| MirkaEyrová | 
 |
(27.3.2005 20:03:49)
Holky, tak se tady musím trochu ventilovat (kamarádky žádný a manžel to zná víceméně zpaměti:-))).
Syn byl na pět dní u mojí ctěné paňmatinky. Dneska jsme si pro něj byli. Většina věcí by šla, ale to oblíkání, ježíši, to je hrůza!!! Já nevím, jestli jak stárne, tak blbne, ale vona fakt nemá rozum!!! Holky: mně téměř dogmaticky učila, jak když jdu do vsi na nákup (2 km), natožpak do města na vyřizovačky (10 km), musím mít hezké a čisté oblečení, abych se za sebe nemusela stydět. No leta jsem nebyla schopná na sebe vzít "do města" třeba rifle (to je přece póvl!), pečlivě jsem vždycky - dle svého vychování - zvažovala, co kam vzít, pořád jsem musela mít napráno a čisťoučko (tak kázalo mé vycepované svědomí). Ale moje matinka nyní po letech? Tak kluk byl celých těch pět dní v jediné mikině - doma, na zahradě se psem a slepicemi, ve vsi i ve městě na nákupech. Dále: když jsme co malí někam jeli, museli jsme na sobě mít "hezké" oblečení (a samozřejmě čisté); tímto se řídím podnes - takže když ho vezu k babičce, tak je v "lepším", a tašku či batoh má plný věcí "na doma" a na lítání po venku. Ne, ta chudák mikina byla ta nejlepší, co měl (a podle toho taky vypadá). Máti mu osobně upletla vestičku "do školy"; v tašce měl jinou, "domácí" - ta je netknutá, zato ta školní je špinavá a sežmolená. Měl s sebou DVĚ domácí bundy, jednu teplákovou bundu a dva domácí svetříky - jeden fleesový a jeden úpletový. V provozu byla pochopitelně jen JEDNA bunda, ostatní bylo netknuté v tašce, zato když jsme přijížděli, pobíhal synáček po dvoře navlečený do nejlepšího stávajícího svetru (= krásné sametové mikiny) s odůvodněním, že ta používaná domácí bunda je mokrá. Boty? Měl s sebou čtvery: dvoje kotníčkové, dvoje polobotky, vždy jedny "lepší" do města a druhé "horší" na pobíhání po dvoře. No, ty polobotky byly naštěstí netknuté a běhal v domácích teniskách; ale kotníčkové domácí byly hezky čisté srovnané v tašce a ty "lepší" celé špinavé a co horšího - okopané!!! Přitom je má asi půl roku, jsou kvalitní, kdoví jestli ne kožené, a krásné, tak krásné, jako ještě neměl (co vyrostl z batolecího věku):-((((( Kdybych byla bohatší, hezky od plic bych se zasmála, jak je máti pitomá, a šla a koupila bych nové. Ale s naší finanční situací jsou pro mě všechny PĚKNÉ a kvalitní věci, které se mi podaří sehnat v akci, naprostou vzácností (a taky tvrdě vydřené - měkkoučké, hezoučké a kvalitní kotníkáčky za tři stovky sehnat je něco jako zázrak). Je mi z toho do breku. Nejradši bych svoji máti poslala hezky od plic někam, ale to pochopitelně nejde (už jsem to tu psala, že s ní není řeč, a ten, kdo se tu jedině může změnit, jsem já).
Takže příště se na její kecy vykašlu z vysoka a žádný hezký věci jí už k synovi nedám!!!
A to, aby se neřeklo, syn mluví mírně nakřáplým hlasem, takže nejspíš pobyt u babičky opět odstůně, tak, jako se to už u nás stává zvykem:-((((
M.
|
| Líza | 
|
(27.3.2005 20:12:14)
Mirko, osciluju mezi pobaveným a trpkým úsměvem...ne že bych něco takového nikdy nezažila, i když ne asi tolik najednou .-)), ale tak se mi matně vybavuje, když hlídající děda nechal dceru předškolního věku, ať si dělá co chce, kde chce a jak dlouho chce s barvama na sklo a já vyhodila jedny tepláky, jedno tričko, jednu mikinu a nikdy už jsem to nedostala z gauče...
Co na to říct...draze zaplacená zkušenost. Ale jak říkáš sama, příště už jen ty nejotahanější tepláky ať máš klid.
Jo a já ještě k dítěti vždycky přikládám návod k použití :-))
|
| MirkaEyrová |
|
(27.3.2005 21:15:13)
Lízo, "návod k použití" jsem kdysi dávno taky dávávala, ale pak jsem bohužel zjistila, že se jím "nikdo" moc neřídí. Navíc teď jsem balila skutečně narychlo - večer po extrémně náročném dni jsem padla bez balení, a ráno, protože jsem před šestou odcházela na vlak, vstávala jsem ve čtyři, a to jsem si tedy na návod ani nevzdechla.
--- Jinak ještě dodatek - máti toto své zacházení s oblečením takto praktikuje proto, aby "se ušetřilo" prádlo a bylo "méně" co prát - a je tím pyšnější na své "výkony", čím víc prádla "ušetří"...
--- Tvého dědečka omlouvá, že je to chlap, a chlapi - co bychom si povídali - bývají někdy takoví méně flexibilní a chápaví ve věcech péče o děti:-))) V tomto smyslu musím dávat návody k použití i manželovi, jinak velmi hodnému, láskyplnému a obětavému...:-)))
M.
|
| Líza |
|
(27.3.2005 21:23:09)
Ano to zdůvodnění je naprosto bez chyby. Ušetřila ti přece spoustu oblečení a bot! Co na tom, že zničila to nejhezčí, když ti zbude spousta hnusných hadrů. Aspoň budete mít v čem chodit do lesa na houby :-)))
Nojo...taky si pamatuju jak dotyčná osoba nečetla návod k použití dítěte...to byla holka na hlídání, nějaký jednorázový záskok. Chýpu, že Jovana není časté jméno, ale já jí to na vršek papíru napsala (Jocce byly necelé 2 roky) i s tou zdrobnělinou. Pod tím byl ještě slovníček Jocčiných novotvarů, aby se spolu vůbec nějak domluvily.
Přišla jsem za půl dne domů a vyčerpaná hlídačka seděla na posteli, na klíně hystericky řvoucí Jócu (řvoucí už pěkně dlouho, podle fleků na obličeji) a říkala jí střídavě Johanko neplakej a Lucko neplakej...proč tak asi ta malá řvala, že :-((
Tak tahle slečna si už u nás neškrtla.
Škoda, že babičky taky nejdou operativně měnit podle spokojenosti :-))))))))))
|
| Jana | •
|
(28.3.2005 17:02:13)
Já jsem myslela, že se babička začala nedbale oblíkat. Ale tohle je normální. K babičce žádné sváteční věci a kluka to naučit, jako to naučila máma tebe. Jinak to nejde, to je všude stejné. Maminka vychovává a babička rozmazluje, i když Tě z toho může klepnout, nic nenaděláš. Přeji pevné nervy!!
|
| MirkaEyrová |
|
(28.3.2005 18:56:34)
(Jano, kdybys mé matince řekla, že syna rozmazluje, tak by se na Tebe asi velice rozhněvala:-))) Ne, nemyslím, že by šlo o rozmazlování. Moje matka je na syna nejpřísnější ze všech jeho blízkých lidí - klasický autoritativní přístup, pevný řád, před mojí matkou si jen tak něco syn nedovolí. To bohužel nebude rozmazlováním:-((( )
M.
|
| Jana,Vendy 5/96,Káťa 10/00 | •
|
(29.3.2005 13:05:53)
Tak jsem si četla stesky kolem oblékání vnuků babičkami a Vaše problémy s řečmi které mamky vedou a ji mi fakt smutno.Nemám tady vlastně co dělat,protože problémy s maminkou jsem nikdy neměla,nemám a bohužel ani mít nebudu.Moje maminka umřela,když mi byly dva roky a bohužel si na ni vůbec nepamatuji.A věřte,že bych moc ráda poslouchala "řeči" o čemkoliv.Važte si toho,že mamku máte a zkuste "skousnout" co se dá.Přeji Vám všem "sluníčkový"den Jana
|
|
| MirkaEyrová |
|
(29.3.2005 18:13:25)
Ahoj Jano!
Je smutné, že Ti maminka umřela, a to ještě tak brzy. Určitě máš v srdci díru a možná Ti chybí její laskavá náruč (byť v našem věku už spíš pomyslná).
Nevím, jak která maminka, o kterých tady holky píší, je hodná a láskyplná, plná pochopení a souznění s dcerami. Víš, ono - skousnout se dá všelicos - člověk se snaží, jak jen může, byť jsou chvíle, kdy už už si člověk myslí, že dál teda už fakt nemůže a že to v nejbližších hodinách či dnech rupne a ti dva, co si mají být blízcí, se rozejdou.
