Oběti domácího násilí

Klasická otázka viktimologie zní, zda větší rizika viktimizace pramení pro běžného člověka spíše „z ulice“, tedy od cizích pachatelů, nebo od osob blízkých. V tomto článku půjde o nebezpečné životní partnery – jinak často celkem konformní lidi.

Jestliže bychom oběti trestných činů rozdělili podle deliktů, kterými byly viktimizovány (například oběti loupeží, znásilnění, krádeží, podvodů atd.), pak by osoby týrané svým partnerem obsadily horní příčku co do četnosti výskytu. Podle empirických šetření postihuje domácí násilí asi 10 % partnerských vztahů. Některé výzkumné zprávy uvádějí podstatně vyšší výskyt. I to je důvodem, proč se současná viktimologie intenzivně zabývá problematikou obětí domácího násilí. Renomovaná univerzitní pracoviště z Evropy i USA spolupracují na zajímavých výzkumných projektech. Také instituce a organizace s přímým kontaktem s oběťmi vyčleňují domácí násilí jako téma hodné zvláštního zřetele. Co se vlastně míní domácím násilím a proč na sebe fenomén domácího násilí přitahuje pozornost kriminálních psychologů? V čem se liší situace obětí tzv. intimního násilí od obětí běžného kriminálního násilí?

Typické znaky domácího násilí Domácí násilí se odehrává mezi partnery, kteří jsou anebo byli spojeni společným soukromím. Obvykle sdílejí řadu společných „položek“, pojí je společné bydliště, finance, děti, okruh známých atd. K určujícím, typickým znakům domácího násilí patří především: Soukromí jako místo činu K domácímu násilí dochází uvnitř reálného osobního vztahu mezi mužem a ženou, který může mít podobu manželství anebo podobné déletrvající relace (druh-družka). Agresor na svoji oběť útočí na soukromé půdě (nejčastějším místem činu je společný byt), případně jinde v ústraní, kam nedosahuje veřejná kontrola. Oběť je v průběhu napadání vždy izolována od možností jakékoli pomoci zvenčí. Opakování a postupný nárůst intenzity násilných incidentů Domácí násilí má svou příznačnou dynamiku. Předchází mu často snaha izolovat partnera od ostatního sociálního okolí a omezování či přímo zakazování běžných kontaktů s přáteli a známými. Vlastní domácí násilí začíná drobnějšími výpady a útoky na partnera. Zatímco zaražená a zasažená oběť je zaskočena a má tendenci je omlouvat jako ojedinělé excesy, agresor stupňuje intenzitu své ataky (z jednotlivé rány se stává bití, k úderům se přidávají kopy, pálení kůže apod.) a také zkracuje intervaly klidu (mizí fáze kání a slibů rodinné pohody). Platí empirický poznatek, který byl shrnut do následující lakonické charakteristiky: domácí násilí vždy eskaluje a nikdy neskončí samo od sebe. Opakování a postupný nárůst intenzity domácího násilí představuje značné úskalí pro včasnou oficiální intervenci a eventuální sankcionování útočníka. Jednotlivé incidenty, jsou-li posuzovány izolovaně, nemusejí totiž dosahovat prahu trestné činnosti. V oficiální reakci je tudíž lze bagatelizovat či zcela přehlížet. V praxi to pak znamená, že oběť musí vyčkat, dokud u ní nenastanou takové následky, které překročí šedou zónu mezi morálkou a zákonem. Takový moment zlomu sice udává platný trestní zákon, ale ten řeší pouze eventuální postih pachatele, nikoli ochranu oběti před pokračujícím domácím násilím. Okrajová role vnějších startérů násilí Domácí násilí je unikátní i po stránce motivace. Vlastně není příliš zřejmé, z jakých pohnutek napadl útočník právě v daný okamžik a na daném místě svou partnerku a vytrhl jí chomáč vlasů, zlomil ruku či uvolnil oko z očního důlku. Ani motivy pro domácí násilí jako celek nemají jasné kontury. Při rozboru živých případů zjišťujeme, že domácí násilí se děje, aniž by bylo zřejmé proč anebo co tím trýznitel vlastně sleduje. Pachatelé domácího a kriminálního násilí Mezinárodní tým britských a amerických badatelů zkoumal typické osobnostní charakteristiky u tří skupin: u pachatelů dopouštějících se pouze domácího násilí, u pachatelů násilné kriminality a u smíšené skupiny, ve které byli „generalisté“ zneužívající partnera a dopouštějící se současně kriminálních skutků na cizích osobách. Výzkumníci dospěli k závěru, že zneužívání partnera (partner abuse) a obecná kriminalita (general crime) jsou odlišné konstrukty. Podle nich jde o dva různé projevy, které nejsou syceny z jednoho společného osobnostního modelu. Z toho také plyne, že se liší i ve svých osobnostních predikátorech, některé predikátory jsou společné pro oba druhy násilí (například tzv. negativní emocionalita), jiné osobnostní faktory dobře predikují obecnou kriminální agresi, nikoli však intimní násilí (například nedostatek sebekontroly). Výzkum také potvrdil praktický postřeh, že osoby s kriminálním chováním mají k domácímu násilí výrazně blíže než „čistí“ domácí násilníci k běžné kriminalitě. Lapidárně řečeno, domácí agresor může být jinak slušný člověk s neposkvrněnou pověstí. Tomu nasvědčují i domácí průzkumy realizované Bílým kruhem bezpečí, které upozornily na fenomén dvojí tváře pachatelů týrajících své blízké. Oficiální, kontrolované a neagresivní chování je prezentováno ve veřejných situacích, v privátu a pouze vůči partnerovi se objevuje různě zabarvené násilí.

