tisk-hlavicka

Pětileté dítě s cukrovkou

V současné době žije v České republice asi 800 000 diabetiků.

Z tohoto celkového počtu tvoří 7 % diabetiků 1. typu, což je (na rozdíl od „většinového“ diabetu 2. typu) autoimunitní onemocnění, kde se uplatňují faktory genetické i faktory vnějšího prostředí. Znamená to, že vlastní imunitní systém omylem zničí beta buňky slinivky břišní, které produkují inzulin…

Jaké jsou zkušenosti mladých rodičů malého dítěte s touto zatím nevyléčitelnou chorobou? Před třemi lety byla diagnostikována tehdy pětiletému chlapci – předškoláčkovi, jehož rodiče byli ochotni se o svůj příběh podělit.

Na pětileté prohlídce v květnu nic nenasvědčovalo, že by měl být nějaký problém. Pak se ale na přelomu listopadu a prosince syn začal v noci pomočovat,“ začíná vyprávět jeho maminka. A pokračuje: „K těmto nehodám docházelo jenom v noci, nikdy během dne, třeba ve školce. Syn byl vždycky hubenější dítě, má k tomu genetické předpoklady, ale jedl dobře, dokonce teď měl zvýšenou chuť k jídlu. Konzultovali jsme situaci s dětskou lékařkou, byl nasazen brusinkový preparát a dohodli jsme se, že situaci budeme řešit po Vánocích s tím, že se do té doby možná problém sám upraví a odezní.

V druhé polovině prosince však věci dostaly rychlý spád. Syn během snad tří dnů vyhubl „na kost“ a vypadal velmi nezdravě, i když přetrvávala zvýšená chuť k jídlu. Najednou začal také mnohem víc pít a močit. Napadlo nás, zda se nemůže jednat o „dětskou cukrovku“, a okamžitě jsme navštívili dětskou lékařku se vzorkem ranní moči. Testovací proužek zaznamenal cukr. Paní doktorka nás sice chlácholila, že to ještě nemusí nic znamenat, ale hned vypsala žádanku na odběr krve a druhý den jsme si měli zavolat. Ráno ale volala sama, že syn má velice vysokou glykemii a je nutná hospitalizace.“

Diabetes 1. typu vyžaduje vždy inzulin

Za tři hodiny od jejího telefonátu už jsme byli se synem v nemocnici. Vzpomínám si, že jsem si připadala, jako když sleduji nějaký film – vždyť jsem přišla do nemocnice s dítětem, kterému do té doby nic zásadního nebylo, a teď mi lékař sdělil, že je situace vážná, ale že dítě ‚zachrání‘“… vzpomíná maminka.

Rodiče byli ještě ujištěni, jaké je štěstí, že byl na začátku 20. století objeven inzulin, a pak už šlo vše jako na drátkách – chlapci byla napíchnuta kanyla, podána kapačka a druhý den dítě již nevypadalo tak žalostně jako pár hodin předtím…

A maminka popisuje dále své pocity: „I když jsem stále ještě úplně ‚nevěřila‘, že syn má cukrovku skutečně napořád, měla jsem zároveň paradoxně dobrý pocit – že lékaři vědí, co mu je, a že je to řešitelné. Učila jsem se aplikovat inzulin pomocí injekčních stříkaček – musí to být, museli jsme zvládnout i tuto techniku. Jakmile jsme to po pár dnech dokázali, přišla na řadu inzulinová pera a aplikace s nimi je jednoduchá. Pak jsme se učili „normálně jíst“, což znamená u takto nemocného dítěte učit se vážit v podstatě všechno, co mu dáte na talíř, kuchyňskou váhu máte v ruce několikrát za den. Diabetický režim je v tomto případě tvrdý, výjimky neexistují, vše musí být přesně, v určitý čas a několikrát denně! Zprvu to působí šíleně – nedokázala jsem si představit ani běžný rodinný výlet, natož návštěvu restaurace někdy v budoucnu. Ale je to vše věc zvyku a disciplíny, po čase automaticky zvládnete vše, co se diabetu týká.