Také nevím, jak to která mladá žena tady cítí. U mne je ovšem fakt, že jsem na své matce dlouho, dlouho vděčně a láskyplně "visela", přesvědčená o tom, že je to nejmoudřejší člověk na světě. Ale postupně jsem se přesvědčila, že to tak není. Nejen že není moudrá, ale vlastně vůbec nemá přehled, nadhled, náhled, je netolerantní, ona jediná má pravdu a nikdo jiný pravdu mít nemůže... Však jsem to tu už psala (i když je to dávno). Je chladná, než by připustila nějaký pocit (kromě toho, když jí se někdo dotkne), tak raději bude všechno svádět na druhé, případně citově vydírat (např. ne: Přála bych si být se svým vnukem, ale Ty bys měla toto a támhleto). Naopak – jak někdo vznese nějakou připomínku, která byť jen vzdáleně připomíná kritiku, velice se jí to dotkne, zpravidla propuká v hysterický pláč, vyčítá, že jsme na ni zlí, citově vydírá (budeš mě mít na svědomí apod.). Ve skutečnosti má patrně velmi chatrné sebevědomí, takže se prostě opevnila svými dogmaty a nepřipustí k sobě žádné pochybnosti. Obrana – citové vydírání. Jakmile by si připustila, že by mohl někdo jiný mít pravdu, a ona by se tudíž mýlila, vůbec by to nejspíš neustála – takže se tomu brání za každou cenu – a ani si neuvědomuje, jak tím znechucuje a tyranizuje okolí. --- Do tohoto soukolí samozřejmě zapadá i její netolerance odchylek v životním stylu či názorech – všichni přece musejí cítit totéž co ona, ctít totéž co ona a postupovat úplně shodně jako ona (co na tom, že pravda je úplně jinde – a k podobnému cíli se dá dojít různými cestičkami…). My děti jí samozřejmě nemůžeme dělat ostudu, takže musíme být přesně takoví, jako chce ona (a jak to vypadá, když se někdo vymyká, jsem si zažila v dětství na vlastní kůži, a pak jsem se dlouho marně pídila, proč že mám tak nízké sebevědomí). Takže dneska chápu jediné – ano, má mě ráda, ale jen tehdy, když si může o mně myslet, že jsem taková, jakou mě chce mít; ovšem – přijmout mne takovou, jaká jsem, to nedokáže, neumí – a radši si zacpe uši, oči i mozek, aby takovou „porážku“ nemusela řešit. --- Jinými slovy řečeno – hraju si před ní, jako že jsem dokonalá hospodyňka; ne že bych lhala, ale prostě – mlčím. Říct jí, že místo halenky jsem si koupila knížku, protože z té mám větší radost, to prostě nemůžu. Říkat jí, že denně jezdím se synem na výlety (v době od 3 do 4 let synova věku) – to jsem vzdala poté, co rezolutně prohlásila, že je NEZBYTNÉ každý den vařit dítěti čerstvé jídlo a obzvláště pak polévky (a vůbec přitom nebrala v potaz, že u nás, dokud jsem se o to snažila, jednu chvíli ty polévky nikdo nejedl – syn z paličatosti a já pro žaludek svírající se z každodenního několikahodinového bezmocného pláče). Vykládat jí, že syna nedostaneme do postele před půl devátou a on je schopen pak ještě klidně do desíti v posteli bdít – to opět nemůžu – ona ho přece do postele dostane v půl osmé a on jí usne do osmi!!! A tak bych mohla pokračovat. Jinými slovy řečeno – nemá mě ráda, nectí mě, netoleruje mě, nemohu od ní čekat žádnou podporu (a když, tak naprosto nevhodnou) (snad kromě pohlídání dítěte – ale to taky nedělá kvůli mně: syna si k sobě na prázdniny bere poslední dobou spíš proto, aby ho „vykrmila“ => nemá v nás důvěru; a když mám teď na půl roku jednou týdně v Praze školení, tak „mi“ jezdí do školy pro syna zase kvůli tomu, aby můj manžel „chudinka“ nemusel o syna pečovat, neboť péče o dítě je čistě věcí matky a otce dítěte s tím nemám právo „otravovat“). --- Takže to je prostě tak, že ačkoliv potřebuji ve svých vztazích mít vřelost, upřímnost a opravdovou lásku, tak vztah s ní jsem musela víceméně vzdát – a to si piš, že jsem to zatraceně obrečela. Nechci se rouhat, snad mi Bůh odpustí – ale moje láska k mé matce byla zničena její vlastní rukou. Nemám ji za co ctít, proč milovat, nemůžu jí ani být opravdově vděčná. I když moje matka žije, přesto mám díru v srdci a chybí mi její laskavá náruč (byť pomyslná).
Je to smutné, ale je to můj (a ovšem taky její---) úděl. Naštěstí mám manžela, který mě (doufám) má rád takovou, jaká jsem, je tolerantní, trpělivý, upřímný, obětavý – prostě, když už „nemám“ matku, mám „aspoň“ jeho. (Děkuji Ti, Bože, za ten dar – někdo nemá ani tolik štěstí co já.)
M.
P.S. – Možná své matce jednou odpustím. Ale zatím to příliš, příliš bolí… (Snažím se na to samozřejmě nemyslet - ale při ještě relativní četnosti našich styků, osobních či telefonických, se to všechno občas bolestně připomene.)
|
| MirkaEyrová |
|
(29.3.2005 18:33:37)
P.S.2 - Jano - problém je v tom, že jsme poměrně chudí - a ačkoliv hodně věcí sháním po sekáčích (tudíž levněji než nové), přesto je taková výbava pro syna pro mě dost drahou záležitostí (a to nemluvím o "citovém poutu" ke kouskům oblečení, které koupím s tím, že se mi fakt líbí, na rozdíl od běžného sortimentu všech obchodů počínaje značkovými přes různé lidovky a Vietnamce až vlastně i po ty sekáče). Mně teď fakt na synovu výbavu zbývá měsíčně tak nanejvýš tři až pět set korun, a to je zatraceně málo, když se porozhlídneš po cenách bot, baťůžků, školních pomůcek, bund, mikin atd atd. Poslední roky - co už nemám ani mateřskou, ani podporu v nezaměstnanosti - musíme "doplácávat" takovéhle vybavení různými výjimečnými příjmy - dubnovým přeplatkem daně, výběrem konta z kapitálového životního pojištění atd. Modlím se, abych sehnala práci - aby syn nebyl často nemocen, aby mě hned za tepla zase nevyhodili - aby nepřišla jiná nenadálá vydání (typu vyhoření bytu), na jejichž zaplacení bychom už ty rezervy třeba nenašli...
Takže za takových okolností jsou botky za "pouhé" tři stovky, které moje máti obratem ruky "vyhodí z okna", prostě dost dramatická komplikace, kterou třeba taky nebudu mít možnost nějak vhodně řešit:-((((
Tož tak. Snad se z toho nějak vymotáme a bude líp:-)))
M.
|
| July, dcerka a syn | •
|
(29.3.2005 18:43:33)
Mirko,
Promin, ale mam pocit ze svou situaci prilis dramatizujes. Moje mamka take neni idealni, ale vim, ze nas opravdu miluje. I kdyz s jejim chovanim nekdy nesouhlasim (dost casto), tak ji proste beru, takovou, jaka je... Take byl cas, kdyz jsem se ji snazila zmenit, ovlivnit atd... Ale dosla jsem prave k tomuto zaveru. Nejdulezitejsi je, ze nas a moje deti miluje, a my mame radi ji. Pokud nedochazi k nejakym vyraznym sporum, coz nedochazi, tak jeji chovani beru s rezervou. Vim, ze je to zenska v prechodu po vazne nemoci (rakovina). Vis, ono to se vztahem mezi dcerou a matkou nidky neni idealni. Je to velice silne, ale zaroven citlive pouto. Uvidis, az ty budes mit dospelou dceru a nebo syna... Myslim, ze nejdulezitejsi je tolerance z obou stran.
|
| MirkaEyrová |
|
(29.3.2005 19:59:32)
July,
upřímně řečeno - nemyslím si, že bych dramatizovala. Pokud máš pocit, že ano, možná bude dobré, když napíšeš, co si pod tím pojmem představuješ.
Naprosto s Tebou souhlasím - tolerance je v dobrém vztahu nutná, a zdůrazňuji - OBOUSTRANNÁ. Chci říct, že já své matce toleruji všechno, co dělá ve svém vlastním životě. Když si chce mýt okna každých čtrnáct dní, prosím; když si chce péct v neděli kynuté buchty, a k tomu vařit čerstvou polévku a kynuté houskové knedlíky (žádný prášek!), ačkoliv čeká naši návštěvu, a pak si jen tak mimochodem stěžuje, že si nás (a především svého vnuka) neužije, prosím, její věc; když se cítí sama, ale je už příliš pohodlná najít si nového partnera (ovdověla před patnácti lety), klidně. Ale!!! Takovéhle tolerance ona schopná NENÍ. Ano, ani já nejsem ideálně tolerantní - v tom smyslu, že mi vadí, když se míchá do MÉHO života, do MÝCH záležitostí, MÉ výchovy a péče o dítě apod. (A taky když se míchá do života mého bráchy a jeho manželky, čímž ničí zase jejich vztah - protože ty má, bohužel, pěkně při ruce...)
Hele, já beru, že žádné mezigenerační vztahy nejsou úplně ideální. Třeba moje tchýně - v něčem má taky své specifické názory a kdybychom měly žít v jednom domě, tak by to asi mírně skřípalo. Ale!!! Tchýně je schopná vyslechnout i jiný názor. Možná si o něm myslí své, někdy si o něm i své řekne - ale pořád tak, že máš prostor pro ponechání vlastní identity. Prostě - můžeme mít v něčem jiné názory, ale vzájemně si je respektujeme. Já si myslím své, ona si myslí své - a přesto spolu můžeme krásně vycházet. Jenže to je něco, čeho moje matka není schopná. U ní existuje jen JEJÍ názor. Pozor! Ona tvrdí, že nás do ničeho nenutí. Ale její chování toto tvrzení poněkud vyvrací.
Jó, ona mně nechá moje máti žít a dýchat. Ale jen díky tomu, že bydlíme od sebe 15 km, a ona nemá řidičák a auto. Co by se dělo, kdybych bydlela v jednom domě s ní tak, jak žije dneska brácha s rodinou, to raději ani nedomýšlím...
Možná si myslíš, že dramatizuju. Ale možná že taky nevíš nic o životě s opravdu netolerantními lidmi - anebo jsi alespoň takříkajíc splachovací, což já bohužel nejsem. (Podotýkám, že jsem v dřívějších dobách mnoho nocí proplakala a prodiskutovala s manželem na téma "naše babička", a že třeba švagrová díky chování mé matky už jednou málem žádala o rozvod. To se Ti nezdá dost průkazné?)
M.
|
| MirkaEyrová |
|
(29.3.2005 20:25:20)
July, ještě přípodotky. To, jestli mě máti "opravdu miluje", je otázka vskutku filozofická: je to ještě láska, když matka miluje jen obraz, ideální iluzi o dítěti, a ne dítě samé?
Dále: ano, uvědomuji si, že některé ženy mají ještě horší matky. Třeba jsem tu četla na Rodině stesky mladé ženy, jejíž matka se dala po převratu na prostituci. Tak to by pro mne byl důvod k naprostému zřeknutí se tohoto svazku: tělo ženy je pro mne věc posvátná a prostituce je záležitost pro mne velmi amorální (bohužel pro ty, kterých se týká). (Ale prosím čtenářky, aby toto téma nechaly raději bez odezvy, v této věci jsem velmi zásadová a "ukecat" se nenechám sebetklivějšími argumenty...)
A nakonec: dceru nemám, mám syna. Ale u něj se snažím budovat naše vztahy na otevřenosti, férovosti, toleranci (ale pozor! zase by si neměl dovolit cokoliv, tj. nedokázala bych unést třeba to, kdyby se z něj stal lupič a vrah), na rovnosti (relativní, když jsem toto pociťovala zpočátku v téměř absolutní rovině, velmi toho zneužíval a takříkajíc nám skákal po zádech). Místo matčina autoritativního přístupu praktikuji přístup demokratický (tj. rovnost do určitých rodiči vytyčených mezí) - a jednám s ním narovinu, tedy všechno vysvětluji, říkám, proč se co má či nemá dělat apod.
Rovněž na rovinu jsem mu řekla (v době, kdy byl kriticky zlý na děti ve škole), že bych si ho asi nemohla vážit a milovat ho, kdyby třeba loupil a vraždil, a zrovna tak na rovinu jsem mu řekla, že bych si přála, aby jednou, až bude velký, mi všechno na rovinu říkal a nelhal mi (tak, jak teď já musím lhát své matce v některých situacích) - že mám v úmyslu ho brát takového, jaký je, a že mi toto mé předsevzetí má klidně připomenout, kdybych jednou byla nějaká netolerantní a protivná:-)))
Jinými slovy řečeno - dělám všechno, co umím, pro to, aby mezi námi, až jednou bude dospělý, bylo těch třecích ploch co nejméně...
