Re: Ke článku: Oběti domácího násilí
Ahoj Jano!
Děkuji za reakci na můj "příběh". Chci říct, že není tak úplně pravda, že v žádném případě nepomyšlím na odchod od něj. Na ultrazvuk se těším já, že uvidím své dítě, on se těší ze stejného důvodu. Je mi ze mě nanic, taky mám na sebe vztek, protože jak už jsem psala ve svém prvním příspěvku, když jsem o něčem podobném četla či slyšela dřív, tak jsem zásadně říkala JÁ NIKDY!! Podobný problém měla moje kamarádka, které trvalo asi 3-4 roky, než prohlédla definitivně. Marian napsal, že to je pravděpodobně cholerik, myslím, že to je pravda. Říká mi, že to tak nemyslí, že je hnusný, že to ví. Jsem přesvědčená o tom, že se mu nepodaří mě psychicky zlomit. Ano, jsem zmatená a tápu, každopádně opravdu přemýšlím o odchodu, akorát s ním už o tom nemluvím /vzhledem k tomu, že nejnovější reakce je, že dítě si nechá on a já ať se vrátím k rodičům-bylo to řečeno velmi klidně a vyrovnaně!/.
Díky za účast. M.
Odpovědět