Jsem statečná, ale moc mě to bolí…

Skoro každou nemoc doprovází menší či větší bolesti. Některé trvají jen krátkou dobu nebo se objeví jen občas, některá onemocnění ale doprovázejí bolesti trvalé, tedy chronické.

Když si naše malá dcerka odře koleno nebo ji rozbolí zoubek a zoufale naříká, jedná se naštěstí o bolest akutní, která rychle pomine. Krvavé kolínko jí ošetříme a „pofoukáme“ a za chvíli už bude zase spokojeně běhat, s ošetřením zoubku si poradí paní zubařka.

Příkladem akutní bolesti je také třeba bolest při zánětu slepého střeva nebo ucha. I když je to bolest silná, po nutném zákroku rychle pomine a už se většinou nevrátí.

Dítěti dělá problém pochopit příčiny a vznik silné akutní bolesti. Zažívá velmi nepříjemné, bolestivé pocity a samozřejmě je vyděšené, má strach. Akutní bolest je často vyřadí z běžných aktivit – nemůže do školky či do školy, na kroužky, za kamarády. Ale na druhé straně akutní bolest třeba i velké intenzity, která netrvá dlouho, protože na základě léčby ustoupí a zmizí, přináší dítěti zkušenost, že bolest je možné pomocí dospělých – rodičů, lékařů, sestřiček – zvládnout, a při další akutní bolesti již není tak vyděšené.

Větším problémem je bolest chronická. Ta trápí děti s některými onkologickými onemocněními nebo třeba s popáleninami. Příčiny chronických bolestí děti chápou daleko hůře – vždyť nevidí odřeninu na kolínku, když je koleno bolí při onkologickém onemocnění. Navíc i zděšeným rodičům se v takových případech hůře vysvětluje…

Skoro každé dítě, i když je zdravé, někdy akutní bolest zažilo, jistě s tím mají dost zkušeností i učitelky v mateřských školách. Každé si někdy rozbilo koleno, zažilo odběr krve, bolestivé ošetření zoubku, ošetření menší popáleniny nebo říznutí.

Když dítě pláče už předem před odběrovou laboratoří, bojí se bolesti při odběru a pojí se s tím často strach z „bílého pláště“. Děti, které častěji stůňou a zažívají injekce a odběry, často pláčou při pouhém pohledu na zdravotníka v bílém. Malé děti totiž nechápou, že jim lékař chce bolestivým zákrokem pomoct a ulevit, a netuší, proč jim způsobuje ještě větší bolest. Některé si dokonce myslí, že je „pan doktor zlý“, a setkala jsem se i s tím, že si šestileté dítě myslelo, že mu dává injekci, protože se domluvil s maminkou, kterou ono včera neposlouchalo… Velmi smutné, že?

Představy o bolesti

• Představy o bolesti se u dítěte vyvíjejí s věkem. Zhruba do 6 let není dítě schopno pochopit, proč bolesti má. Od nepochopení se ale myšlení o bolesti postupně posunuje směrem k příčině bolesti (upadl jsem a rozbil jsem si koleno, je krvavé, proto mě bolí).
• Teprve okolo 6 let je dítě schopné popisovat situace, za kterých k bolesti dochází. Když se někdo u ohníčku spálí, tak to bolí, stejně jako když se uhodí při pádu na kámen.
• Kolem 9 let dokáže už dítě popsat bolestivé situace skrze ty, které může vidět nebo prožít (zadřel jsem si třísku, teče z toho krev, proto mě to bolí).
• Okolo 11 let užívá při popisu bolestivých situací více abstraktních pojmů (bolelo to i proto, že jsem se hrozně bál).
• Teprve kolem 12 let a později je schopné popsat jako příčinu bolesti změnu ve struktuře a funkci orgánů (bolí mě ruka, protože se sedřely nervy; bolí mě žaludek, protože vchod do něj mám porouchaný).

Každé dítě je samozřejmě odlišné i ve svých představách o bolesti. Velký význam má poučení rodičů, ale také učitelů, vychovatelů i zdravotníků.

Můžeme dítě na bolest připravit?

