Oběti domácího násilí
Je dobře že se o tomhle problému mluví - jen mě zaujala jedna věc. Podle tohoto článku není domácím násilím jednání v afektu a stavy, kdy k v hádce dojde k fyzickému útoku. Je mi jasné že domácí násilí je opakované, že si oběť připisuje vlastní vinu za útok atd. Jen nechápu co tedy je za stav, kdy mě např. v hádce manžel uhodí. Není to v každé hádce - stane se to tak možná jednou za půlrok, ale stane se to. Mám pocit že za to můžu i já, jsem děsně tvrdohlavá a občas radši snesu ránu, než abych ustoupila...
Ale copak tohle je normální? Myslelo se že pokud se partneři bijí neopakovaně jen občas atd. je to v pořádku?
Vím, že když dojdou argumenty - rána nic nevyřeší, ale co když už vážně nevíte kudy kam?Partner Vás nenechá odejít z místnosti a nechat vše uklidnit. Místo toho vás drží, že se nemůžete hnout a i když ho prosíte nic nezmůžete? Prostě v tu chvíli kousnu, škrábnu nebo kopnu - a je to projev naprostého zoufalství. Nemám už v tu chvíli jak se jinak bránit.
To vlastně vyprovokuje on mě. Kdy se to povede mě? Většinou po dlouhé hádce, která samozřejmě nikam nevede. Křičíme na sebe, nadáváme si - a pak mu to asi ujede. Jednou jsem měla modřinu, jednou prokouslý ret. Ale rány nejsou nejhorší - nejhorší jsou útoky na psychiku. A ty se opakují mnohem častěji. V hádkách řeči typu že jsem stejně magor (byla jsem nemocná a hospitalizovaná na neurologii - ale s hlavou to nemělo nic společného), že když se rozvedeme (o to poslední dobou při hádkách prosím - ani nevím jestli to myslím vážně) tak nedostanu děti, že jsem ošklivá a neví o nikom kdo by se o mě mohl zajímat...
Děsně se stydím a nikomu bych to nepřiznala. A přesto to není domácí násilí? A co to tedy je?
Jinak vztah funguje v podstatě normálně, i když po tom co jsem tu napsala to vypadá divně. Vina je na obou stranách, přiznávám že ani já nejsem bez chyby, ale jak to bude pokračovat? Máme vůbec šanci žít zase jako normální lidi?
Díky že jsem se mohla vypovídat. Pořád to v sobě dusím.
Odpovědět