Tak to prostě někdy je..
nezbývá ti nic jiného než to řešit. Můžeš se odstěhovat, můžeš znovu a znovu zkoušet s rodiči mluvit. Znám to z vlastní zkušenosti. Já jsem se odstěhovala na intr už v 15 a definitivně od rodiny až když jsem se vdala v 21. Přestože jsem byla učitelka na ZŠ moje máma uznává jen těžkou fyzickou práci, takže z jejího pohledu jsem se jen flákala v práci. V podstatě mě jako dospělou začala uznávat až teď, když mám dítě a je mi přes 30. Ještě do 28 mi dokázala jasně vysvětlit - nejlépe ručně, kam patřím a že nemám právo si cokoli myslet. V té době už jsem dávno bydlela jinde, byla úspěšná v práci, ale pro ni jsem pořád byla jen nedospělé, nezodpovědné děcko. Vyřešila jsem to tak, že jsem to přestala řešit. Názory mojí mámy pro mě prostě nejsou důležité - pár let to trvalo, hodně to bolelo, ale teď je pro mě opravdu nejdůležitější jak vnímám svůj život já, co si o mě myslí můj manžel a jak vychovávám svého syna a to podle svého! názoru a jak nejlépe umím... máma občas zkusí znovu převzít otěže, ale už nemá šanci.
Jestli opravdu chceš odejít, hledej jiná řešení - můžeš dělat i něco jiného, než co jsi vystudovala, když budeš hledat, určitě najdeš i levné bydlení... je důležité to nezvdávat a jestli to opravdu chceš, tak se řešení objeví. A jedna životní zkušenost - rodiče nepředěláš a nemůžeš od nich očekávat, že tě pochopí. Pokud jsou zvyklí se neměnit, tak kvůli tobě to neudělají. Ale ty nemusíš být stejná jako oni - a připrav se na to, že jim potrvá dlouho než pochopí, že chceš žít jinak, a ještě déle než to přijmou (něktěří to nerozdýchají nikdy).
Důležité je, že NEMUSIŠ BÝT JAKO ONI. Ale budeš si to muset vybojovat... a ty boje někdy bolí.. ale stojí to za to. Já osobně vím, že jsem to já, a ne že jsem jen další kopie našeho rodu :)
Přeju Ti ať se Tvé sny splní..
Odpovědět