Především jsme ale museli předškoláčkovi vysvětlit a hlavně vždy dodržovat, že od teď si nemůže vzít jen tak ani rohlík či jablko, natož lízátko nebo třeba kopeček zmrzliny, pokud nemá zrovna hypoglykemii. Pětileté dítě najednou muselo být mnohem zodpovědnější než o několik let starší děti.

Maminka také zdůrazňuje, že nemá smysl hledat příčinu, proč zrovna vaše dítě má cukrovku, ani se hroutit – zběsilá rychlost událostí to ani nedovolí! „Fungujete, protože mezičas neexistuje, dítěti je nutné srovnat glykemie, důležité je být tu pro ně jako rodiče a co nejrychleji se přizpůsobit nové situaci, která ovlivní rodinný život i sourozence nemocného dítěte, který – i když si myslíte, že ne – bude zpočátku na druhé koleji, a vše se bude točit kolem diabetického režimu a častých kontrol,“ říká.

A dodává: „Podle nás je klíčové přistupovat k dítěti s diabetem ‚normálně‘. Samozřejmě, musí se dodržovat režim, něco dítě zkrátka nemůže, je ale i hodně toho, co může. Osvědčilo se nám hledat spíše výhody než nevýhody. Jsme rádi, že syn může jíst v podstatě cokoli, ale vše musí být přesně odvážené a v přesných časových intervalech, ne když chce a má chuť jen tak něco zakousnout. Cukrovku je třeba přijmout jako součást rodinného života a zdá se nám, že díky tomuto synovu onemocnění je kvalita našeho života jaksi na ‚vyšším stupni‘ – utřídili jsme si priority, nebyl a není čas zabývat se malichernostmi. Také se protřídilo naše okolí – zůstali nám opravdoví přátelé a přibyli i noví.

Co na to mateřská škola

Náš syn chodil do školky vždycky rád. Když mu byl diagnostikován diabetes 1. typu, bylo nutné seznámit vedení mateřské školy, učitelky a hospodářku s kuchařkami s novou situací, která vyžadovala určitá opatření. Jako zcela nepřekonatelný problém se na počátku překvapivě jevil postoj právě pracovníků kuchyně a paní hospodářky. Jejich reakce na sdělení o synově chorobě nebyla adekvátní ani empatická… Pracovnice kuchyně se nesnažily hledat řešení, rovnou se vyjádřily, že dietní jídla v žádném případě vařit nebudou, nechtěly si nechat nic vysvětlit.

Měli jsme ale štěstí na ředitelku i zástupkyni a na výborné učitelky, které okamžitě řekly, že ony s tím, aby se dítě s touto chorobou ve školce adaptovalo, nemají nejmenší problém. I když se vyskytly i takové, které nechápaly, proč se jejich kolegyně ze synovy třídy chtějí na jeho adaptaci ve školce podílet…

Vždy je to o lidech a děkujeme osvícené paní ředitelce a paní zástupkyni, které sice žádné předchozí zkušenosti s dítětem s diabetem neměly, ale neváhaly a připadalo jim důležité, aby dítě půl roku před nástupem do první třídy mohlo pokračovat ve ‚své‘ školce. Bylo jim jasné, že být odtržený od kamarádů a muset si zvykat v jiné školce by synovi situaci nijak neulehčilo.

Komplikované bylo však i nadále chování personálu kuchyně, např. odvažovat jídlo – svačiny, přílohu – a také vařit čaj musely denně paní učitelky. Ukázalo se totiž, že odlít čaj zvlášť, než se osladí, aby byl vhodný pro diabetické dítě, z nějakého důvodu nebylo pro kuchařky možné… Měly zřejmě neobjektivní a značně zveličený strach, co kdyby se dítěti přitížilo – a v důsledku toho se naprosto distancovaly,“ vypráví maminka.

Existuje samozřejmě také možnost, že by diabetické dítě ve školce neobědvalo, ale podle zúčastněného psychologa, kterého rodiče vyhledali, představuje společné jídlo pro dítě důležitou sociální vazbu, takže tuto možnost nedoporučil.

