Re: Ke článku: Oběti domácího násilí

Marian, máte pravdu, že čekám své první dítě. Ovšem u mého partnera tomu tak není, je totiž rozvedený a má syna. Chová se k němu velice hezky, pravidelně na něj přispívá, kupuje mu oblečení, věci do školy /je mu 10 let/. Já opravdu nevím, kde se stala chyba??! On tvrdí, že takhle jak se chová ke mě, se k žádné ženě nikdy nechoval. Že jsem to z něj udělala já. Svoji hnusnou, pokřivenou povahou. Tady bych se asi měla pozastavit nad mojí osobou, pořád mluvíme jenom o něm. Moji rodiče jsou rozvedeni, přesto spolu vycházejí velice dobře. Matka se podruhé vdala, ale bratr je také z prvního manželství. Rodina je velmi semknutá, navzájem se velmi podporujeme, nikdy jsem nepocítila strádání, snad jen psychické, když jsem jako šestiletá zažívala rozvod rodičů, následně asi 3 roky života pouze s matkou a bratrem. Pak, jak jsem zmínila, se matka podruhé vdala, a svému nevlastnímu otci říkám tati. V dospělosti jsem vždy spoléhala sama na sebe a první vážný a dlouhodobý vztah zažívám až nyní. Předtím to bylo žití svobodné holky bez závázků, která si byla schopná našetřit víc peněz, než je v našich "sférách" normální, osamostatnit se, zařídit si garsonku a žít si pohodlně a spokojeně. S rodinou jsem zůstala v úzkém kontaktu a vše bylo fajn. Jsem možná trochu "svá", ale to je svým způsobem asi každý, mám introvertní povahu, takže vlastně tohle vše, co tady zmiňuji o svém partnerovi a o sobě, pramení po pravdě řečeno z toho, že Vás osobně neznám, ani žádné ostatní, co mi píšou super povzbuzující dopisy!! Doma jsem nikdy nemusela nic dělat, o vaření jsem se nějak zvlášť nezajímala, i poté, co jsem začala bydlet sama, jsem jezdila často k rodičům, protože tam se prostě matka o mě dobře postarala... Asi jsem trochu rozmazlená, říká mi to i on, dodnes si denně telefonuji se svojí matkou, možná bych to měla omezit, ale moje kamarádka mi vždy říká, že kdyby měla ona takovou rodinu, co by za to dala... Tak nevím... Jedno vím jistě, že se na rodiče mohu 100% spolehnout, a že mám kam jít, ale to už jsem psala ve svém prvním dopise.
Začala jsem jeho přístupem k dětem. Na dítě se těší, chce mi ubližovat slovně a v tom návalu mu asi nedochází, že hlavně ubližuje dítěti. Jsem moc ráda, že o tom mohu s někým mluvit, dává mi to hodně vnitřní síly a hlavně přesvědčení, že špatná nejsem jenom já. Píšu vždy hrozně sáhodlouze, omlouvám se, ale potřebuji to ze sebe dostat. Díky za přečtení!! M.