Domácí násilí je pokládáno za poměrně zvláštní, samostatný fenomén. Mimořádnost přitom neplyne ani tak ze samotného násilí, ale spíš z toho, vůči komu a za jakých psychologických okolností je uplatňováno. Právě tyto příznačné okolnosti jsou zvýrazňovány v pojmech zneužívání partnera (Partner Abuse) nebo intimní násilí (Intimate Violence). Zatímco tyto dva pojmy zůstaly omezeny na stránky odborné literatury, výraz domácí násilí (Domestic Violence) byl rychle zmedializován, a stal se tak oficiální klíčovou formulkou používanou při prezentaci a odtajnění problému před širokou veřejností.

Cílem je týrání partnera

Faktem je, že jednotlivé výpady i domácí násilí v celku nic konkrétního neřeší a pachatel nepoužívá agresi k cíli či účelu, který by otevřeně deklaroval. Jinak řečeno, domácí násilí není instrumentální ani afektivní (to jest páchané ve stavu silného emocionálního rozrušení), jeho psychologickou kvalitu nejlépe označuje výraz týrání partnera.

Problematické chování domácích útočníků nelze uspokojivě vysvětlit ani působením situačních faktorů. Vnější stresy, jako například nedostatek financí, nemusejí hrát žádnou roli, s domácím násilím se setkáváme i u materiálně velmi dobře zajištěných rodin. Také provokace ze strany oběti nepřicházejí v úvahu, jsou dokonce vyloučeny z podstaty věci samé, neboť oběť domácího násilí se vyznačuje tzv. extrémní laskavostí, tj. z násilnického partnera má strach a dělá vše pro to, aby mu vyhověla a udržela co nejdéle klid.

Překonaná je i interakční koncepce, která nahlížela na domácí násilí jako na poruchu partnerské komunikace. Ještě v sedmdesátých letech se předpokládalo, že domácí násilí představuje krizi interpersonálních vztahů dané dvojice. V živých případech domácího násilí se v duchu této koncepce ordinovala podle okolností společná párová psychoterapie či mediování. Usuzovalo se, že domácí násilí lze odstranit psychologickým rozborem incidentů s oběma partnery a především odhalováním více či méně skrytých motivů chování u útočníka i u oběti. Výsledky byly žalostné. Ukázalo se, že mediování ani párová psychoterapie nevede k poklesu, natož pak k úplnému vymizení domácího násilí v daném vztahu.