Nejdůležitější byl nesporně fakt, že za adaptací syna stála plně ředitelka mateřské školy a učitelky v tom neviděly žádný problém. Samozřejmě, kdyby cokoli nefungovalo, komunikovali bychom dál, hledali bychom společně řešení. Jako rodiče jsme jim byli neustále k dispozici a intenzivní komunikace mezi všemi zúčastněnými stranami byla samozřejmostí. Podařila se na výbornou!“ říká maminka.

Co je diabetes mellitus 1. typu

Diabetes mellitus 1. typu se může projevit v jakémkoliv věku a VŽDY vyžaduje léčbu inzulinem. Jde o autoimunitní onemocnění, kde se uplatňují faktory genetické i faktory vnějšího prostředí. Znamená to, že vlastní imunitní systém omylem zničí beta buňky slinivky břišní, které produkují inzulin…

„Zdravá slinivka břišní má kolem 1 000 000 Langerhansových ostrůvků, i když tento počet je již od narození značně variabilní. Ostrůvky jsou velké asi 50–400 µm a obsahují kolem 2–3000 buněk. Asi dvě třetiny z nich představují beta buňky. Při zničení 75–85 % beta buněk se objevují zvýšené hodnoty glykemií z nedostatku tělu vlastního inzulinu.

Genetická predispozice sama o sobě diabetes nevyvolá, to se stane až po setkání s faktorem (např. virová onemocnění), který spustí autoimunitní proces vedoucí ke zničení beta buněk. Průkaz přítomnosti autoimunitního procesu lze prokázat stanovením některých autoprotilátek.

Pokud není diabetes 1. typu dlouhodobě dobře kompenzován, vede k vývoji závažných pozdních komplikací, které jsou podobné komplikacím při diabetu 2. typu. I pacient s diabetem 1. typu může mít komplikace v oblasti cév včetně cév srdce a může se dočkat amputace končetiny. Znát své cílové hodnoty kompenzace a mít maximální snahu o jejich dosažení jsou nejlepší prevencí. Mezi nejmodernější terapie patří léčba inzulinovou pumpou ve spojení s kontinuálním monitorováním cukru v krvi pomocí senzorů,“ uvádí na www.cukrovka.cz prof. MUDr. František Saudek, DrSc.

Problémy se školou nečekali…

Z mateřské na základní školu odcházel chlapec s tím, že se všechno zvládlo, a učitelky v MŠ prý dokonce prohlásily, že se rády obohatily o novou zkušenost, do diabetického režimu se zapracovaly rychle a chlapec fungoval v mateřské škole úplně stejně jako ostatní děti. Podle rodičů ho učitelky maximálně podpořily, nápomocná byla určitě i dobrá atmosféra ve třídě a jistota, se kterou k němu přistupovaly – vnímal od nich, že je vítaný, podařilo se jim vzájemně navázat velmi pěkný vztah.

Zvažovali jsme sice možnost odkladu školní docházky ze zdravotních důvodů, ale protože se podařilo u syna nastolit v mateřské škole běžný režim a vše jsme probrali s lékaři i s psychologem, mohl syn nastoupit nakonec do školy se svými vrstevníky, což jsme považovali za důležité, a přecházel tam plně adaptovaný. Bylo to spokojené, veselé dítě, na svůj věk velmi zodpovědné, dodržující, co je třeba, spolupracující s dospělými, které se těšilo do první třídy a obdivuhodně zvládlo přijmout nový režim za svůj,“ vypráví dále maminka.

A dodává, že se školní jídelnou nebyla tentokrát sebemenší komplikace, rodiče předem vyjednali veškeré nutné záležitosti a vedoucí školní jídelny i kuchařky byly vždy ochotné a milé, dalo se na všem průběžně domluvit. Pro rodiče to byla diametrálně odlišná zkušenost oproti jednání pracovníků kuchyně v mateřské škole. Je patrné, jak moc záleží na konkrétní skupině lidí, a kvůli tomu, jak se zachovají, mohou nastat naprosto odlišné důsledky jejich chování, v některých případech – jak se později ukázalo – pro dítě téměř „fatální“.

