Projdeme tím asi všichni

Milá Lucko, jmenuji se stejně jako ty, ale jsem dnes patrně asi tak ve věku Tvých rodičů. Jako mladá studentka jsem to viděla úplně stejně jako Ty. Jako studentka jsem chtěla doma zavádět novinky, rodiče nechtěli. Chtěla jsem nekontrolovanou volnost, rodiče se o mě báli a chtěli vždycky vědět kam jdu, s kým tam jdu, kdy přijdu. Když to neklaplo, hodně jsme se hádali, já se cítila ukřivděná, že je mi 20 a máma mi vynadá, že jsem přišla třeba o dvě hodiny později (mobily nebyly, tak na mě nemohla). Strašně ráda jsem se dlouho a vydatně ráchala ve vaně plné horké vody, protelefonovala bych hodiny, nezhasínala, televizi a rádio pouštěla při probuzení a vypínala před usnutím, ... A rodiče byli "trapní", že to nechtěli trpět. Byli jsme na tom asi tak, jak píšeš Ty, ani chudí, ani bohatí. Když jsem skončila vysokou školu, odstěhovala jsem se. Už je to dávno. Od té doby táta umřel a mě je líto, že už se nikdy nepohádáme o prkotinu. Za ty roky jsem na tom asi tak, jako moji rodiče tenkrát. Nejsme ani chudí, ani bohatí. A já s úžasem zjišťuji, že v mnoha věcech se naprosto dobrovolně chovám stejně, jako moje máma. Večer se nenaložím do vany plné horké vody, osprchuji se. Rozhodně mě zajímá, kolik se protelefonuje. Doma se nám postupně v lampách objevily úsporné žárovky. Topení je seřízené tak, že když nikdo není doma, jen temperuje. Jen ta chuť poznávat nové zvyky, chutě ap. mě neopustila, ale to asi tak úplně nesouvisí s věkem. Máme se dobře, vůbec si nemůžu stěžovat. Jen člověk časem zjistí, že korunky se nevydělávají lehce. To mládí neví, a je to tak správné. Od toho je to ještě bezstarostné mládí.
A víš, co je zvláštní? Moje máma si o mě ještě i teď dělá leckdy starosti. Protože ona je navždycky moje máma a já jsem navždycky její dítě. Je to můj nejbližší člověk, i když mi taky leckdy "lezla a leze na nervy". A vím, že až tu jednou nebude, tak už mi nikdy nikdo na celém světě nebude bližší, i kdyby se mi zdál sebepohodovější.