Klíčová je osobnost pachatele

V současné době převládá názor, že nejpravděpodobnější příčinnou okolností domácího násilí je patřičné osobnostní založení. Tomu odpovídá i alternativní pojem zneužívání partnera, který naznačuje psychologickou podobnost domácího násilí s problematikou zneužívání dětí. V obou jevech hraje totiž osobnost pachatele klíčovou roli, chování zneužívané oběti je z hlediska iniciace násilí podružné, ovlivňuje pouze detaily ve způsobu provedení.

Zvláštní pozornost je věnována roli alkoholu v domácím násilím. V současných koncepcích je mu připisována role katalyzátoru, nikoli příčiny násilného dění. Podle některých autorů osoby, které potřebují a chtějí ventilovat své agresivní založení, se záměrně alkoholizují, neboť opilost může později posloužit ke změkčení jejich odpovědnosti za spáchané násilí. Alkoholické opojení funguje jako timing out, ve kterém mohou ventilovat své disociální sklony, neboť později budou omlouvány či vysvětlovány alkoholickým opojením.

Skutková podstata domácí násilí se nevztahuje na ojedinělé roztržky či půtky ani na argumentační konflikty mezi partnery, které sklouznou do násilné podoby. Domácím násilím se míní velmi tvrdá a nezdravá podoba partnerských vztahů označovaná jako zneužívání partnera. Z pohledu oběti jde nejdříve o lidskou důstojnost, pak o osobní bezpečí a nakonec o život.

Syndrom týrané ženy

Podle statistických údajů jsou v partnerských vztazích zneužívány v drtivé většině (kolem 95 %) ženy. Týrání mužů je vzácnějším jevem. Pouze nedávný výzkum domácího násilí v Holandsku překvapil vyšším počtem přiznávané viktimizace u mužů (self-reported victimization). V jiných šetřeních bylo týrání mužů zaregistrováno okrajově a spíše u dvojic, kdy partner je v seniorském věku a partnerka minimálně o 18 let mladší. Tím se vysvětluje, proč je v současné viktimologii zaveden syndrom týrané ženy (Battered Woman Syndrom), nikoli týraného muže.

Vyčlenění syndromu týrané ženy naznačuje, že důsledky domácího násilí na oběť jsou specifické. Viktimizace v podobě domácího násilí produkuje totiž příznačný soubor následných mentálních a behaviorálních reakcí na straně oběti. Platí, že u obětí domácího násilí se setkáváme s jevy, které u obětí jiných kriminálních činů nenalézáme. Markantní je například přetrvávající vazba k agresorovi, setrvávání ve vztahu s ním, zatajování závažnosti a příčin zranění, popírání viktimizace. Tyto typické důsledky domácího násilí jsou pro pozorovatele zvenčí málo srozumitelné. Vnější okolí nedovede pochopit, proč týraná osoba svého partnera neopustí. Neznalost problematiky pak vede k tomu, že chování oběti je vysvětlováno pomocí falešných mýtů, například tím, že ženě se násilí líbí, a proto nechce od partnera odejít.

Syndrom týrané ženy je definován jako soubor specifických charakteristik a důsledků zneužívání, které vedou ke snížené schopnosti ženy efektivně reagovat na prožívané násilí. Syndrom týrané ženy se skládá z poměrně bohaté mozaiky různých projevů, v konkrétním případě mohou být některé symptomy zvýrazněny, jiné naopak ustupují do pozadí. Podle M. A. Douglasové lze veškeré symptomy u týraných žen rozčlenit do tří kategorií. Jsou to (1) příznaky spadající pod posttraumatickou stresovou poruchu (PTSP); (2) naučená bezmocnost; (3) sebezničující reakce.