M.
|
| July, dcerka a syn | •
|
(30.3.2005 4:42:29)
Ahoj Mirko,
Neumim tak dobre vyjadrit. Zkusim ti napsat, jak jsem to myslela. Mela jsem dost podobne pocity jako ty a to tak pred 7 lety. Mela jsem pocit, ze mne ma mamka sice rada, ale ze ji vlastne nikdy nemuzu poradne rici, jak se citim, co si opravdu myslim. Take v te dobe dost pila a to mi silene lezlo na nervy. Navic je moje mamka dost psychicky labilni a tak jsem porad slysela ty jeji deprese atd... Ted po 7 letech uz to ale vidim jinak. Mamka se nezmenila, ale ja jsem zase nekde jinde. Musim rici, ze jsem ji jednoho dne, proste vsechno odpustila a ctim ji za to ze mne ma rada. Vim, ze by pro mne udelala vsechno na svete a to je asi nejdulezitejsi. Kdyz jsem dosla k tomuto poznatku, ze jsem ji odpustila, tak mi najednou spadnul kamen ze srdce a jsem od te doby mnohem spokojenejsi. Prestala jsem hodnotit svuj zivot dle toho, jak si rozumim s mamkou. Vzdycky jsem byla mamincin ocasek. Byla jsem to dite, ktere s mamkou spalo v posteli a chodilo s ni i na zachod. Asi proto jsem mela tak silnou vazbu. Dosla jsem k zaveru, ze zadny vztah neni idealni a zadny ideal ani neexistuje. Moje mamka ma spoustu chyb a ja je mam take. Vyresily jsme problem piti. Kdyz chce pit (moje mamka pije vino), tak at si pije, ale ja a ani moje deti u toho nechceme byt. Neexistuje, aby hlidala moje deti a pila. Tohle jsem ji rekla dost narovinu a ona to respektuje. Snazim se nas vztah videt pozitivne. Volame si 3x tydne. Jelikoz zijeme v zahranici, tak moji rodice jezdi k nam a my zase k nim kazdy rok. V poslednich letech spolu vychazime velice dobre. Oba moji rodice miluji nase deti a chovaji se k nim moc hezky. Jaka je tva mamka babicka? Ja na tvem miste asi vztah s tvoji mamkou prestanu resit. Pokud ti nejake jeji chovani vylozene vadi, tak si s ni ujisti pravidla. "Male problemy" ja ale vypoustim. Tak treba priklad. Kdyz je babicka u nas a nebo my u ni, tak moje deti dostavaji behem dne minimalne 2x vice sladkosti, nez u nas doma. Nad takovyma vecma ale ja zahmourim oko. Holt babicka rozmazluje... Myslim, ze kdyz odpustis, tak budes mnohem stastnejsi. To je alespon ma zkusenost.
|
| Jana,Vendy 5/96,Káťa 10/00 | •
|
(30.3.2005 6:58:59)
Ahoj holky, je mi Vás moc líto a omlouvám se,že jsem si tu tak vylila srdce.Přemýšlím o tom,že jsem snad na tom lépe než vy.I když jsem mamku nepoznala o to víc jsem o ní snila a ve snech byla samozřejmě ideální.Navíc mám ÚŽASNÉHO TAŤKU!!!! On je moje mámatáta od doby co pamatuji až dodnes.Pořídili si mě na stará kolena(m43,t41)a vlastně omylem(že je mamka těhotná zjistili,až po 6 m.,mysleli,že je v přechodu).Navíc mám odmalička výčitky,že nebýt mě mohla ještě žít.Onemocněla rakovinou prsa a na první operaci byla,když mi bylo 8 m.Spustil porod to bujení?Už se to nikdy nedovím.Ale můj taťka byl můj celý svět.Mazlil se se mnou,pomáhal mi s učením,chodil na Matějskou... je toho zkrátka moc.Měl dvě zaměstnání,aby nás uživil(sestra je o 11 let starší,ale bohužel její vztah ke mě i tátovi je velmi chladný.Nevíme proč,mluvíme o tom spolu s tátou,on u toho i párkrát brečel,je mu to moc líto.Říká,že jí nikdy neublížil,ale ona má takový chladný přístup i ke svým dětem a muži,možná tím ani nic nemyslí,prostě je taková.)a ještě obstaral celou domácnost včetně nás.Vlastně to sem nepatří jsme přeci na diskusi Problémy s mámou,co? Promiňte,že jsem se tak rozpovídala,ale nějak to nemám komu říct a moc se mi ulevilo.Táta je dost těžce nemocný a nemůžu ho rozlítostňovat ještě svými stesky.Prošli jsem pak s tátou ještě jeho 5tiletý pekelným manželstvím(od mých 12 do 17let!)takže o problémech s "matkou" vím víc než bych sama chtěla. Dík že jste mě vzali do diskuse a posílám sluníčkový pozdrav všem Jana
|
| MirkaEyrová |
|
(30.3.2005 8:45:33)
Ahoj Jano!
Možná si trochu dovedu představit, jak Ti je. Mně táta zemřel, když mi bylo šestnáct. No, řekněme, že já osobně jsem tu ztrátu oželela, smířila jsem se s tím. Ale. Myslím, že to naše životy nesmírně ovlivnilo. Předně u mně to jistě podpořilo sklony k pesimismu - mnohem intenzivněji vnímám, jak hodně jsme my lidé zranitelní, a snad i díky této ztrátě mám větší sklon k tomu, vidět všude ty nejhorší možné varianty (a bát se jich...). Pak pochopitelně to byla ztráta pro moji matku; tady pominu, že se jistě cítí mnohem opuštěnější po našem osamostatnění, než kdyby tu táta byl. Pro nás děti to znamená, že se na nás mnohem víc soustředí, intenzivněji vnímá naše problémy či odchylky od jejích představ - a také od nás zcela samozřejmě očekává, že ji uděláme šťastnou (což je naprostý nesmysl při jejích požadavcích a nárocích). No a nakonec mne teď nesmírně mrzí, že náš syn nemá druhého dědu. Vztah s vlastním tátou má syn velmi intenzívní - manžel se mu hodně věnuje - ale s dědou, manželovým tatínkem, vztah dobrý nemá, nějak si (aspoň zatím) nerozumnějí, a těžko říct proč. Tchán je docela hodný člověk, mají se s tchýní rádi, má rád i nás, tak nevím, kde je chyba. --- Já třeba milovala, když mi tatínek četl (nejlépe Veverku Zrzečku...) - možná by rád četl i vnukovi a třeba by je poutal krásný důvěrný vztah... Syn zatím k "instituci" dědy nemá důvěru, a mně je to moc líto...
M.
|
| MirkaEyrová |
|
(30.3.2005 9:00:47)
(Můj poslední příspěvek vyzněl dosti chladně. Není tomu tak, jen to přebolelo, je to už 15 let. Moje matka byla po té ztrátě velmi, velmi nešťastná, měli se s otcem rádi, a byla to pro ni velká rána. Pro mě to bylo méně bolestivé, než kdybych nyní měla ztratit svého manžela, ale taky to mnou otřáslo. Ovšem mou hlavní životní jistotou byla tehdy matka, takže jsem jí ještě naopak mohla pomoci a podržet ji. Vlastně jsme se na nějaký čas jako rodina my tři zbývající semkli k sobě a drželi jeden druhého. Pochopitelně čas utíká, bolest se utišila či zmírnila, naše životy se změnily, děti vylétly z hnízda - a vztahy s matkou se rozrůznily...)
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(30.3.2005 7:26:12)
Víš, July, já se snažím jít taky tímto směrem. Povznést se nad všecko, odpustit, vykašlat se na problémy, co s ní mám. Ale nejde mi to. Aspoň zatím. Snažím se, ale asi to prostě chce čas.
Jinak na rozdíl od Tebe já si s matkou volám skoro každý den, a vídáme se nepoměrně častěji - teď to vychází asi na 1 x za 3 týdny, ale dřív to bylo ještě víckrát (až 4 x týdně). Platí přímá úměra: čím častěji se tito "výbušní" lidé vidí, tím víc třecích ploch vzniká, tím menší nadhled může být. Já jsem ještě většinou v pohodě, švagrová, která se s mojí matkou vídá každý den, to má ještě zas o dost horší.
Ano. Velice zásadní věci jsem schopná si vyříkat s matkou narovinu - ale protože vím, jak málo je tolerantní, tak musím být v takových případech připravená i na to, že se se mnou pohádá obzvlášť hrozným způsobem (a že to v nejhorším případě může znamenat i náš rozchod). Ale pak tu vzniká spousta problémů, které nejsou až tak závažné, abychom se kvůli nim musely rozcházet - tudíž se vyhýbám jako čert kříži jakémukoliv "vyříkávání" - ale na druhou stranu mi přesto vadí. Když dá babička dítěti o něco víc sladkostí, tak je to skutečně "prkotina" (pokud toto dítě netrpí poruchou látkové výměny a každý takový dietní prohřešek neodleží v nemocnici). Ovšem když zničí oblečení za pár stovek rodině, která nemá peněz na rozdávání, pak už to taková prkotina není a docela dost to bolí. Taky samozřejmě konflikty vznikají, pokud jde o "výchovné" metody dost zásadního charakteru. Když se synovi rádobyvýchovně vysmívá doufajíce, že ho zesměšněním a ponížením donutí k poslušnosti, je to jen její soukromá věc a já si říkám, že si syn kolem 12, 13 let nejspíš sám všechny souvislosti uvědomí a třeba už taky nebude chtít babičku ani vidět. Ale když ho třeba nutila (na naší návštěvě u ní) někdy kolem dvou let na nočník (přes jeho nevoli, vzpírání a pláč), tak to by mohlo totálně ovlivnit jeho chuť nočník používat a to jsem teda už zakročila.
Jak říkám, snažím se mít nadhled, nemyslet na to, kašlat na to, zrát, a snad i časem spět k odpuštění. Ale zatím...
M.
|
| Misa3 | 
|
(30.3.2005 16:25:47)
Petty, myslim si, ze se zbytecne trapis. Jsi dobra matka a tak se snazis byt i dobou dcerou, jenze tohle nejde. Uz proto, ze vztah mezi matkou a dcerou je hlavne na matce, i kdyby ji bylo 80 a dceri 60. Je to stale matka a ma moralni povinnost sve dite milovat, chranit a ucit.(Pokud je zdrava a neprojevuje se u ni napr nektera z demenci).
I pokud je cloveku 40, je pro nej matka tou nejdrazsi osobou a pokud neni schopna tuhle ulohu zastat, je na miste uvaha, nakolik Te ma rada a pokud ano, tak nakolik je citove vyzrala. Uz to, cos mi jednou psala ,zes pracovala v nemocnici a ona to pokladala za neco ohlavneho a bezceneho jasne vyznacuje, kdo z Vas dvou je citove zralejsi. Ty nemas povinnost ji odpoustet a delat ji pekne stari tim, ze ji budes denne volat a poslouchat jako "odemenu" neustale nekdy velmi nepekne kritiky.
I kdybys vypadala jako H.Ruzickova a byt byl jak po bombardovani a deti radily jako by byly ze ZOO, tak o tomhle kritika milujici matky neni. Nemas povinnost si nechat nicit jeji pritomnosti vsechny akce, ktere usporadas pro sve pratele atd.
