Re: Touha osamostatnit se

Silvo,

pocházím z rodiny, která na tom finančně nebyla nejlépe ani nejhůře. Studovali jsme ale s bráchou souběžně VŠ a naši to prostě neutáhli. Oba jsme měli brigádu, ale finanční výpomoc prarodičů byla moc fajn. Jen pro ilustraci, před cca 8 lety, kdy jsem promovala, jsem dostávala kapesné 200 Kč na měsíc, což jak sami uznáte, je směšná částka. Ale tohle jsem absolutně brala. Chápala jsem, že to naši mají těžké. Mamka měla v kalendáři rozepsáno, kolik kaček za den smí utratit, aby se nedostala do mínusu. Ale na druhou stranu se naši vždycky snažili udělat nám krásné Vánoce. Bývaly fajn, jen jsme museli poslouchat, kolik že za dárky utratili... Ubíralo to na radosti, to mi věřte.

Konflikty byly a jsou neustále. Tehdy, co by studentka na Sš a Vš jsem je neuměla řešit. Školu jsem dodělala z popudu rodičů (ale díky za to), nicméně nešlo ani tak o domluvy, jako o vydírání typu: Jestli nedostudujete, tak nám za každý rok strávený na škole vrátite 10000Kč... My jsme se pro vás obětovali...." A já se prostě bála.

Problémy ale přetrvávaly i po škole, kdy naši měli pocit, že mi můžou kecat do života. Mamina měla a má snahu vše kontrolovat a řídit, o všem chce mít přehled. Když jsme se s manželem a roční dcerkou stěhovali za prací, tak jsem si opět vyslechla spoustu věcí, tentokrát i mimojiné to, že pokud moji prarodiče zemřou, bude to moje vina.... Asi je vám jasné, jak mi bylo. No a v půlce října tohoto roku jsem si musela vyslechnout přednášku o tom, jak je nezodpovědné mít v dnešní době tři děti, a jak moc se to mých rodičů týká, že je to i jejich věc....Ale tentokrát jsem už reagovala jinak, řekla jsem, co si opravdu myslím. A co cítím. Přednášku jsem nedoposlouchala. Odešla jsem.

Chci jen říct, že je spousta rodičů, kteří mají neustále tendence svým, byť dospělým, dětem zasahovat do života a dirigovat je. Ale je jen na nás samotných ukázat jim ty hranice (můj bratr to udělal už hrozně dávno, sice vulgárně - poslal je do ......, ale dali mu pokoj). Říct dost, já už dál nemůžu. A je lepší mluvit o svých pocitech, o tom, co prožíváte, a ne kritizovat, co se vám nelíbí, jak ostatní dělají. Věřte mi, jde to. A když si budete stát za svým, tak se podle toho nakonec okolí i zachová. Budete se měnit vy a zároveň s vámi i okolí. Ubude třecích ploch.

Ještě nedávno jsem si nedovedla představit, že bych šla s mamkou na kafe, protože mě neustále kritizovala. Nelíbilo se jí skoro nic, co jsem dělala, včetně výchovy mých dcer. A to mě pěkně rozpalovalo. Dnes už si tu kávu představit dovedu. Už jsem rodičům hranice ukázala a funguje to.

Autorka článku je sice středoškolačka, ale i ta má přeci právo říci rodičům, jak se cítí a co prožívá. Rodiče si nejspíše ani neuvědomují, jak jí situace trápí.

Držím palce, bude lépe. Cesta ven existuje, neboj se jí, mluv s rodiči, ale neobviňuj je. Rodiče nám dávají to nejlepší, co mohou. Znám to ) Nebojuj s nimi, tím se vše ještě zhorší.

Přeji Ti hodně zdaru do nového roku a všem ostatním též.