Příznaky spadající pod PTSP

U týraných žen je zvýrazněna ztráta životních perspektiv kombinovaná s celkovou netečností až otupělostí. Dlouhodobě týrané ženy není snadné oslovit, v kontaktu se jeví jako málo přístupné, vyznačují se sníženou dynamikou reakcí, projevují malou účast na vnějším dění.

Je pro ně typické zablokování exprese vzteku. Týrané ženy nejsou schopny se přirozeně chovat, jestliže vůči nim někdo prezentuje silné negativní emoce, jako např. vztek či zlost. Samy mají tendenci utíkat před konflikty, nejsou připravené ventilovat spontánně své emoce vzteku a zlosti. U týraných žen se často setkáváme s tzv. extrémní laskavostí. Zejména při kontaktu s autoritou projevují nápadnou vstřícnost, neprůbojnost, chtějí vyhovět. Toto chování lze registrovat i při prvních kontaktech s ošetřujícím lékařem či v poradnách.

Naučená bezmocnost

Naučená bezmocnost představuje specifický důsledek týrání blízkým člověkem. Mechanismus tohoto jevu byl experimentálně ověřován na modelových situacích se zvířaty. V pokusech L. Seligmana byli psi zavřeni do klece, ve které dostávali elektrické šoky. Jakmile se naučili, že žádná jejich reakce neovlivňuje výskyt šoků, přestali hledat únikovou cestu a stali se zcela pasivními a odevzdanými. Dokonce i když experimentátor otevřel dveře klece, zůstávali traumatizovaní psi uvnitř. Teprve když byli psi násilím opakovaně vytaženi z klece, aniž by dostali elektrický šok, zmizela jejich pasivita a v následujících pokusech spontánně volili únik. Podobný mechanismus předpokládá teorie naučené bezmocnosti i u lidí. Jejím jádrem je následující tvrzení: jestliže se jedinec naučí, že nemá žádnou kontrolu nad nepříjemnými událostmi a že každý jeho pokus změnit nepříjemnou událost končí prohrou, propadne letargii a pasivitě, která v extrémním případě může vést až k jeho smrti. Ukazuje se přitom, že spíše než skutečná schopnost kontroly rozhoduje víra ve vlastní možnosti neboli iluze kontroly.

Důležitý význam má dále reakce oběti na první incidenty násilí. Ženy, které aktivně zareagovaly v počáteční fázi zneužívání (kladly útočníkovi podmínky ohledně dalšího spolužití, hrozily sankcemi a zveřejněním incidentů), jsou i později schopné účinně zareagovat na pokračující násilí (vyhledají poradnu, odcházejí do azylového ubytování atd.). Naopak u žen s pasivní reakcí na první incidenty se prudce zvyšuje pravděpodobnost dlouhotrvajícího zneužívání, ačkoliv objektivně vzato měly původně velmi dobré předpoklady pro kontrolu nepříjemných situací. Tyto oběti vyhledávají pomoc až v okamžiku, kdy jsou přesvědčeny, že jim jde o holý život. Existuje také riziko zoufalého, impulsivního útoku na trýznitele.

S naučenou bezmocností jde ruku v ruce drasticky snížené sebevědomí. Týraná žena ztrácí respekt ke své vlastní osobě. Ztráta pocitu vlastní hodnoty je doprovázena nejistotou, nerozhodností a někdy i pokřivením obvyklých měřítek. Týraná žena si například není jista ani hodnocením toho, co se kolem ní děje. Neví, zda je normální vše snášet, nebo naopak vyjít s problémem za hranice soukromí a hledat pomoc.