Ber ji takovou jaka je, s tim, ze ji v tomhle veku rozhodne nezmenis. A netrap se. Pokud se k Tobe chova hrube, nebo Te urazi ci ponizuje, uprav styky s ni na naproste minimum, mam dojem, ze vzhledekm k nevydarenemu detstvi ji nejsi nicim dluzna. Nema tedy cenu neustale plakat nad tim, ze Ti NIKDY NEBYLA NENI A ANI NEBUDE OPOROU, ze Ti v nicem ani trochu treba jen dobrym slovem nepomuze a nezastane se Te. Nekterec matky proste jednaji jako by matkami ani nebyly a je nutne to jednou pro vzdy oplakat a smirit se s tim. Mas dobreho partnera, asi i milou dceru a tak matku ber proste jako zenu, se kterou nemas nic spolecneho a ktera Ti mozna i zavidi. Mezi matkou a dcerou se casto utvareji velice divne vztahy( podle me psychoterapeutky z valne vetsiny vinou matky). Oplac to a nevyhledavej ji, vzdycky Te zklame a pak, je i trochu na miste, aby sklidila to, co zasela, ke stari lhostejnost deti, kterym sama nedokazala dat nikdy lasku.
|
| July, dcerka a syn | •
|
(30.3.2005 17:29:04)
Mirko,
Mas pravdu, nevim, jaka tvoje matka je. Treba to zminene zesmesnovani by mi opravdu vadilo. Moje mamka, at je jakakoliv. Nikdy by neudela a nerekla nic, co by bolelo moje deti, to jsem si 100% jista. Asi reseni je, nestyskat se tak casto. Myslim, ze tebou zminena frekvence bohate staci. Volat si kazdy den mi take pripada prehnane. Zkus to treba snizit na alespon obden... S tim zesmesnovanim bych ji to rozhodne rekla narovinu. Ono je take asi rozdil, jak to podas. Ja vzdycky reknu mam te rada, jses dobra babicka, ale tohle mne zasadne vadi... Nicmene, az se s tim jednou vyrovnas a odpustis a budes tvou matku brat jaka je a hlavne s rezervou a nebude te to trapit, tak ver, budes mnohem spokojenejsi... Ono ti stejne nic jineho nezbyva. Tvoje matka uz se nezmeni. Spise naopak to muze byt horsi. Prechod, zdravotni problemy atd...
|
|
| eva | •
|
(30.3.2005 17:38:15)
Miso3, myslím že to tak nemůže být, jak píšeš, že matka i když má 80 let atd., že má povinnost atd. Když chceš, aby se k tobě chovala jako k dospělé osobě, musíš se k ní (a ona k tobě) chovat spíš rovnoprávně. Vždytˇ nyní jsi ty ta silnější. Vím o čem mluvím, je mi 60 let a mamince 80. A nikdy jsme si nerozumněly tak, jako nyní.Všechno pochopit znamená všechno odpustit a opačně.A to musí každý sám.
|
| MirkaEyrová |
|
(30.3.2005 22:09:00)
Ahoj Pettino a July!
S tou „výchovou“ výsměchem se kojím nadějí, přesněji – přesvědčením, že syn bude mít od nás natolik vypěstované zdravé sebevědomí, že ho občasný výsměšek od babičky neovlivní. Ale když jsem četla Vaše příspěvky, ozvaly se ve mně pochybnosti: je to opravdu tak? nebude s tím syn přece jen mít problémy?
Paní Evo,
Ono k tomu nadhledu, odpuštění musí člověk dozrát. Vám je zhruba tolik let, kolik je mé matce – mně je teprve 32. Jistě máte více zkušeností než já – a určitě jste měla možnost tyto zkušenosti i zúročit, přetavit do větší trpělivosti a moudrosti. Pevně doufám v to, že i já časem získám tyto cenné dovednosti. Pokud jsem pochopila správně, ráda byste, aby se Míša chovala ke své matce rovnoprávně. Pokud bych to vztáhla na svoji situaci – mohu se snažit chovat se k matce co nejlépe, nejtaktněji, nejtolerantněji, nejvstřícněji. Přesto však má snaha o to, abych působila vůči své matce rovnoprávně, musí vždy nutně ztroskotat z jednoho prostého důvodu – ona ve mně nevidí rovnoprávnou osobu. Rovnoprávně se mohou k sobě chovat jen takoví dva lidé, kteří oba vzájemně rovnoprávnost toho druhého uznávají. Je-li tato snaha, tento cíl pouze jednostranný, nikdy rovnoprávnost nemůže nastat.
Pettino a ostatní, ráda bych Vás poprosila, jestli byste se se mnou nepodělili o Vaše zkušenosti a názory v ještě jedné věci. Možná mé vědomí záměrně tuto záležitost „odšouplo“ do mírného zapomnění a nastrčilo jako první problém to oblečení, aby to tolik nebolelo…
Jedná se o to, že při tom babiččině hlídání (5 dní minulý týden) došlo ještě k jednomu střetu mezi synem a babičkou.
Asi bych měla nejdřív popsat výchozí situaci. Začnu připomínkou, že moje matka je bývalá učitelka 1. stupně ZŠ – a že by měla mít nějaké univerzální, „správňácké“ metody namakané. Na rozdíl od nás laiků – manžel programátor, já s ekonomkou – jak na děti nám samozřejmě nikdy nikdo ve škole neřekl. --- Pakliže my jsme ze zoufalství občas přistoupili k tělesným trestům (což nikdy nebylo víc jak pár přes zadek dlaní nebo mírný, bržděný „lepák“), pak ale od učitelů očekávám, že se nikdy k ničemu takovému nesníží, že i na největší sígry budou mít nějaké jiné, adekvátnější prostředky (přinejmenším pohovory s rodiči, doporučení do pedagogicko-psychol. poradny apod.). K tomu dodám, že i u nás ty fyz. tresty byly jen jednu jistou kritickou dobu – před tím jsem se snažila všechno svému batoleti vysvětlovat, všechno jsem se snažila řešit mírně, dohodou atd. atd. – a až když to nepomáhalo a já přesto cítila, že je nutné vytyčit jisté hranice, pak teprve ze zoufalství jsem vytáhla tuto „osvědčenou“ taktiku (která beztak vlastně jen zastavila nesprávné chování v tu chvíli, ale příště se syn dopustil téhož bez mrknutí oka…). Teď, čím je syn starší, tím intenzivněji pociťuji potřebu jednat s ním „na úrovni“ – kamž ovšem fyzické tresty opravdu nepatří. (Tuto potřebu jsem ovšem měla vždycky – a jistě si dovedete představit ten smutek a zoufalství i frustraci z toho, že to nešlo!!!) Možná snad s tím, jak se syn zklidnil, už nevyhledává takové ztřeštěné aktivity, bylo možné opět zadoufat, že to s ním půjde přece jen po dobrém – a kupodivu už asi opravdu vyspěl, protože lumpáren vyvádí čím dál míň. --- Přesto když už syn „řádí“, stojí to za to – někdy je poněkud drzý, někdy si postaví hlavu, někdy si „poroučí“ apod., takže úplně lehké to s ním není ani teď. Ovšem věřím, že jsou výrazně horší děti – náš syn rozhodně není žádný asociál.
A teď k samotnému problému.
Stalo se něco, nevím co, syn se nesvěřil a ani babička mi neosvětlila, jak to všechno vzniklo. Prostě když jsme si pro kluka přijeli, tak došlo k mírně komickému výjevu: syn nechtěl poslechnout (myslím, že se měl převléknout na běhání po venku, před tím jsme byli na hřbitově, takže byl ve svátečním), a tak když nic nepomáhalo, oznámila jsem mu trest (zabavení stařičkého minikazeťáčku, který používá velmi rád a nadšeně na nahrávání svých „představení“). Syn se nafoukl, práskl za sebou dveřmi a trucoval v ložnici. Po nějaké době přišel k nám, sedl si na židli a odvrátil se od nás – celý ten postoj vyjadřoval – teď jste mě teda fakt naštvali, rodičové! Načež se venku ozvaly zvuky -–to můj brácha s dvouletou dcerkou, kterou náš syn ovšem zbožňuje, vyšel na dvůr. Syn vylítl jak na perko, na uraženou pýchu úplně zapomněl, bleskově se převlékl a už byl venku! --- Tak jsme tím výjevem byli svorně pobaveni. No, jenže moje máti tímto příběhem inspirována se svěřila, že oni dva taky měli spolu nějaké nedorozumění. On něco provedl, a ona ho – vykrákala za vlasy!!! Prý lehce (a já jí tohle tedy věřím). Syn se nafoukl a někam odběhl, ona to upřímně obrečela, on za ní pak přišel: „Babičko, ty brečíš?“ „Proč brečíš?“ nějak si to vyříkali a dobrý, už zase spolu mohli dál jednat. ---Ale! Akce sledovala akci, já jsem na to vlastně nijak nereagovala, a doma jsem si po třech dnech uvědomila, že se mi to nelíbí. Že se mi nelíbí, že moje matka syna fyzicky, byť jen lehce, potrestala. Jednak, jak řečeno, si myslím, že by jako učitelka měla mít v arzenálu spoustu jiných, adekvátních prostředků, a jednak, kdoví proč, mám pocit, že „mi nemá kdo co šahat na syna“. (Přiznám se, že kdybych se dozvěděla, že fyzický trest použila na mé dítě jeho učitelka, asi bych inklinovala k tomu podat na ni trestní oznámení.) Načež korunu tomu dala „dobrou radou“, abych před ním hrála uraženou, že to „pomáhá“! --- Představa, že mě nabádá k tomu, abych já osobně svého syna záměrně citově vydírala, se mi zásadně nelíbí. Rovněž se mi nelíbí, že ho ona nejspíš čas od času skutečně citově vydírá – a že ten chudák jí to pravděpodobně věří. (Je tedy samozřejmě otázka, je-li to již citové vydírání; já mám pocit, že ano, manžel naopak, že ne.)
--- Jak tyto věci cítíte Vy?
Zakročili byste nebo byste to nechali plavat? A pokud byste zakročili, tak rázně anebo mírně? Takticky, anebo ostře?
Děkuji za případné rady nebo zkušenosti. Je fakt, že se v tom sama v tuhle chvíli nevyznám – a díky problémům, které s matkou mám, si netroufám jí vytýkat každou věc, která se mi nelíbí.
M.
|
| Eva | •
|
(30.3.2005 22:46:01)
Já vím, že to není tak jednoduché, jak jsem to napsala a opravdu se k tomu musí dojít asi až po letech zkušeností a s vědomím, že už nám společného času taky nemusí moc zbývat.
|
| Misa3 |
|
(31.3.2005 20:26:51)
Pani Evo, nemam tuseni o jakych zkusenostech mluvite, ale ja mela s matkou jen ty spatne. Takze muj uvod, to: ze ma matka byt vzdycky matkou sveho ditete, to je byt ta silnejsi, poskytnout svemu diteti oporu chranit ho a milovat, pokud je toho psychicky a citove schopna. Tedy ze ve vztahu vede a je oporou predevsim ona a ne jeji uz dospele dite...Tak tento nazor neni miu ale me supervizorky (kontrolni psychiatricky). Dalsi jeji nazor je ten, ze skutecne dobrych matek je velice malo snad tak 1/3, ne-li mene. Ze dobrou matkou neni kazda zena, ktera ma dite, ze to musi byt znaktera je zrala a neco vi o lidech i o tom k cemu bude sve dite vychovavat. Moje matka vedela o vychove asi tolik jak ja o atomove fyzice( mozna jeste min).