Překvapilo nás, že vedení základní školy, kam měl syn nastoupit, odmítlo edukaci učitelkou mateřské školy, případně lékařem, který by hlavně třídní učitelku podrobněji seznámil s potřebami malého diabetika. Také jsme se divili, že na prezentaci diabetického režimu stačil jeden rodič. Chtěli jsme se zúčastnit oba, protože od začátku, kdy byla choroba synovi zjištěna, nám vždy přišlo důležité se zásadních okamžiků, změn a konzultací zúčastnit jako rodiče oba dva. Zarazilo nás, když jsme se dozvěděli, že stačí jeden, ale vyhověli jsme. Zpětně to považujeme za chybné rozhodnutí.

Podpora třídní učitelky i všech dalších osob, které přicházely se synem do kontaktu, byla z naší strany myslím maximální, stejně jako tomu bylo ve školce. Zpětnou vazbu, jak vše probíhá, měla také diabetoložka.

Bohužel po osmi měsících strávených v první třídě, kdy byl syn častěji nemocný, tedy více doma než ve škole, bylo plíživě a přes snahu dojít ke smysluplnému řešení a zvládnutí adaptace patrné, že se to úplně nedaří. Naprosto selhala kooperace s třídní učitelkou týkající se synova diabetického režimu.

Aplikaci inzulinu před obědem jsme vždycky zajišťovali my, rodiče. Třídní učitelka se však odmítla potřebami syna jakkoli zatěžovat, vše nechala na asistentce pedagoga. Bylo jí zatěžko zpomalit výuku, počkat, než si syn změří glykemii, stejně tak na výletech a školních akcích byl problém na něj chvíli počkat. V kombinaci s rychlejším tempem výuky, množstvím domácích úkolů a nedodělané práce, kterou musel vždy do posledního písmenka dopracovávat doma, na něj byl vyvíjen naprosto nepřiměřený tlak, což se odrazilo jak na jeho psychické stránce, tak na výkyvech glykemických hodnot, a kompenzace diabetu tak byla v podstatě nulová. Syn na tom byl po zdravotní i psychické stránce zle, glykemie kvůli zvýšenému stresu připomínaly horskou dráhu a nechuť ke škole se zvyšovala přímo úměrně.

Paní asistentka ve třídě se sice velmi snažila, ovšem není možné, aby třídní učitelka byla mimo dění a vše šlo mimo ni. Zprvu nám její obavy i jakýsi odstup přišly pochopitelné, začátek bývá složitější, ale postupně se situace stala neúnosnou a nabyla až obludných rozměrů. Počet denních měření rapidně stoupl, syn se při vyučování více měřil glukometrem, než učil. Demotivace a odpor ke škole byly u takto malého dítěte až neskutečné! Ve škole ho bavil jen tělocvik a školní družina, kde se pan vychovatel velice snažil mu pomáhat, a i když na začátku vyjádřil určité obavy, zvládl vše bravurně.

Když jsme se snažili promluvit s vedením, dozvěděli jsme se, že očerňujeme pedagožku. Přínosná diskuse s hledáním dalších možností to nebyla.

Nakonec jsme už dále nečekali a změnili jsme školu. Vyrovnat se s mnoha změnami, znovu se začleňovat do kolektivu, nalézt ztracenou sebedůvěru by bylo těžké pro dospělého, natož pro dítě. Zároveň se syn připravoval na přezkušování a doplňoval si látku, aby dohnal více než dvouměsíční absenci způsobenou neúnosnou situací v bývalé škole a mohl vůbec ukončit první třídu. Nejprve bylo nutné napravit zdravotní stránku a srovnat glykemie, aby se dalo postupovat vůbec nějakým způsobem dál…

V současné době je syn již třeťák. Má chápající učitelku, která plně kooperuje jak s dalšími osobami, které jsou s ním ve škole v kontaktu, tak s námi, rodiči, i lékařkou, vedení školy se průběžně samo zajímá, jak celý proces adaptace postupuje. Do školy chodí rád, vrátila se mu motivace, glykemie se srovnaly. Klid a pohoda spolu s vlídností a snahou, které z těchto lidí vyzařují, vytvářejí prostředí, kde se syn cítí dobře. Je to o přístupu a snaze nalézt řešení a především o klidné atmosféře a nepřetěžování dítěte. Kdo viděl, v jakém byl syn stavu na konci první třídy – smutné, vyděšené dítě –, a vidí, jak je na tom dnes, zaznamenal, jak rozkvetl a naučil se znovu smát. Kolektiv dětí ve třídě, kde nyní je, ho přijal díky empatickému přístupu třídní učitelky velice mile, je jeho součástí, a když jdou děti na výlet, neexistuje, aby se nepočkalo a aby kvůli měření glykemie musel spolužáky dobíhat.

