Re: Nesouhlas

Ráda bych se přidala k vaší debatě. Pracuji jako zdravotní sestra a dobře vím, co to je pracovat s postiženými lidmi. Ono totiž taky záleží na typu postižení. Člověk a nebo človíček s lehkou formou postižení ať už tělesného nebo duševního se "zvládá" daleko jinak a líp než s postiženým těžkým. Právě máme na oddělení jednoho mentálně postiženého pána, podotýkám jednoho, pracuji na chirurgickém oddělení, ale ten dostává záchvaty vzteku.Potom je silně agresivní a mlátí do všeho a do všech kolem sebe. Má 45 let a asi 90 kilo, nevím jak by ho jedna sestra mohla zvládnout a ani dvě by si s ním samy neporadily. Sestra v jeho ústavu je na noční sama + jeden zřízenec, ale pacientů tam má kolem dvaceti. Má můj obdiv.
Sestry v ústavech s malými dětmi nemají práci o nic lehčí. Jejich pacienti sice nemají 90kg, za to se sami ani nenají, neoblečou, nepomůžou. Musí je krmit, přebalovat, cvičit, dávat léky, stlát postýlky......Maminky na MD si stěžují,že doma nic nestíhají ale tyto sestřičky mají ve službě na starost hned několik dětí najednou. To že děťátko má čistou postýlku, oblečky a nemá opruzený zadeček, dostalo najíst a napít už vlastě nikoho nezajímá. Setry jsou ve službě ráno, odpoledne, večer, v noci, o víkendech, o svátcích a v době kdy vy sedíte u vánočního stromečku se setry starají o tyto děti,lidi v ústavech, nemocnicích a domovech důchodců.I tyto děti bývají agresivní a mají velkou sílu, proto musí být nějaký vyhrazený prostor kde by si neublížily. A nebo by musely dostávat silné dávky sedativ. Co je lepší?
Ono je to vlastně rozhodování o nás bez nás. Přijďte si na JEDEN DEN zkusit péči o tohoto pacienta a potom sami uvidíte, že není jenom tak.
Moje řešení ? Víc personálu. Čím néně pacientů budu mít na starost tím víc času jim můžu věnovat.