Vam se dari jen plest dohromady rovinu stari a fyzickych pripadne psychickych chorob a citove zralosti. Bylo by to na delsi vysvetlovani a silne pochybuji, ze byste se je snazila pochopit.
Dam vam jesnoduchou otazku, pokud si matka preje aby jiji dite melo rodinu, deti a karieru a jeji dete tohle nesplnilo ma pravo sve dite obvinovat, za to ze se provinilo na tom ze nesplnilo jeji celozivotni sen, nebo ne?
Skutecne by me zajimal Vas nazor.
|
| Misa3 |
|
(31.3.2005 20:31:04)
A jeste : Znam asi 3 zeny sveho veku (40 let) ale ani jednu 60tiletou ktera by ovladala alespon webovou nebo e-mailovou korespondenci.
|
| Lída,3 kluci a holka | 
|
(1.4.2005 14:34:28)
Míšo,
trošku mimo téma diskuze: já znám celou řadu žen kolem 60, které běžně používají mail, web a spoustu programů na počítači. A kolem 40 je nás takových spousta - třeba hned zhruba půlka našeho výpočťáku. :-) Ale asi se pohybujeme v příliš odlišném prostředí.
Pokud bys někdy zkusila kouknout do nějaké webové diskuze o pletení a podobně, které jsou třeba na about.com, našla bys tam dokonce dost "babek" i kolem 80 let. U nás k tomu třeba taky časem dospějem.
|
| Zuzka | •
|
(1.4.2005 15:34:22)
Ahoj Holky,
tak tady ctu ty Vase pribehy. Ja jsem ted tak trochu rozpolcena. A proto napisu takovou svou uvahu... snad to nekomu pomuze.
Na jednu stranu vim, ze sve rodice musim respektovat za to, co pro me udelali. I kdyby to bylo jen tak "malo" jako porod, nocni vstavani, kdyz mi bylo spatne, vzdycky jsem sla prvni za mamou. Hodne lidi ma ted tendenci zapominat na tyto "male" veci, to je prece samozrejmost... ale neni. Mluvme specialne o Mame, ona si se mnou musela taky dost vytrpet, nemoci, stesky, kdyz me zkousela z uceni pred pisemkou,... az do ted, kdyz se ONA sama musi vyrovnat s tim, ze jsem se vdala (coz, priznejme si, je dost velka udalost v zivote rodicu stejne jako deti), ze uz mam svuj zivot. Musime sve rodice respektovat, nikdy nevime, co stoji za jejich chovanim, proc delaji to, co delaji, proc rikaji to, co rikaji...
A proc jsem rozpolcena? Nechci, abyste si myslely, ze jsem tohle napsala proto, ze mam s rodici skvely vztah, podporujeme se, atd. Naopak. Otec pije, zranuje vsechny kolem... no, radeji o nem psat nebudu, je mi z toho dost spatne. Mamka, ta je takova ta "hysterka" (i kdyz na druhou stranu se vubec nedivim, po zivote s NIM), tolikkrat se chtela zabit, tolikkrat jsem nasla dopis na rozloucenou.. ted, kdyz jsem se vdala, muj manzel se ji na jednu stranu moc zamlouva, protoze je to inzenyr, na druhou stranu vubec ne, protoze je cizinec, se mnou se druhym chlubi, kam az jsem to dotahla, ale na druhou stranu pro me nema jedineho dobreho slova, doma mam jenom bordel, varit neumim (tys delala na obed palacinky???? No chudak tvuj muz, ja bych te s nima vyhodila,... a podobne poznamky). Jednou jsem v praci ne dost dlouho, po druhe to zase prehanim a zustavam az moc dlouho. jednou mam vlasy moc dlouhe, podruhe moc kratke. Ve zkratce, nedavno mi rekla, ze moji segru ma radeji nez me (a verte, ze to boli), ze jsem se nepovedla, co ona udelala spatne, ze jsem takova, jaka jsem. Kdyz mi chce fakt ublizit, rekne, ze jsem cely ON (tj Otec).
.. ale, ta druha strana je...
Od segry vim, ze doma breci, protoze se o me boji (neveri, ze nam to s manzelem vyjde a mysli si, ze mi vezme deti a uz je nikdy neuvidim). I presto, ze jeji plat je 2x mensi nez muj, dala mi penize na vybaveni bytu, koupila nam spoustu veci, i kdyz si to nemuze dovolit.
Od manzela se ucim onen respekt k rodicum, ktery, nebyt jeho, bych asi nikdy nepoznala. Proto jsem ted tak nekde uprostred. Ucim se sve rodice respektovat a odpustit jim za to, cim mi ublizili a nadale ublizujou. Snazim se byt na ne hodna (i kdyz to zatim moc nejde). Snazim se privodit si zpet ten pocit, kdyz, jako mala holka, jsem za mamou utikala do bezpeci. Protoze ted, po tech vsech letech, kdyz uz me nezivi a nesati, mozna bych mela zacit splacet to, co mi za ty leta dala. A nemyslet na to, co mi vzala.
Ono totiz i rodicovstvi je "naostro". rodice jsou take jen lide, kteri delaji chyby a uci se za pochodu. Snazim se na to divat takhle.
|
| Eva | •
|
(1.4.2005 18:51:26)
Míšo, prominˇ, nic z toho, co jsem psala, neplatí v takovém případě, jako je Tvůj. Omlouvám se.
|
| July, dcerka a syn | •
|
(2.4.2005 5:02:28)
Zuzko,
Citim to uplne stejne. Navic, kdyz jsem se stala sama rodicem (mam dceru a syna), tak jsem si velmi dobre uvedomila, ze byt dobrym rodicem neni jen tak jednoduche. Ja se kolikrat pristihnu, kdyz treba musim disciplinovat a verim z celeho srdce, ze je to pro moje deti dobre, ze kdovi, co si o tom pak deti jednou budou myslet. Doufam, ze o mne take jednou nebudou rikat, jak priserna matka jsem byla:-) Ja take verim, v odpusteni a snazit se videt to pozitivni...
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(2.4.2005 15:16:58)
Teď si dovolím nesouhlasit.
Rodiče si nás nepořizovali proto, že bychom MY SAMI chtěli. Tudíž netuším, proč se jim klanět až k zemi nebo v nich vidět nějaké polobohy - oni si sami dobrovolně vybrali, že budou mít děti, no tak se zkrátka podle toho zařídili. Nikdo, kdo nechce, rodit nemusí a vstávat v noci k dítěti taky ne. Antigest není novinka posledních 10ti let a interrupce taky ne.
Pro mne je vděčnost o něčem úplně jiným - o tom, že mi někdo pomůže, když budu v maléru, když mi třeba doktor zachrání život, musí tam být ten vědomý prvek, ale být automaticky vděčný rodičům za to, že mě přivedli na svět???
Můžu jim být vděčná třeba za hezký dětství, nebo za jejich přístup k mé osobě, to jo, ale to je už trochu o něčem jiném. Sám fakt toho, že jsem rodič ještě neznamená, že bych si zasluhoval nějakou úctu. Zplodit dítě umí kdejaký mameluk.
|
| Misa3 |
|
(10.4.2005 15:46:00)
Taky nejak nechapu proc byt rodicum do smrti vdecna za to, ze mne zrodili, oni toho totiz pro mne jinak moc neudelali. Ano mohu byt vdecna matce za to, ze pokud jsem to potrebovala, tu byla pro mne, jenze co kdyz kdykoliv jsem ji potrebovala, tu pro mne nebyla? Za co ji mam byt vdecna potom? Ze me davala najist v dobe, kdy jsem zila u rodicu? No to bych radeji nekomentovala matka totiz varit moc neumela...nebo ze me nenechala pobihat nahou? No to je skutecne asi tak vse, mam dojem, ze ji za moc veci vdecna byt nemusim a osvobozuje me to. Lip se vyporadam s tim, ze ji nemam rada, kdyz si to uvedomim naplno a ne kdybych se jako mnoho lidi snazila si zachovat predstavu neexistujicich krasnych vztahu s rodici. Je lepe byt k sobe uprimny. Mam povinnost se snazit k matce slusne chovat, i kdyz ona tohle nedela. Pokud onemocni, nebo prilis zestarne, se ji pokusit najit pomoc, pokud na to sama nestacim. Ale to je skutecne vse.
|
| Marky | •
|
(10.4.2005 21:50:47)
Monty je velice jednoduchá osoba a má tím pádem jednoduché myšlení! Stačí se podívat na její příspěvky i v jiných kategoriích!!!
Chudák její dítě!!!!!!!!!!!!!!
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(10.4.2005 22:52:09)
Obávám se, milá Marky, že k pochopení mého jednoduchého myšlení je třeba mít minimálně srovnatelné IQ (byť na tento způsob měření člověka jinak moc nehraju). :o)
|
| jankka | 
|
(11.4.2005 20:56:10)
MONTY! Souhlasím na sto procent.
|
|
| Marky | •
|
(11.4.2005 21:29:10)
To je pravda, tak nízké IQ nemám..
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(11.4.2005 22:32:46)
Gratuluju a doporučuji přihlásit se do Miss Mensa. :o)
|
|
|
|
| GJana& julinka | 
|
(11.4.2005 18:59:00)
Marky, ja myslim, ze co se tyce nadeji vkladanych do nasich deti, tak ja naopak souhlasim s Monty. Ne kazda matka a otec jsou schopni prenest se pres skutecnost, ze jejich dite sice nebude doktorem, pravnikem nebo kdovi cim, ale hlavne at je stastne. Ukolem rodicu (podle me, ackoli jeste deti nemam) je je podporovat, chapat, milovat, ale nemluvit jim pokud mozno do budoucnosti. Vim, ze je to mnohdy tezke a hlavne se to projevuje pri vyberu stredni skoly nebo oboru, ktery bude po zakladni skole studovat. Jedno prislovi pravi, ze rodice maji dite "nakopnout tak silne", aby doletelo co nejvys a co nejdal.
Uprimne receno, taky nesouhlasim se zpusobem zivota, jaky si vybrala Monty, ale je to jeji volba.
|
|
|
|
|
| Dája | •
|
(5.4.2005 12:47:33)
nejsi ty náhodou moje sestra? :-)
To je skoro jak moje mama ... je to hrůza... jsem jí za moc věcí vděčná, to ano, ale přesto ji kolikrát tak nenávidím... ano, nenávidím tu mámu, která mě přivedla na svět, 2 roky se mnou byla na mateřské a celou tu dobu mě i kojila (což jak tak dneska poslouchám od lidí kolem tenkrát nebylo moc časté)...
Často o tom všem přemýšlím, o ní, o mě, o mých sourozencích, které si v jejich 7 a 10 letech odvezl jejich otec a ona je viděla až za 8 let a já vůbec ničemu nerozumím. Jenže ona mi tak moc ublížila, to co mi kdy řekla, udělala, i neudělala jí stále nemůžu zapomenout.
