovu a tentokrát oba putovali na příjem na infekční oddělení. Já jsem tedy ležela se starší dcerou na jednom oddělení a manžel byl s miminem na jinéms tím, že v noci tam být nemůže. Smích mne přešel už dávno a tuto chvíli považuji asi za nejkritičtější, která během našeho pobytu na Bulovce nastala. Snažila jsem se přesvědčit doktory, aby starší dceru propustili domů s antibiotiky v tabletách. Já bych se tak mohla přesunout na infekční a manžel domů. To prý ale lze až po odběru krve. Já tomu rozumím, ale vysvětlujte to žilkám tříletého dítěte. Odběry se nezdařily (což se dceři stává často). Nicméně díky chápavému přístupu všech vzali dceři krev z prstu na vyšetření CRP. Výsledek byl dobrý, takže večer šla dcera domů a já jsem s miminem zůstala v nemocnici.

Nastává druhá část mého vyprávění. I na infekčním oddělení jsme, stejně jako na pediatrii se starší dcerou, měly štěstí na spolupacienty, lékaře i ostatní zdravotnický personál. Psychicky byla ale tahle část pobytu pro mne mnohem více vyčerpávající než ta předchozí. Pohled na nemocí zachvácené tělo konfekční velikosti 122 (starší dcera) je pro nás rodiče smutný. Pohled na bezbranné, vyčerpané, pohublé miminko oblečené v body velikosti 68, které se vysílením ani nezvedne na kolena, je zdrcující. U dcery vyšetření potvrdilo rotavirovou infekci, kterou s velkou pravděpodobností chytila přímo v nemocnici, když mi ji manžel vozil na kojení. Ne vždy totiž bylo možné kojit ji mimo budovu. Ve výtahu nebo na chodbě nemocnice ji manžel pravděpodobně nesl pár minut po někom, kdo rotavirus měl (dětská pohotovost má stejný výtah a je na stejném patře jako dětské lůžkové oddělení). Nakažlivost této infekce je ohromná. Obvykle přejde celými rodinami. Tři dny dcera odmítala tekutiny i pevnou stravu. S I.J. jsem tentokrát řešila, jak udržet kojení v případě, že dítě přechodně pít vůbec nechce. Po třech dnech bylo miminko napojeno na infuzi, protože dehydratace pokročila. Zde bych měla jedinou výtku k lékařům (i když se snažím chápat, že jedna doktorka na několik oddělení nemůže být na několika místech najednou, to je chyba systému). I mně už bylo jasné, že už budou muset dcerce dát infuzi, protože v polovině třetího dne nevypila ani pětinu nutného denního příjmu tekutin. Nicméně lékařka o tom rozhodla až v půl desáté večer, takže vzbudili mimino, na pokoji mu zaváděli kanylu, čímž vzbudili i druhé dítě na pokoji (mimino se totiž snažilo bránit a křičelo). Dceru infuzemi zavodňovali tři dny a její stav se rychle lepšil. Šestý den jsme byly propuštěny domů.

Jestli jste dočetli až sem, možná jste si chtěli vydechnout, že už je to za námi. No s tím ještě počkejte. Ale k závěru už se blížím:) Rotavirus je infekční až pět dní. Doma jsme čekali, zda jsem si ho z nemocnice nepřinesla já nebo z návštěv manžel. Trochu nás překvapilo, že tři dny po našem návratu začala ve třicetiminutových intervalech zvracet starší dcera. Po deseti prozvracených hodinách jsme se opět rozjeli na Bulovku. Byla nám opět doporučena hospitalizace. My jsme se ale po dohodě s lékařkou rozhodli ještě odjet domů a počkat, zda dceři zabere čípek proti zvracení. Neuměla jsem si představit, že znovu zůstanu s dcerou v nemocnici. Tentokrát se zadařilo. Dcera v noci přestala zvracet a během několika dnů jí bylo dobře. Žili jsme ve strachu, kdo z nás od dcery rotavirus chytí. Karta se ale asi obrátila, protože už nikdo z nás neonemocněl. Ani mimino infekci znovu nedostalo.

A pokračování? Já jsem si po příchodu z nemocnice zablokovala záda, takže několik dní musel mimino z postýlky i ze země zvedat můj manžel. Já jsem toho nebyla schopná. Když pominuly bolesti zad, objevil se mi ekzém na obličeji, který se i přes léčbu dosud cyklicky vrací. A před dvěma týdny jsem dobrala tři dávky antibiotik na zánět vedlejších nosních dutin. Není vyloučeno, že ekzém a zánět dutin mají společného původce, kterého jsem si přinesla z infekčního oddělní v nemocnici. Stres, vyčerpání a infekce kolem prostě zaútočily společnými silami. Hospitalizace starší dcery byla přínosná i v tom, že se konečně objevila možná diagnóza jejích horečnatých stavů: cyklická horečka. Pokud je to právě tahle potvora, je to vlastně dobré. Časem totiž ataky samy odezní. Uvidíme, čekají nás imunologické konzultace.

Pokud vám náš příběh připomíná nějaký katastrofický scénář, anebo si myslíte, že tohle se stát nemůže, pak vězte, že je to pravda. Prošli jsme si tím a dozvuky cítíme ještě dnes po čtyřech měsících. Děkuji touto cestou všem, kteří nás v těch neveselých časech podrželi. Kojení jsme udrželi a holky jsou nyní bez potíží. Neklesejte na mysli, pokud se něco podobného děje i vám. Věřte, že bude líp.