Re: Příspěvek

Nejsem rozhodně zakřiknutá, s manželem spolu žijeme již 9,5 roku, z toho jsme 2,5 roku manželé. S tchýní jsem hned na začátku "svedla bitvu" o to, která budeme prát manželovo prádlo - přijde mi normální, když s někým žiju prát jeho i svoje věci - tchyně to nesla dost těžce. Další kámen úrazu byla četnost návštěv - manžel v té době studoval a byl zvyklý jezdit za rodiči každý víkend. On sám to změnil na jednou za čtrnáct dní a později, již na mé naléhání (ale asi za pět let) na jednou za tři týdny. Zpočátku jsem s ním jezdila ráda, rodiče se o nás starali, ale čím dál víc to začne vadit - chcete mít i svůj život. Navíc moje tchyně absolutně nectí žádné soukromí - a to je problém se kterým bych se chtěla poradit. Nechci ublížit, ale ona mi leze do věcí - když jsme u nich (i do mé tašky) i když je u nás. Až tak že přijde namalovaná mou rtěnkou a chlubí se, že jí také sluší, při obědě mi sdělí, že můj elektrický kartáček by ona tedy používat nemohla, protože jí při čištění zubů brní celá hlava. Nedávno mi říkala i moje maminka, že tchyně při jejich návštěvě prolustrovala i její tašku! Když jsem zjistila, že mi četla i SMSky v mém mobilu, který jsem zapomněla na stole, poprosila jsem manžela, ať jí laskavě řekne, že se to opravdu nedělá. Okamžitě přiběhla do našeho pokoje a do očí mi tvrdila, že to není pravda. Před porodem mi líčila, že ty hrozné porodní bolesti ani po čtyřiceti letech nemůže zapomenout. Vždycky jsem jí řekla: "Jano, neříkej mi to", vždycky začla znovu. Když mi zavolala do porodnice, že její známá měla stejně těžký porod jako já (císař, šňůra kolem krku), ale naštěstí už ta dementní holčička zemřela, probrečela jsem dvě noci a manželovi řekla, že já s ní nikdy nebudu o samotě - chtěla mi přijet pomoct i s tchánem s malým po porodu. Manžel jí vynadal, ale docílil jenom toho, že mi začala telefonovat podrobnosti a vysvětlovat, že to nemyslela zle. Měsíc po narození našeho syna bohužel zemřel tchán. Je to hrozné, i já ho milovala, dokážu se do jejích pocitů vcítit, ale po půl roce už nemám sílu ji litovat. Ona se lituje sama tolik, že já už s ní nemám vůbec žádný soucit. Manžel jí musí každý večer volat. Když nezavolá - jeli jsme na hory, do toho nám zavolali z práce, museli jsme se vracet - do toho miminko - nestíhali jsme, volala v době kdy manžel vybaloval auto a já koupala malého, volala hystericky z jednoho mobilu na druhý. Druhý den večer (už jsme byli na horách) manžel odpoledne usnul, ona zrovna něco "naléhavě" potřebovala a on jí nebral telefon - volala okamžitě mě a když jsem jí řekla, že spí, tak se podezíravě zeptala proč. Nejsem snacha, která by byla snem všech tchyní, ale snažím se k ní být slušná, ale momentálně jsem fakt v situaci, kdy k ní nechci jezdit, nechci se s ní bavit - všechno otočí proti mně a už si na mně stěžuje i mojí mamince (manžel přišel o práci a když se to dozvěděla, tak mi začala brečet, jak jí je to hrozně líto, že to nikdo nemůže pochopit, řekla jsem jí, ať mi to neopakuje, že mne to také netěší a ona mne tím pouze znervozňuje, moje maminka - extrémně slušný človíček - jí na to sdělila, že není pitomec, že se jedná o jejího zetě a že to rozhodně chápe). Zatím to všechno řeší manžel, ale očividně je toho na něj už hodně. Co mám tchyni říct, aby se to ještě nezhoršovalo? Jak jí odkázat slušně do patřičných mezí - ona jemnou narážku nepochopí, ostré odmítnutí matrace do dětské postýlky staré 20 let - se urazila, ale je stále stejná! Dá se s tím něco dělat?