Opravdu nemůžu přijít na to proč se ke mně chovala tak extrémně, jako mimino mě hýčkala a nehnula se ode mně na krok, a čím jsem byla starší, tím se ke mně chovala odtažitěji. Co já si všechno musela vyslechnout!! To, že jsem jako otec, bylo to nejmenší (doplňovala to ovšem pěkně jadrnými výrazy...dodnes se mi hnusí, když někdo mluví sprostě nebo křičí, zvlášť na ten křik jsem citlivá, i když jinak jsem docela otrlá a nejsem žádná chudinka, která si nechá všechno líbit, tak jak někdo po někom křičí, celá se rozklepu... )
Ty poznámky má taky... když jsem jednou před ní manželovi z legrace řekla, když došel z práce, ať si oběd uvaří sám (rýpeme takhle do sebe pořád, ale on ví že má doma vždycky uvařeno ať je co je) tak ona se úplně zhrozila jak si to s ním dovoluji mluvit!! Začala mi dělat přednášku jak se chovat k pánovi domu! (Ona - čtyřikrát rozvedená...:-( ) Kromě toho, že mi otvírá všechnu poštu co mi přijde na starou adresu, což bych ještě snesla, ale ona si to přečte, vůbec nechápe o co tam jde, ale hned mi volá, nebo když nemá kredit tak je to první co mi řekne, když přijedu, obsah dopisu zkreslí a vyčítá mi a nadává...no příklad: Přestala jsem posílat peníze na jeden spořící účet, který jsem se rozhodla zrušit. Přišlo mi k ní oznámení o tom zrušení. No a ona si to přečetla (pak zalepila...nechápu...)a hned jak jsem dojela mi oznámila, že se na mě zlobí, že jsem nezodpovědná, že neplatím co mám a beru si toho moc, zvlášť když jsem na mateřské a logicky tedy nemám peníze. Jen na okraj, co jsem vyšla ze školy, vydělávám si a živím se sama, teď nás s malým živí manžel samozřejmě, ale svoje finance máme narozdíl od mé mámy pod kontrolou.
Nechce se mi tu rozepisovat všechno co mi dělá a říká, její život který žije (zavřená ve svém bytě, bez zájmu o okolí, jen televize a seriály, a někdy výjimečně se uvolí přijet podívat, ale to nesmí sněžit a mrznout (aby nespadla) ani být moc teplo (bylo by jí špatně)...když má chřipku, brečí mi do telefonu jako by měla rakovinu. Já už teď za ní moc jezdit nemůžu, nemá tam zrovna podmínky pro malé dítě, tak se občas utrhnu z naší rodinné pohody když táta může být s malým a zajedu tam sama, ale vždycky mě ta návštěva u ní ještě víc znechutí...ne já už to nebudu rozepisovat dál, je mi z toho špatně...
Chtěla jsem jen říct Zuzi, že tam kde teď jsi se asi budu dostávat hodně dlouho, abych byla schopná s ní normálně vyjít a dokonce ji respektovat (neumím si to představit a nepomáhá mi ani to představování si pocitů z dětství, protože ty první dva roky si nepamatuji a to potom už si nevybavím nic tak extrémně silného a krásného, vždy po hezké a důvěrné chvilce mámy s dcerou následovala studená sprcha. Bojím se aby tenhle vztah neovlivnil mého syna a můj vztah k němu...zatím je všechno nádherné, chci aby měl vše to co já neměla, ale zvládnu to?
Můžete mi někdo poradit?....
|
| July, dcerka a syn | •
|
(9.4.2005 14:35:53)
Dajo,
Muzes respektovat "s nadhlem". A take odpustit "s nadhledem". Tim, ze rikam odpustit, nemyslim, delat z matky "poloboha". Ale mne hrozne pomohlo to, ze jsem svuj vztah pred x lety prestala s matkou resit. Tudiz mne to uz netrapi, nezabyvam se tim. Matku beru takovou jaka je, nesnazim se ji zmenit. Pokud je ale neco zasadniho, cim mne zrovna nastve, tak to ji reknu. Ostatni chovani vypoustim... Nemyslim si, ze se ti nekdy podari dosahnout vztah s tvoji matkou, po jakem touzis. A tak to musis brat, jako realitu. Ja se zamerila na jine vztahy v mem zivote a jak rikam, matku mam rada, ale beru ji s rezervou...
|
|
| Misa3 |
|
(10.4.2005 15:31:56)
Dajo, ja Ti to reknu na tvrdo. Mozna ze Ti usetrim nejake trapeni i kdyz je mozne, ze se Ti to co budu psat nebude libit a nebudes s tim souhlasit.
Tak tomuto typu matky se rika "infantilni matka"( tedy detinska) hlavnimi projevy je sklon k hysterii a to ze neustale upoutava hadkami pozornost na sebe a to ze si neporadi ve vlastnim zivote. To ze se jako dite od Tebe nehla na krok, to vis, nebo to mas od ni? Nedivila bych se, kdyby to nebyla pravda. Ale take je mozne, ze jde o typ matky, ktera se o dite stara jak jen muze, pokud je jako panenka, ale jakmile se zacne projevovat jako samostatna lidska bytost, ktera nesouhlasi zcela s matkou zacne byt ostre proti a cim vic dite dozrava v dospeleho cloveka, tim je na ni horsi.
Podivej, sama uznavas, ze se z zivote, at uz pracovnim, nebo rodinnem orientujes mnohem lepe nez ona, tak proc bys vubec mela o jejich radach uvazovat. To ze v mnoha vecech s ni nesouhlasis a mozna se citits i tim vinna, pust z hlavy, Ty jsi dospela, ji se citove dozrat nepodarilo. Co je horsi je cteni dopisu. Nemuzes se nejak na poste domluvit, aby ji nNIC CO JE TVE a co je psano na Tebe NEDAVALI DO RUKOU???? Cteni cizi korespondence je trestne!!! dcera matka nebo kdokoliv...nema co cist ani pohlednice od nejblizsiho cloveka. Proste je po poruseni listovniho tajemstvi a smitec.
Takze skoc na postu a nemusis jim nic vysvetlovat(co je jim take do toho, ze) jen proste si nech zavolat svou postacku a rekni ji, ze ji budes vdecna, kdyz nebude davat Tve matce jakoukoli Tvou korespondenci, ze je to zakazane. Treba i ji dej bombosku, nemusis s ni jednat zrovna po zlem, treba to pujde i podobrem. Matce to nerikej, co je ji do toho Tva korespondence je jen Tvoje. Pokud se tyka postacky, naprosto se vykasli na to, co si bude myslet, je to dokonale sumak. Chran si pred matkou sve soukromi ale i cely svuj zivot, pochop, ze ji nejsi nicim povinovana.
Je to citove velice nezrala a hystericka zena. Kup si nejakou laickou publikaci o poruchach osobnosti, pomuze Ti to, kdyz budes vedet s kym mas co do cineni. Doporucuji napr. knihu Zakladni formy strachu( kdekoli v lakarske knihovne). Pokus se navstivit odbornika a to ne jako pacientka, ale jako clovek, ktery hlada radu, jak vubec vychazet se svou matkou a co je nutne a co uz ne. Zkus napr. Partnerske poradny tam berou i problemy typu matka -dcera, snacha-tchyne atd. Muzes vzit manzela s sebou, nebylo by to spatne delal by Ti oporu a vedel by, jak ma ke Tve matce pristupovat on. A jemu velice prospeje, ze mu podas dukaz ze pres vsechny spory s matkou jsi na jeho strane a ze jen hladas zpusob jak s ni vyjit. Pochop, ze proste je to nezrala zena a ze s ni nemuzes v zivote nijak zvlast pocitat jako s oporou, spis Ti v tom negaticnim zivot zkomplikuje a ze bude reagovat jako dite.
Pochop, ze ona reaguje jako by rivalizovala( souperila) se svymi vlastnimi vnoucaty a s Tvym manzelem,a ze to je jako byste si prohodily role, ona chce tvou pomoc a jako asi 4 lete dite dupe nozickami, pokud se ji nevenujes.
Priznej si to naplno: Tva matka neni psychicky vyspela a zrala. Neni to dusevni nemoc, jen nezralost, kterou dotycny velice obtezuje okoli. Ber ji takovou jaka je. Neni mi moc jasne, proc ji tahas, aby za Vami jezdila samotne se ji nechce a musi Vam vzdycky udelat doma pekne peklo. Pamatuj, ze mas take manzela a deti a ze muzi nejsou moc zvedavi na hadky a neprijemnosti s tchyni...Starej se o svou domacnost o sve deti a o to, aby manzel byl s Vami vsemi rad, aby domov pro nej byl domov...Tva matka Ti muze tohle vse rozbit a proto pokud o to nestoji, proc ji nutit, aby k vam jezdila.
Mne to trvalo roky, nez jsem si dakazala priznat, ze nemam svou matku rada a necitit se pri tom jako posledni prisera. Nevdecna, nedbala svych povinnosti atd. Vyvedla me z toho az ma terapeutka a kamaradka, ktera byla velice razna a mela podobnou matku...jenze pochop, ty mas povinnost se snazit k ni slusne chovat, ale ne ji mit rada. Rozumis mi, nejsi ji povina milovat!!!!At Ti rika, ze pro Tebe udelala to nebo ona a tyhle osobnosti vetsinou pridaji cely seznam toho, co pro svoje deti udelaly. To ze si nechala vzit sve deti, neni ani tak o nestesti je to spis o tom, ze nemela dost sily, aby za ne bojovala. Podivej jsi mlada a ja budu ve svych 44 zhruba ve veku Tve matky, takze Ti mohu rict, ze i v te dobe to bylo mozne, sice tezke, ale mozne.
Je mozne, ze vlivem svych vlastnich styku s matkou mohu byt i vuci Tve matce zaujala, ale nikdo Ti prece nerika, ze bys to co Ti pisu musela na slovo poslechnout, vem to jen jako muj nazor, a mohu se pochopitelne mylit. Orientuji se jen podle toho co pises a mnoho veci treba neznam...
Staci, kdyz poslechnes jen jednu vec a pokusis se najit v Partnerske poradne nekoho, kdo by byl skutecne dobry odbornik a rozebral s Tebou ( pripadne s Tvym manzelem ) jak se k matce chovat a jak ji zamezit utokum na Vase soukromi.
Ale ver mi nenechavej si neprijemnou matkou ohrozovat i Tve manzelstvi. I muzi, kdyz prijdou z prace chteji mit predevsim klid a pohodu a ne neprijemnouou a hadavou tchyni.
|
| Dája | •
|
(12.4.2005 17:23:01)
Děkuju.
Teď už mi to konečně celé začalo dávat smysl...potřebovala jsem zjistit co se to vlastně děje, a myslím si že máš pravdu. Ona není blázen, jenom nedostala šanci dospět.