Dítě předškolního věku není schopné pochopit, že bolest účinnou – někdy i bolestivou – léčbou zmizí. Chce být utěšeno, objato, ujištěno, že bude vše dobré a že bolest zmizí.

Je důležité, abychom jako rodiče vždy před jakýmkoli zákrokem promluvili s lékařem, zeptali se, jak bude potřebný zákrok probíhat, zda při něm budou moci s dítětem být. Potřebujeme vědět, co se bude dít, abychom mohli promluvit s dítětem a vše mu předem vysvětlit. Je dobře mu povědět, proč zákrok musí podstoupit, jak bude probíhat, že třeba zrcátko pana doktora na hrudníčku hodně studí, ale nebolí.

A pokud bude nutný zákrok bolestivý, nikdy dítěti neříkejme, že to „nebude bolet“. Dítě spíš unese pravdivou informaci, že injekce nebo odběr krve píchne a bude chvilku bolet, ale že to rychle přejde, než tvrzení, že „ta malá injekce přece vůbec nebolí“ – protože bolí a dítě by už nám příště nevěřilo.

Podle věku dítěte můžeme také sehrát třeba loutkové nebo maňáskové divadlo o návštěvě lékaře nebo pobytu v nemocnici – je to užitečný námět právě pro mateřské školy, a napadlo mě, že dítě, které bylo třeba v nemocnici nebo déle nemocné, může po návratu do školky zahrát takové divadlo ostatním dětem samo.

Zdravotníci by měli dítě poučit, že budou potřebovat jeho pomoc – samozřejmě podle charakteru plánovaného zákroku. Tím se dítě z pozice „dítě chudáček – trpitel“ změní na pozici „dítě pomocník“. Sestřička mu může třeba vysvětlit, že má dýchat nebo nedýchat apod.

Způsob, jakým je dítě na zákrok připravováno nejen rodinou, ale v ideálním případě i zdravotníky, je velmi důležitý. Teprve starší děti chápou nutnost bolestivého zákroku, ale strach přesto většinou zcela nezmizí. Pořád vnímají bolest jako nespravedlnost, příkoří. Bolest ve vysoké intenzitě naštěstí nebývá dlouhá, ale strach z ní – pokud ji dítě již jednou zažilo – zůstává. Často se dítě pak snaží za každou cenu se další bolesti vyhnout, někdy se snaží i tajit onemocnění, jen aby zase nedošlo k bolestivé léčbě. Pak ovšem hrozí, že se kvůli strachu z bolesti nikomu nesvěří.

Může mít bolest i výhody?

Bolest doprovázejí vždy nepříjemné pocity – strach, úzkost a další traumatické zážitky. Když si ale předškoláček nebo malý školák vyzkouší, že kvůli bolesti bříška nebo hlavičky může zůstat den dva doma s maminkou, může ho bříško nebo hlava začít bolet častěji – když má třeba problém s kamarády nebo se bojí diktátu. Nebo když si vyzkouší, že když ho něco bolí, tak nemusí doma vynášet odpadkový koš, maminka je jaksi vlídnější, starší brácha, který se rád pere, je klidnější a ohleduplný, babička malému marodovi nosí drobné dárky. Také paní učitelka je po jeho návratu do školy ohleduplnější a méně „přísná“. Bystré dítě prostě brzy pochopí, že bolestí může své okolí manipulovat.

Každé dítě je samozřejmě jiné. Dvě děti se stejně natlučeným kolenem se nebudou chovat stejně – jedno vyskočí a poběží dál, druhé se rozpláče a bude hledat máminu náruč.

Všechny bolestivé zkušenosti, které během dětství nasbíráme, si společně s emocemi děti nesou do dalšího života a tyto zkušenosti jim buď pomáhají, nebo naopak zabraňují vyrovnat se pozitivně s bolestí v dospělosti. Pokud je v dětství zbavíme co nejvíc strachu z bolesti, ať už vyprávěním vhodných pohádek, sehráním loutkového či maňáskového představení o tom, jak kočička a pejsek museli k panu doktorovi a jak to tam probíhalo, nebo jim na panence ukážeme, co se bude v nemocnici dít, věřte nevěřte, bude se jim v dalším životě vést lépe…