Sebezničující reakce

Sebezničující reakce reprezentují paradoxní účinky viktimizace blízkým člověkem. Současně vyvolávají největší údiv laiků. Je třeba zdůraznit, že sebezničující reakce nelze u týraných osob vnímat jako psychopatologii či charakterovou slabost. Jde vlastně o typickou, přirozenou strategii vyrovnávání se s opakovaným a nevypočitatelným násilím, které na oběti páchají její blízcí. Sebezničující reakce se objevují především u dlouhotrvajícího týraní a zahrnují zejména následující jevy: (1) popírání viny útočníka (týraná žena vyviňuje partnera a připisuje zneužívání mimořádným vnějším okolnostem, jako je nezaměstnanost, nemoc, alkoholizace); (2) minimalizace následků (týraná žena minimalizuje skutečné následky, například bagatelizuje svá zranění, zlehčuje intenzitu i nebezpečnost útoků, nevnímá vážnost situace); (3) popírání viktimizace (týraná žena vehementně popírá své zneužívání, pro svá zranění udává nepravé důvody, mohou se objevit různé podoby disociace (necitlivosti na bolest, psychogenní amnézie, vzácně také mnohočetná osobnost); (4) odmítání možností záchrany (týraná žena popírá reálné možnosti pomoci, vnímá je jako pro ni nepoužitelné, patří sem také opakované návraty k týrajícímu partnerovi, vymizení úvah o rozvodu).

Pro vznik sebezničujících reakcí je podstatná osobní zkušenost s fenoménem „Jekyll a Hyde“. Někteří autoři předpokládají, že rozhodující není ani tak periodický výskyt násilí, jako spíše nevypočitatelné střídání dvou modalit chování na straně pachatele. Oběť je decimována střídáním neutrálních či laskavějších podob vztahu s hrubou fyzickou agresí doprovázenou zjevným nepřátelstvím. Syndrom týrané ženy je vlastně odpovědí na periodický, ale nevypočitatelný výskyt zcela odlišných modalit chování u pachatele. Týrající partner střídá ve vztahu k ženě slušné zacházení s velmi špatným zacházením. Čím vyhrocenější a vyprofilovanější jsou obě tyto krajnosti, tím pravděpodobněji dochází ke vzniku tzv. paradoxní vazby týrané ženy na partnera. Jejím přirozeným důsledkem jsou sebezničující reakce.

Psychologickým základem sebezničujících reakcí je mentální odpověď na zneužívání, která je pracovně označována jako manipulace s realitou. Manipulace v tomto případě znamená, že týraná žena si vytváří svůj vlastní mentální skript zvláštního světa, ve kterém má i nevysvětlitelné násilí své zdánlivě logické, věcné důvody. Pomocí mentálních konstrukcí se mění nesnesitelná realita tak, aby byla pro oběť ještě přijatelnou. Manipulace dodává oběti i sílu pro fungování v nezbytných životních rolích (v zaměstnání, vůči dětem, atd.). V manipulaci je vždy přítomno sebeobviňování, nejčastěji připíše týraná osoba vinu za incidenty sama sobě. To je důležitý rozlišující znak mezi skutečnou a předstíranou viktimizací, neboť u zinscenovaných obvinění z domácího násilí se u údajné oběti se sebeobviňováním nesetkáváme. Tendence k sebeobviňování se objevuje i u obětí kriminálních činů, ale zatímco v tomto případě jde o pokus pochopit, proč viktimizace potkala právě je, jde u týrané ženy o reakci na soužití s osobností popisovanou obrazně jako Jekyll a Hyde.

Podrobné zkoumání problematiky domácího násilí směřuje k ryze praktickým cílům. Je motivováno především snahou o vyvinutí postupů včasné intervence a účinných programů pro oběti i pachatele domácího násilí. Procedury a postupy mířící k obětem jsou koncepčně i fakticky přísně odděleny od opatření a programů zaměřených na pachatele. Viktimologická péče o oběti zneužívané v soukromí vlastním partnerem je dnes poměrně dobře rozpracována. Základní informovanost o těchto postupech je potřebná téměř pro všechny pomáhající profese.

Autorka je psycholožka, vedoucí katedry společenských věd na Policejní akademii ČR v Praze, externě přednáší forenzní psychologii na Právnické fakultě UK v Praze. Jako policejní psycholožka spolupracuje na objasňování a vyšetřování závažné trestné činnosti. Zabývá se zejména kriminální psychologií, viktimologií a psychologickou pomocí obětem trestných činů.