S tou panenkou-miminkem, to si taky myslím, a jednou jsem jí to vmetla, že jak jsem začala chodit, nevěděla co se mnou. Potíž je, že skoro celý život (jen s občasnými pauzami co trvaly pár let, nevím přesně jak dlouho) žila se svou matkou. A já byla tak zmatená!!! Babička nebyla moje máma, ale máma se tak taky nechovala, pořád si sice stěžovala že babička ji nenechala být matkou, že ji stavěla do role mojí sestry, ale já už nechci pátrat po tom jak to bylo. Měla jsem vždycky všechno co jsem potřebovala, spoustu věcí co jsem chtěla, ale nějak to nebylo ono. No to už je jedno.
Ještě jednou děkuju, s tímhle názorem už se mi bude líp přemýšlet jak se s tím poprat.
|
| Misa3 |
|
(21.4.2005 17:41:24)
Dajo, precetla jsem si svuj prispevek a pripada mi dost ucitelky poucujici a misty nadrazeny. Omlouvam se za ten ton a jsem rada, zes ho pochopila v dobrem. Bylo by mi lito, kdybys to zamitla jen proto, ze to vyzniva, jako bych Te chtela za kazdou cenu poucovat. Jak jsem se uz zminovala, mam podobne problemy s matkou a dalo mi neuveritelnou praci, nevidet prvniho vinika ve vsem hlavne v sobe, jak mne k tomu matka cele detstvi a mladi pilne vedla.
Musim rict, ze jsem vcera chvili sledovala serial Plasticka chirurgie II a velice se mi libilo, to jak poradkyne, ktera si sla popovidat se zenou jednoho z chirurgu a byla u toho proprana spolu s onou pani jeji matkou-psychiatrickou, na to reagovala strucne: "Vase matka neni pritelkyne, poslete ji pryc..."
Ja tim netvrdim, ze by Tva matka nebyla Tva pritelkyne, spis mam pocit, ze je jako detinska povaha, tak zaujata sama sebou, ze vubec nevi, jak se to dela a co se za tim skryva...Libila se mi strucnost, se kterou byla tato pomerne tvrda myslenka vyslovena:
Pokud Ti nekdo ublizuje, obrn se vuci nemu a ublizovat si nenech... i kdyby to byla vlastni matka a delala to jen z pouhe detinskosti, je tu v prvni rade Tvuj zivot, Tve manzelstvi, Tve deti... lide, pro ktere jsi velice dulezita a kteri Te maji velice radi...Pokud jim budes vnucovat detinskou matku muze to otrast Tvym vztahem. Vim, ze jsi hodna manzelka, hodna matka, a chces byt i hodna dcera, ale s nekym to proste nejde. Na dobry vztah musi byt dva...
|
| PETA | •
|
(17.5.2005 20:04:55)
ahojky holky potřebuji se vypovídat,jsem z velké rodiny mám 4 sestry a 1 bráchu,jsne normální sourozenci,jen se moc nestíkáme,nejvíce si rozumím s dvojčátkem protože je podobná jako já,dnes mi mama řekla žese dvojíme aže na nejstarší kašlu,že nemá peníze a má 3 děti,já mám jedno a sotva to z mužem pytlíkujem jak se dá,a máma ji furt předhazuje jaká je chudinka jak má těžký žití,vím jeto dřina opravdu se má bídně,ale já nemám nato abzch ji navštěvovala a pomáhala ji finančně!a kdzžto řeknu mámě taksi myslí že kecám,slyší jen svou pravdu a můj názor nerespektuje,všesemi sesypalo,nemám podporu u muže a ted´ANI v rodině.poradte jak se mám vyventilovat abych se nezhroutila?zakym má jít člověk v mé situaci?když nemá ani pořádné kamarádky jen známé?které nechci obtěžovat svíma starostma protože jich má každý nad hlavu!všude kam přijdu at jeto písek nebo nákupní středisko tak všude poslouchám jak je život na h....sama sebe se ptám je vina vemě nebo jeto dobiu?každý hledí jen nasebe,
|
| Misa3 |
|
(18.5.2005 13:18:45)
Peto, je to dost osobni, jak vyresit to, co jste mi napsala, co bych Vam rada poradila, nebo jak by bylo dobre se na situaci divat. Nemuzete mi napsat na mou adresu? Bud kliknete na mou ikonu, nebo napiste na Lyka@seznam.cz chtelo by to skutecne vse dukladne probrat.
Muj nazor je, ze matce skutecne nemuzete pomahat a ona by to mela pochopit, ale mely bychom probrat, co ji rict, aby to prijala tak, jak to skutecne je, jestli je vubec schopna to pochopit, jestli v pripade, ze to stejne nepochopi a neprestane Vam vytykat vse co pro Vas kdy od kolebky po dospelost udelala, tedy jestli i v tomto pripade, kdy to vubec nema cenu, by nebylo dobre to vzit tak, jak to je, ze to proste nikdy nepochopi a prestat se tim trapit.
Vy nemate prece povinnost matce pomahat za cenu vlastniho sebezniceni. Proboha proc. A pokud rozdelite to malo co mate pro vlastni deti, stejne ji to prijde jeste malo. Vase matka je dospela osoba a nemuze nezustale ocekavat od nekoho pomoc, byt je to vlastni dcera, musi se naucit situace zvladat sama.
Nevim, jestli to dobre chapu, jestli Vam matka deti hlida, nebo jen se vyjadruje k jejich vychove a zada pro sebe vic penez. Byla bych rada, kdybyste mi napsala, na mou mailovou adresu. Pokud mate obavu, udelejte si novou e-mailovou schranku treba pro nejakym castym jmenem (o ja vim... Jana Novakova, nebo podobne) abyste mela jistotu, ze Vase soukromi nikdo nenarusi, i kdyz Vas ujistuji, ze smutnych pribehu ctu velice mnoho a nikdy jsem zadny nezneuzila, take proc, ze...
Takze budu rada, kdyz mi napisete. Jinak muzeme to probirat i takto na webu, ale je to dost verejne...mozna pro Vas bude snazsi se sverovat jen mne...
Pokud tedy neni ve Vasich silach matce prispivat a ona to odmita chapat, bylo by dobre se obrnit proti jejimu postoji a netrapit se. Na veci, se kterymi clovek nic nezmuze, nezbyva nez si zvyknout.
|
|
| Misa3 |
|
(18.5.2005 13:43:45)
Peto, precetla jsem to znovu a pozorneji, takze pokud tomu rozumim, Vy mate 4 sourozence a jedno vlastni dite? Nebo o tri sourozence se stara matka a Vy se starate o jednu sestru? I to je uz velice obdivuhodne, a vase matka by to mela vzit jako maximalni pomoc, kterou ji muzete poskytnout. Mela by konecne uvazovat jako dospela osoba, mela by tak i resit sve vztahy napr s muzi, neriskovat povrchni a nezrale vztahy, a zvolit chvili pro splozeni ditete az je vztah dlouhoboby a hluboky, pripadne i pravne zabezpeceny. Mam pocit, ze zije tak nejak ze dne na den, ale neustale se domaha pomoci druhych, kontkretne vasi. Ze vas trapi tim, ze Vam neustale lici jaky je chudak a jak ji nechcete pomoci. Bylo by dobre ji skutecne naznacit tak aby to pochopila, ze uz ted delate vse co se da a vic ji pomahat nemuzete a netrapit se jejimi protesty pokud to znovu neuzna a nepochopi. Ono bohuzel nezralych matek je dost, a ty potom nejen komplikuji zivot svym detem, ale nedokazi v zivote uspet, alespon v zakladnich vecech. Vy jste jiste zralejsi a vyspelejsi. Momentalni deprese ve ktere mate pocit, ze nemate pratele, je do jiste miry skutecne zapricinen dnesni dobou, kdy malokdo ma snahu pomahat, nebo alespon vyslechnout nekoho z pratel. Je to mozna take tim, ze jste obkolpena lidmi se kterymi si nerozumite, muze to byt jak v praci, tak pokud treba zijete v mensi vesnici. Muzete mit hlubsi zajmy a muze Vas naopak zajimat to co ostatnim nic moc nerika. Ve meste je zivot po teto strance snazsi , a ted co je moznost vyuzit ibnternetu je to velice vyhodne, protoze si muzete pratele, spocatku jen zname s podobnymi zajmy najit mnohem snaz. Narpsoto Vas chapu, protoze v dobe, kdy jsem velmi tezce onemocnela se ode mne odvratili vsichni pratele. Chapala jsem je a mela jsem za to ze az se uzdravim dam najdu si praci, vrati se ke mne pratele a dam vse zase do poradku( nejak jsem stale uvazovala, jako by to byla moje vina) Z casti jsem se uzdravila, ale uz jsem nikdy nenasla praci ve svem oboru( nesmim pracovat s kancerogennimi latkami). Takte naslato par let, kdy jsem nemela pratele ani praci a bylo to skutecne hodne zle. Ted uz je to pryc, mam par pratel se kterymi si rozumim, zvladnu alespon trochu prace, ktera me zajima, a i kdyz asi uz nebudu zcela zdrava, umoznilo mi to se divat na veci jinak a ziskat trochu vic sebeduvery.
Podle mne je mnoho Vasich trapeni zavineno tim, ze si dost neverite, a podlehate matce v tom, ze byste ji mela vic pomahat i kdyz urcite delate vse, co se jen da. Pokud mate vlastni rodinu, je naprosto samozrejme, ze nemuzete po manzelovi chtit, aby zivil i Vasi matku a Vase sourozence na ukor Vasi rodiny. Vase matka je zdrava a dospela zena a nemela by to po Vas chtit, zvlast pokud vi, ze delate co jen jde.
Takze, prosim, napiste mi, budu rada, kdyz mi popisete v jake situaci vlastne jste, pokud to budu znat presneji, budu mit moznost vam lepe poradit, nez takto, kdy vicemene situaci a jeji reseni odhaduji. Preji vse dobre a skutecne Vas rada vyslechnu a pokud to jen pujde, udelam vse, aby se Vase situace alespon trochu zlepsila.
|
| GJana& julinka |
|
(19.5.2005 13:07:39)
Miso3 ja jsem to pochopila tak, ze Peta ma 4 sourozence, ona sama je z dvojcat a se svym druhym dvojcetem si rozumi. Nejstarsi ma byt asi jeji sestra, ktera ma ty tri deti...
Peto, je to tak?
|
| GJana& julinka |
|
(19.5.2005 14:12:33)
Miso3. Podle me matka Pete vycita, ze se bavi se svym dvojcetem az prilis a neni "schopna" pomoci sve starsi sestre...
|
| Misa3 |
|
(19.5.2005 15:09:16)
No prave Jani, Peta tam pise o sve sestre, ale take o tom, ze ji matka vycita ze ma jen jedno dite a ona tri a take je tam zminka o manzelovi...Takze do toho muze vnest jasno jen Peta. na druhe strane podle zpusobu kterym se prispaevk psan, z nej vyplyva, ze se nad matcinou kritikou velice trapi, ze by rada delala pro matku a sourozence vic, ale nemuze. Takze mam za to ze pokud nejsou deti zcela male, mela by se o ne v prvni rade starat matka a to uz proto ze pokud treba ma problemy s alimenty tak je tvrdeji vymahat, ale pokud vymahatelne nejsou(i tato situace muze nastat) mela by si treba vzit dve zamestnani, ale nekazit zivot sve dcery, ktera ji uz tak pomaha jak muze. Proste byla bych rada a budu rada( dosud jsem necetla svou mailovou schranku) kdyby mi pata napsala a mohla bych se take pri lepsim pochopeni situace se ji snazit ucelneji pomoci.