Toto je náš osobní příběh, stále se učíme, aktuálně přizpůsobujeme životu s diabetem a vážíme si každého setkání s lidmi, kteří usnadňují malému klukovi, ale také nám, jeho rodičům, cestu, která někdy není jednoduchá. Patří jim náš dík!“ uzavírá své vyprávění chlapcova maminka.

Pozor na prediabetes!

Diabetes 2. typu, o kterém dnes někteří lékaři hovoří jako o epidemii 21. století, neboť počet diabetiků 2. typu stále narůstá, můžeme – na rozdíl od diabetu 1. typu – ovlivnit svým životním stylem.

Pozitivní je, že nám tělo samo poskytuje varovné signály. Ve fázi prediabetu tedy je – pokud pochopíme, co nám tělo sděluje – ještě možné rozvoji diabetu předejít, nebo ho alespoň významně oddálit. Je to taková poslední šance, kterou nám tělo dává. To platí ovšem pouze u diabetu 2. typu, diabetu 1. typu nelze změnou životního stylu předcházet.

Na prediabetes poukáže zvýšený cukr v krvi, který však ještě nedosahuje hodnot diagnostických pro diabetes. Jedná se o zdravotní stav, který nejenže v případě jeho neléčení vede k rozvoji cukrovky, ale zároveň výrazně zvyšuje riziko kardiovaskulárních i onkologických onemocnění.

Prediabetes bývá většinou odhalen při preventivních vyšetřeních u praktického lékaře nebo u internisty či kardiologa v rámci sledování jiného onemocnění, povětšinou ischemické choroby dolních končetin, ischemické choroby srdeční nebo cévní mozkové příhody.

Pokud se prediabetes neřeší, je téměř jisté, že se během několika let přemění v opravdovou cukrovku. Kromě onemocnění cukrovkou hrozí prediabetikům častěji i srdeční infarkty a mozkové příhody, protože zvýšená hladina cukru v krvi poškozuje cévní stěny. Zvyšuje se i riziko nádorů, například trávicího traktu.

Pacienti s prediabetem se často snaží z jídelníčku vyřadit cukry. Vyhýbat se sladkostem a rafinovaným cukrům je samozřejmě správné. Škodlivá je ale zejména nadměrná konzumace druhotně zpracovaného masa, tedy uzenin, salámů, párků, paštik a nekvalitních konzerv, škodí také průmyslově vyráběné marinády, které většinou obsahují velký podíl cukru. Stejně tak je nevhodný dnes velmi populární kebab. Nežádoucí je i pití alkoholu. Svou roli hraje také způsob přípravy jídla – nevhodné je smažení, fritování a grilování.

Při zjištění prediabetu je základem léčby především změna životního stylu. Jelikož pacienti s prediabetem často mívají nadváhu nebo jsou obézní, kromě redukční diety je důležité začít s pravidelnou aerobní fyzickou aktivitou. Optimální je minimálně třicetiminutová aktivita třikrát týdně. Ideálním typem pohybu je rychlá chůze nebo jízda na kole. A pro kuřáky je naprosto zásadní s kouřením přestat.

Změnou životního stylu, zdravou stravou a pohybem je možné se zcela vyhnout rozvoji diabetu 2. typu ve více než 50 % případů.

Názory k článku (4 názorů)
T a velké t Ka 10.2.2020 20:52
*Re: T a velké t Buchli 12.2.2020 16:40
**Re: T a velké t Ka 12.2.2020 16:46
Článek jak před 20 lety Patejl1 15.2.2020 21:29





Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.