Jsi mila, ze take tento pribeh sledujes a snazis se pomoct, a Peta muze klidne psat nam obema, konecne vic hlav vic rozumu:-))
|
| GJana& julinka |
|
(19.5.2005 15:32:19)
Miso, ja sama v sobe jsem si musela vyresit taky svuj vztah s mamkou. Nekdy se ke me chovala dost zvlastne. Nidky me nezanedbavala materialne, ale uprednostnovala meho mladsiho bratra. Ted jsem se s tim srovnala. Na jednu stranu jsem rada, protoze mi do umoznilo se postavit na vlastni nohy, ale porad to bolelo... Ted to zacina byt trochu lepsi uz jen z toho duvodu, ze bratr dela jednu koninu za druhou, je furt v lihu... Nicmene me to stavi do trochu lepsiho svetla, i kdyz si myslim, ze mi porad vycita to, ze jsem se pri prvni praci hned odstehovala.
|
| PETA | •
|
(20.5.2005 9:44:28)
MISO napsala jsem ti mail
|
| Misa3 |
|
(20.5.2005 16:18:46)
Petko, diky, jsem ted v knihovne, tak pokud me nevyhodi, tak na to odpovim hned, pokud vyhodi, tak dnes vecer, nejpozdeji zitra dopoledne. Moc diky. Ahojka Misa
|
| Misa3 |
|
(23.5.2005 16:01:31)
Peto, vcera jsem Ti napsala mailika, doufam, ze Ti dosel, pokud ne, napis treba sem, ja Ti ho poslu znovu. Drz se a kdykoliv se ozvi, budu rada, kdyz Ti v necem budu moct pomoct...
|
|
|
|
|
|
|
| PETA | •
|
(20.5.2005 9:22:04)
ahojky JANI pochopila jsito naprosto přesně!jeto tak jak si psala,děkuji za váš názor!
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Eva | •
|
(31.3.2005 22:24:22)
Míšo,otázka je jednoduchá a odpovědˇ také. Ne, rozhodně na to právo matka nemá a dítě nemá povinnost plnit životní sny svých rodičů. Asponˇ si to myslím.Já nemám v tomto směru žádné vzdělání ani patent na rozum, píšu jen tak, jak to cítím.Kromě osmdesátileté matky mám tři děti kolem čtyřiceti let a zkušenosti s nimi. Žijeme celkem v pohodě, ale vím,že když něco začne zadrhávat, tak není jiné řešení, než začít u sebe. Vím, že to není všude stejné a jednoduché a že mám štěstí na rodiče a na děti, že šlo zatím všechno vyřešit.
Počítač mám asi dva roky a učím se, jde to pomalu.
|
| Eva | •
|
(31.3.2005 22:47:53)
A to hlavní jsem zapomněla napsat: nejdůležitější je mít všechny ráda i když zlobí (děti i máma).
|
| Misa3 |
|
(1.4.2005 12:25:33)
Mozna, ze jsem dost ostra, protoze se mi tezko hleda omluva pro mou matku. Selhava v mem zivote od meho narozeni po soucasńost a to ve vsem v cem jako matka selhat mohla a je pro mne velice zle o tom psat.
Navic chodim ted na infuze a snadno mi "tecou nervy". Ano mam pocit, ze matka je presne ten typ o kterem pise Monty, neustale nespokojena a neustale cekajici od okoli pomoc, soucit a porozumeni. Je pro mne velice zle prijit po 1/4 hodine do nemocnicniho pokoje a zjistit, ze zatim drahousek mati proprala se spolupacietnkami vse na co si o mne vzpomnela, a ty na ni konsternovane hledi a snad ji veri a snad neveri. Zjistit ze totez dela s mymi kamazadkami, znamymi, cizimi lidmi, kteri k nam prijdou, se svymi kamaradkami ( ale to vem das, tem at vyklada, ze se treba menivm kazdy den rano v carodejnici a litam kolem komina). Ale to, ze me lzive pomlouvala u kamaradek, znamych nebo i zcela cizich lidi se kterymi musim stravit i par tydnu a se kterymi bych si bez jejiho zasahu mohla docela rozumet...A nejen to mluvi s mymi lekari( uz nekolikrat jsem musela poprosit svou supervizorku( lekarku, ktera me dela kontroly meho prisputu k lidem v Poradne, jsem pomocny psycholog-kooterapeut),aby jim situaci vysvetlila...mam toho docela plne zuby.
Jsem tezce nemocna a mam co delat abych se s tim vyrovnala, dokazala jsem to a jsem docela stastna. Za jedine podminky, nemohu se prilis zdrzovat doma, protoze je tam matka a neustale hadky...Nezajima ji v jakem jsem stavu, nebo stadiu nemoci, protoze mou nemoc zcela popira a pokud neco prizna tak psychicke zhrouceni pred 8 ci 9 lety. Od te doby me navstevovala x krat na oddeleni onkologie, jela do prislusneho patra, kde to bylo napsano na dverich, byly kolem umirajici, nebo tezce nemocne spolupacientky a presto ji to nepresvedcilo.
Mam ji plne zuby a zadne filosofie sveta me nepremeji k tomu, abych udelala snad padesaty pokus a snazila se ni ni hledet jinak. Na to uz fakt nemam silu a pokud se chci psychicky udrzet a ja to dokazu, nesmim ji vubec jako matku prijimat, ale jako velmi neprijemnou cizi osobu, ktere si snazim co nejvice vyhybat. Jedna ze spolupacientek ,se kterou mati mluvila, mi rikala ze kdyby zila s nekym takovym, jako je ma matka, tak se obesi. Ja se veset nehodlam, v mem pripade by stacilo prestat brat leky a behem par masicu mam po starostch. Ale to nechci, beru to tak jak to je. Tedy i v dobe leceni se zdrzuji prevazne v universitni knihovne, kde pisu na internetu nebo v citarne. Neni mi dobre, ale doma by to bylo horsi.
Tak a ted to vite vsechno a delejte si s tim co chcete!!!
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(1.4.2005 0:22:27)
No, tak paní Evo - dvě připomínky.
Za prvé - moje matka si uzurpuje dost podobné právo, na které se tu ptala Míša. Míša se ptala: má matka právo obviňovat dítě z toho, že nesplnilo její sny? Moje matka mne tedy zatím neobviňuje (asi proto, že až tak všecko nevidí a ze vzdálenějšího pohledu se já stále ještě jevím tak, jako že její sny plním), ale zato si uzurpuje právo chtít po nás, dětech, abychom "ji dělali šťastnou" - bez ohledu na to, co pro to udělá ona sama. Ve chvíli, kdy bychom se nedejbože odklonili od jejích představ, přestali jsme plnit jednu ze svých základních povinností...
Za druhé - píšete, že víte, "že když něco začne zadrhávat, tak není jiné řešení, než začít u sebe". Možná se ve své matce mýlím, ale mám dojem, že až tak zcela u sebe nezačíná. Ano, trochu něco dělá, nejspíš podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale protože nemá potřebný rozhled, mýlí se v odhadu toho, co by bylo potřeba učinit. Není to o nedostatečné inteligenci. Je to o paličatém setrvávání na určitých postojích, ze kterých nemíní ustoupit ani o píď, což jí ovšem znemožňuje "vidět za roh".
M.
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(31.3.2005 23:37:01)
Míšo,
samozřejmě nemá. Aspoň podle mého názoru ne.
Moje máma je přesně ten případ - "vkládala do svých dětí naděje" a obě ji "zklamaly". Upřímně řečeno, je mi to šumafuk, můj vztah s matkou je vcelku nestandardní. Ale ten přístup mi vadí, navíc ho mám "tuplovaný" i od tchýně, která nedovede pochopit, že já do svého syna nevkládám naděje naprosto žádný a je mi srdečně jedno, jestli z něj bude pan doktor nebo metař. Jediný co chci je, aby byl šťastnej. Zařídit to možná nemůžu, ale minimálně si to přeju. :o)
|
|
|
|
|
| Alicee | 
|
(31.3.2005 6:12:50)
Mirko, já si myslím, že o citové vydírání jde a že je dost kruté si takhle s dítětem zahrávat. Je rozdíl když tvá matka řekne vnukovi, že se jí jeho chování nelíbí a je z toho smutná a když hraje takovéhle divadlo se slzami a výčitkami. Ale psala jsi dříve, že vlastně stejnou metodu uplatňuje i na tebe, tak se ani není čemu divit. Ona si ale těžko uvědomí, že tohle není správná výchova, navíc když ti tento způsob jednání ještě doporučuje.
Krákání za vlasy bych taky nedopustila...matka jsi ty a vychovávat bys měla primárně také ty, a ne babička. A to navíc tímto způsobem...bohužel u bývalé učitelky prvního stupně mě to moc nepřekvapuje, u nás ve škole krákání za vlasy patřilo k běžným výchovným pomůckám. Pro dítě je to ale ponižující a tvému synovi to na zdravém vývoji nepřidá.
Podle toho co ale o své matce píšeš, je komunikace téměř nemožná...jediné co bych ti mohla doporučit je tvrdší postoj. Nenech se vydírat, protože ona tímhle způsobem výchovy může napáchat do budoucnosti mnohem víc zla než se může teď zdát. Tvůj syn brzy pochopí, že babička nepláče ze skutečné bolesti, ale že to jenom hraje...a tahle metoda mu bude připadat normální. A za chvíli ji začne uplatňovat na své okolí. Proč také ne? Když může babička...autorita...dospělý?
|
|
|
|
| July, dcerka a syn | •
|
(31.3.2005 17:33:50)
Mirko,
Ja bych si urcita pravidla s tvoji matkou vyrikala. Treba zasadni veci jako nesmi pouzit zadne fyzicke tresty. Zaroven ji presne vysvetlit jakym zpusobem ma syna disciplinovat, kdyz ho hlida a on zlobi. Ja treba moji mamce dovolim, aby v uplne krajnim pripade dala deti do kouta. A kdyby treba moje deti byly agresivni (uhodily by cloveka, dite atd ze vzteku), tak mu muzou i placnout pres zadek. Tohle se ale jeste nikdy nestalo ani u nas doma, na toz u babicky a dedy. Muj synovec ale babicku a dedu jednu dobu placal ze vzteku. Nakonec mu deda dal pres zadek, kdyz ho zase bouchnul a od te doby si to nedovolil. Synovcovi v te dobe uz bylo 5 let. Myslim, ze ve vasim pripade je i spatna komunikace. Zkus sve matce odpustit krivdy, jez si neses z minulosti a zacit cistou stranku:-) Vyrikej si s ni zasadni pravidla. Ty nezasadni pak ale promijej. Hlavni je, ze te ma matka a tveho syna rada. Urcite mnoho veci nedela, aby ti ublizila, ale ze si to neuvedomuje. Zaroven ale omez trochu styk. Myslim, ze telefonovani denne je az moc...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)